Řecké ticho před bouří

Přinášíme reportáž z Řecka v předvečer víkendu, kdy tam proběhnou předčasné parlamentní volby. Zvítězí levicová Syriza?

Na přelomu roku Řecko zmrzlo – nejen proto, že v některých severněji položených oblastech země teplota klesala pod nulu. Na konci prosince premiéru Antonisu Samarasovi nevyšla vysoká hra s předčasnými prezidentskými volbami a Řecko tak v neděli 25. ledna čekají volby parlamentní. Mezitím se v Řecku doslova zastavil život. Výsledky voleb totiž mohou přinést velké změny, zejména pokud se jasným vítězem stane Koalice radikální levice – Syriza.

Volby ve věku televize

„Moje kamarádka posílala ještě před Vánoci životopis do jedné firmy, ale na výsledky čeká dodnes. Bylo jí řečeno, že musí počkat do voleb,“ vypráví mi řecká známá Georgia, se kterou sedím v jedné z maličkých kaváren, jakých jsou po celé Soluni desítky. Na to, že je jedenáct dopoledne, je kavárna poměrně zaplněná a od různých stolků se ozývají ve změti pro mě stále trochu záhadné řečtiny jména politiků nebo politických stran. Parlamentní volby jsou téma číslo jedna nejen tady v kavárně. Georgia mi říká, že televizní stanice, více či méně nakloněné vládní koalici Nové demokracie premiéra Samarase a do propadliště dějin mizícího středo-levicového PASOKu, bez výjimky předvádějí jasnou provládní propagandu: „Před pár dny byl v televizi rozhovor s premiérem Samarasem, který vysílaly dokonce i dětské programy místo večerních animáků. Bylo to strašné interview, ti novináři prostě nechali Samarase mluvit, vůbec mu nekladli kritické otázky.“

Podle výzkumů veřejného mínění má Syriza před vládnoucí Novou demokracií náskok tří procent. To by jí spolu se započtením bonusu padesáti křesel pro vítěze mohlo stačit na těsnou většinu, aniž by musela vyjednávat o koalici s někým dalším.

Na provládní orientaci televizních stranic zareagoval poměrně zajímavým způsobem lídr Syrizy Alexis Tsipras, když v minulém týdnu ve spolupráci s nezávislým Press Projectem udělal živý chat přes Twitter. Na Facebooku i Twitteru pak Syriza téměř každý den upozorňuje na setkání s voliči, které se uskuteční v některém z řeckých měst. Zdá se, že omezený přístup do velkých médií řeší prostřednictvím médií sociálních.

Zatímco z Česka jsme celkem zvyklí na města posetá billboardy, v Soluni jsem nic takového nezaregistrovala, jen sem tam pár plakátů stalinistické Komunistické strany Řecka (KKE) nebo Syrizy. Georgia říká, že v menším městě, ze kterého pochází, je ale situace jiná a stejně tak jsou billboardy obsypány dálnice kolem Soluně. Prim ale hraje televize. Není divu, podle některých výzkumů jsou některé skupiny obyvatel, hlavně starší ženy, schopny trávit před obrazovkou i osm hodin denně a každá větší restaurace nebo kavárna má aspoň jednu, ale spíš více televizí. Televizní klip je proto pro každou stranu mimořádně důležitým nástrojem, jak nalákat nové voliče nebo od konkurence přetáhnout ty staré.

Mediální masáž establishmentu

Někdy se intenzivní kampaň může stát terčem více či méně rafinovaného trollingu. Příkladem je falešná facebooková stránka nové strany bývalého předsedy PASOKu George Papandreoua vzniklá ještě před tím, než oficiálně oznámil vznik té pravé, samozřejmě s jiným názvem. Během několika hodin měla tisíce „lajků“ a jejímu autorovi přicházela spousta e-mailů, od těch vulgárních až po žádosti o členství ve straně nebo dokonce založení místní organizace v některém z menších měst. Před narychlo svolanými předčasnými volbami je Řecko nejen zamrzlé, ale v kampani také poněkud chaotické. Anastasia, moje kolegyně z politologie, která se podílí na místní verzi volební kalkulačky, konstatuje, že ještě týden před volbami se někteří kandidáti vůbec nepředstavili veřejnosti a celá kampaň, byť vyostřená, je mnohdy šitá horkou jehlou.

