Je tomu zhruba patnáct let, co můj známý Pavel, vyhlášený tím, že měl opravdu hluboko do kapsy, přijel ze dne na den s ojetou škodovkou a my se nestačili divit, kde na ni vzal. Ukázalo se, že svému známému, který už nějaký rok pracoval u policie a pro další postup nutně potřeboval vysokoškolské vzdělání, napsal diplomovou práci. Podobně pomáhal i dalším svým přátelům z řad policie. Z druhé poloviny devadesátých let si pamatuji také servery, kam zcela nezištně zavěšovali někteří studující své seminárky a umožňovali jiným si je bezplatně stáhnout, vytisknout a odevzdat s novým jménem autora či autorky. V tom případě však šlo o plagiát, který se dal lehko odhalit, a jakmile se vysoké školy zorientovaly, vytvořily systémy elektronického odevzdávání a někdy i programy na vyhledávání plagiátů, byl této studentské solidaritě konec.
Obchod s plagiáty
Z obcházení požadavků studia na všech úrovních se však se vstupem do nového tisíciletí stal byznys, na kterém vydělává v Česku několik desítek firem. Už to není o tom, že seminárku či diplomku napíše známý známému, anebo že šikovní, leč nemajetní studující přišpendlí na nástěnku kolejí inzerát s lehce zastřenou nabídkou doučování a konzultací či jinou pomocí při vypracování seminárky. Dnes stačí do googlu zadat „seminárka bez práce“ a můžete vybírat, která agentura se vám zdá nejdůvěryhodnější či která je nejlevnější. Podnikavci, kteří vědí, že mít znalosti a schopnosti k úspěchu nestačí, přistoupili k poptávce po školních úlohách bez námahy manažersky a namísto studentského příštipkaření udělali z tohoto podvodu výnosné podnikání.
Agentury profitují i z toho, že díky nim se podvádějící student či studentka nemusí osobně konfrontovat s těmi, kdo za ně práce napíšou.
Pavel k tomu dnes říká: „U mne to byla práce pro přátele, kteří to dělali proto, aby mohli zůstat pracovně na tom místě, kde byli. Takže se tím spíš vracel úder inkasovaný od státu, než co jiného. Navíc to byla spíš spolupráce, takže já jim to sice sepisoval, ale oni dodávali materiál – praktický i teoretický. Takže to tak úplně ‚za ně‘ nebylo. Sám jsem se hodně dozvěděl. Jednomu jsem psal bakalářskou i magisterskou diplomku, ale vždycky ve spolupráci, byť text jsem formuloval především já – oni prostě nezvládali tu akademickou řeč a pravidla. Jako svůj zisk počítám i to, že jsem od nich pocítil zvýšenou míru určité úcty a respektu, že něco asi fakt umím, co i oni potřebovali, protože jinak ty humanitní obory brali s despektem.“
Agentury nabízejí služby odosobněně. Jsou schopny zajistit komplexnější servis než jednotlivec, kromě zpracování tématu mohou dodat rovnou i jazykovou korekturu, grafické zpracování či překlad do cizího jazyka. Kromě toho mají širokou základnu ghost writerů, takže mohou vždy snadno najít někoho, komu požadované téma sedí. Agentury profitují i z toho, že díky nim se podvádějící student či studentka nemusí osobně konfrontovat s těmi, kdo za ně práce napíšou. Do anonymity se rádi schovají i ti, co práce pro druhé píšou. Lidové noviny nedávno zveřejnily případ Jiřího Zmatlíka, pedagoga ČVUT, který na svém vlastním facebookovém profilu nabízel pomoc s vypracováním seminárek i diplomek, a jak prokázala redaktorka vydávající se za studentku, měl tím na mysli, že práce sám napíše, což mu na dobré pověsti rozhodně nedodalo.
Studenti, kteří o studium nestojí
Většinu ghost writerů tvoří pokročilejší studující či čerství absolventi a absolventky. Bývalý ghost writer Jiří k tomu podotýká: „Spousta studentů by jistě tuto práci ráda dělala, ovšem ze začátku to bývá náročné, a ne vždy příliš finančně zajímavé. Ze začátku, kdy se jedná o zakázky do pár tisíc korun, je odměna na hodinu – vezme-li se v úvahu čas strávený dohledáváním informací – jen o něco vyšší než na nějaké průměrné brigádě. Za kasou v supermarketu se však člověk naučí nenávidět lidský druh, zatímco v této práci často objeví také něco zajímavého.“ Jiří osvětluje také pohnutky objednavatelů a potvrzuje to, co o nich řekl Pavel: „K zakázce většinou přistupují studenti, kteří se z nějakého důvodu dostali do časové nouze, lidi, kteří sice školu studují a chtějí získat titul, ale studium jako takové je nebaví, či osoby, které nejsou na sepsání čtyřiceti až padesátistránkového souvislého textu vyhovujícího akademickým pravidlům kulturně připraveni. To se týká například zaměstnanců státní správy, kteří si dodělávají ve středním věku vysokoškolský titul, aby mohli postoupit v kariérním žebříčku. Ti sice mají jisté znalosti o tématu, ale jejich přetavení do závěrečné práce by po nich vyžadovalo časovou a mentální investici, kterou nejsou ochotni vynaložit.“
Psaní prací na zakázku je i důsledkem rostoucích formálních požadavků při výkonu určitých zaměstnání. Lidé, kteří do práce nastupovali v osmdesátých letech či na začátku let devadesátých, nepotřebovali k výkonu určitých pozic tituly, ale situace se změnila a spousta zaměstnanců od zdravotních sester přes vyučující v mateřských školách až po lidi zaměstnané na poli sociální práce či u policie si musela diplom opatřit. Nepotřebovali znalosti, ty již získali praxí, jen tituly. To přineslo vysokým školám spoustu studujících, kteří vlastně o studium nestáli a školy jim často neměly ani co nabídnout, protože počítaly spíše s čerstvými maturanty než s lidmi z praxe. Šlo o jakýsi účelový vztah spočívající ve vzájemné lhostejnosti.
Učitelé ghost writery
Agentury inzerují své služby jako „přípravu podkladů“, „zpracování rešerší“ a podobně. Obviněním ze spoluúčasti na podvodu se brání tím, že je zcela na objednatelích, co s textem udělají, a oni nemohou přebírat zodpovědnost za to, zda jimi zpracovaný text odevzdá někdo pod vlastním jménem jako svoji diplomku. Břemeno viny za podvod svalují na ty, kdo si podobné služby objednávají. Ti z hlediska vysokých škol dělají skutečně nekalou věc. „Diplomka na zakázku je přestupkem podle Čl. 2ac) disciplinárního řádu fakulty, jakákoliv forma opisování či neoprávněné spolupráce během plnění studijních povinností je podnětem pro řízení disciplinární komise, která může uložit sankci až do nepodmínečného vyloučení ze studia,“ uvádí proděkan Roman Chytílek z brněnské Fakulty sociálních studií MU. Pokud by se ovšem zjistilo, že někdo si práci nechal napsat, až po tom, co by titul získal, není již možné zpětně titul odebrat.
Odhalit práci napsanou na zakázku však není vždy jednoduché. Školy se tomu snaží čelit rostoucím významem obhajoby. Pro získání diplomu by nemělo stačit předložit rozumně napsaný text, ale studující by měli při obhajobě dokázat, že tématu hluboce rozumí, měli by být schopni detailně pohovořit například o metodologii a realizaci své studie. Pokud toho diplomant či diplomantka nejsou schopni, může komise i přes příznivé návrhy oponenta a vedoucího hlasováním rozhodnout o tom, že práce obhájena nebude a titul si dotyční ke jménu nepřidají. Je proto třeba, aby vysoké školy přijaly praxi, že je možné neobhájit práci, které oponent i vedoucí navrhují ohodnocení A, pokud studující vystupuje neuspokojivě. Na významu také získává hodnocení spolupráce s vedoucím. Pokud spolupráce probíhá průběžně, studující zapracovávají připomínky a text v průběhu semestru kontinuálně narůstá, je zřejmé, že o práci na zakázku nejde. Nicméně taková spolupráce vyžaduje i dobré podmínky pro vysokoškolské vyučující. Je nezbytné, aby vedli pouze přiměřený počet prací, měli dostatek času na vymýšlení originálních zadání a aby vedení diplomek bylo integrální součástí jejich akademické práce, ne její překážkou, jak je to dnes často vnímáno.
Pro většinu ghost writerů není výdělek z psaní na zakázku hlavním příjmem. Kromě studentů a absolventů nezanedbatelnou část tvoří také středoškolští vyučující. Tuto skutečnost můžeme považovat za úpadek morálky mezi těmi, kdo mají v rukou vzdělání a výchovu mládeže, ale lze ji chápat i jako důsledek podfinancování českého školství. Pokud si středoškolští vyučující nevydělají dost na to, aby se důstojně uživili, není divu, že si hledají možnosti přivýdělku jinde. Domnívám se, že o podobné možnosti bude uvažovat i stále více vysokoškolských pedagogů. Aniž bych jakkoli chtěla obhajovat Jiřího Zmatlíka, který se zjevně nevyhýbal ani zastrašování domnělé studentky, je třeba uznat, že situace na mnohých vysokých školách je alarmující. Akademičtí pracovníci pracují již tradičně na smlouvy na dobu určitou, pokud nepřinesou vlastní výzkumné granty, jsou nuceni snižovat si úvazky či si výši úvazku upravovat v závislosti na tom, v jakém stavu jsou zrovna instituční rozpočty, na které škola každý rok čeká do jara. Pokud nechtějí z akademie odejít, musí přemýšlet o tom, jak stabilizovat příjem. V situaci, kdy na jedné straně stojí armáda těch, kteří potřebují tituly, ačkoli je studium nezajímá, a na straně druhé zástup těch, kteří je mají za nevlídných pracovních podmínek vzdělávat, možná se dočkáme vysokoškolské obdoby Havlovy Audience: vyučující si v pracovní době napíšou zadání seminárky a ve volném čase si tato zadání vypracují. Tím si akademici drobně přivydělají, aby se dál mohli věnovat vědě, ale hlavní profit z toho budou mít agentury, které umožní, aby tento podvod proběhl hladce a diskrétně.
Autorka je socioložka, vyučuje genderová studia na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.