V kontextu proměn řeckého stranického systému, pokud se tomu ovšem dá ještě tak říkat, by velké přelivy voličů nebyly nijak neobvyklé. Před pěti lety volby suverénně vyhrál PASOK, který ale nyní bude mít potíže dostat se do parlamentu. V roce 2012 se objevil neonacistický Zlatý úsvit, nacionalisticko-populističtí Nezávislí Řekové a své zisky značně znásobila právě Syriza. Ta se podle všeho stává hegemonem na levici – navzdory negativní kampani ze strany Nové demokracie i Antonise Samarase. Letos je to navíc poprvé, co nebudou platit žádná omezení pro zveřejňování výzkumů veřejného mínění (v minulosti tato omezení platila patnáct dní před volbami). Je tedy více než pravděpodobné, že tvrdý boj o volební hlasy se povede doslova do posledních minut.

„Pro mladé lidi jsou tyhle volby velká šance, jak něco změnit. Jak dostat k moci opravdu levicovou stranu,“ říká Georgia, která by podle vlastních slov volila i radikálnější uskupení, ale protože nechce vítězství Nové demokracie, bude volit Syrizu. Ptá se mě na obraz Syrizy v zahraničních médiích a já jí říkám, že u nás se staví ta velká, spíše pravicová, proti, ale že Řecko obecně je zatím spíš marginální téma. Georgia vysvětluje, že premiér Samaras straší veřejnost tím, jak se celá Evropa obává vítězství Syrizy, a tím, jak hrozivé následky by to mohlo mít pro Řecko jako celek v rámci Evropy. „Ta kampaň je fakt šílená. Víš, ty nebo já si to nějak přebereme, podíváme se na stránky zahraničních serverů, abychom zjistili, jak je to doopravdy, ale naši rodiče, když přijdou unavení večer z práce, nemají kapacitu na nějaké hluboké přemýšlení. Proto je to tak nebezpečné.“

Krok do neznáma

Podobně jako v dalších zemích evropského jihu jsou mladí lidé naprosto klíčovou skupinou voličů – jsou to právě oni, kdo se cítí extrémně zasaženi globální ekonomickou krizí. Zejména v letech bezprostředně po propuknutí finanční krize a na ní navazující raketově rostoucí nezaměstnanosti se začalo mluvit o nové „ztracené generaci“ mladých Evropanů zejména ze Španělska nebo právě Řecka. Pro srovnání – zatímco v Česku se podle šetření Eurobarometru v roce 2014 krize nepodepsala na marginalizaci mladé generace podle celých devětapadesáti procent dotázaných, v Řecku se to domnívá jen třináct procent. Jsou to právě oni, kdo v Řecku volí Syrizu, ale bohužel také Zlatý úsvit, který se v současné době drží kolem pěti procent.

Pochopitelně to neplatí univerzálně. I na některé mladé lidi totiž dopadá tíha obav z toho, co by se mohlo stát, pokud Syriza bude chtít – nebo aspoň vyvolá zdání toho, že chce – beze zbytku realizovat svůj radikálně sociální program. „Kdyby bylo možné najít lepší řešení, už by to přece náš premiér dávno udělal, ne?“ má jasno jiná z mých spolužaček, Dimitra, která bude Novou demokracii volit. „Věřím v to, že naše země potřebuje stabilitu, už samotné předčasné volby jsou opravdu velký problém.“

Podle výzkumů veřejného mínění má Syriza před vládnoucí Novou demokracií náskok tří procent. To by jí spolu se započtením bonusu padesáti křesel pro vítěze mohlo stačit na těsnou většinu, aniž by musela vyjednávat o koalici s někým dalším. Do voleb ale zbývá ještě několik dní a je možné, že atmosféra strachu zafunguje podobně jako před volbami v roce 2012, kdy Řecko naplno zažívalo důsledky nechvalně proslulých memorand a z nich vycházejících politik razantních škrtů. Jisté je, že Řecko pravděpodobně vstupuje do nové éry. V případě vítězství Syrizy a jednobarevné vlády pak bude otázkou, jak na její akce zareaguje nejen řecká veřejnost, ale především celá Evropa v čele s Německem.

Autorka studuje politologii, v současné době pobývá v Řecku.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies