Smrtící dopoledne v Paříži

Včerejší teroristický útok na satirický týdeník Charlie Hebdo v Paříži vpadnul do rozjitřené atmosféry a může posílit antiislámské nálady ve francouzské společnosti.

Ve středu 7. ledna otřásl Paříží nejkrvavější atentát od konce druhé světové války. Kolem půl dvanácté ráno vtrhli do redakce satirického levicového týdeníku Charlie Hebdo tři maskovaní ozbrojenci. Vybaveni kalašnikovy zabili deset novinářů včetně hlavních kreslířů listu Charba, Cabua, Tignouse, Wolinského a známého ekonomického redaktora Bernarda Marise. Při útěku pak útočníci narazili na osamělou policejní hlídku. Při přestřelce byli těžce zraněni dva policisté a oba později zraněním podlehli. Celková bilance zatím mluví o dvanácti mrtvých, čtyři zranění zůstávájí v ohrožení života. Podle novinářů týdeníku byli teroristé zřejmě dobře seznámeni s vnitřním chodem listu: ve středu dopoledne totiž probíhala pravidelná redakční schůze, takže byla v sídle prakticky celá redakce. „V ostatních dnech není v budově zdaleka tolik lidí,“ řekla deníku Le Monde nejmenovaná novinářka Charlie Hebdo. Ve středu večer policie identifikovala tři podezřelé ze spáchání útoku na redakci Charles Hebdo.

Útok na svobodu tisku

Masakr zvedl obrovskou vlnu solidarity. Ve středu se v celé zemi uskutečnilo na padesát smutečních shromáždění, solidární skupina na Facebooku dosáhla během dne několika stovek tisíc členů a stejný počet uživatelů využil hashtag #CharlieHebdo na Twitteru. Na místo činu se dostavil i prezident François Hollande, který odsoudil „tento barbarský čin útočící na svobodu tisku“. Solidaritu s týdeníkem a rodinnými příslušníky zabitých a zraněných vyjádřili také další představitelé francouzských státních institucí i mnohé osobnosti společenského, kulturního a náboženského života.

Ideologické pozadí atentátu zatím odkazuje na džihádistický terorismus. Svědci tvrdí, že útočníci na místě řvali „Alláhu akbar!“. Týdeník se stal terčem útoků radikálně islamistických skupin již dříve – kvůli karikaturám proroka Mohameda, které v minulosti opakovaně publikoval. Islamistickou stopu nepřímo zmínil i prezident Hollande, podle kterého tajné služby v posledních týdnech zmařily několik připravovaných atentátů. Dle tiskové zprávy pařížské prokuratury jedna z novinářek Charlie Hebdo vypověděla, že útočníci se přihlásili k al-Káidě.

Atentát přišel od malé skupiny dobře vyzbrojených teroristů, byl pečlivě a chladnokrevně zorganizován a mířil na vysoce symbolický cíl. V mnoha ohledech šlo tedy o opak toho, před čím tajné služby v posledních měsících varovaly.

Zprávu o zmařených atentátech pocházejících z islamistického prostředí potvrdily také zdroje z vnitřní rozvědky DGSE. Obsah zpráv lze ovšem – jak už to bývá v případě informací ze zpravodajského prostředí obvyklé – jen těžko ověřit. DGSE se navíc v poslední době nemůže zrovna pochlubit oslnivými úspěchy. Její špehy setřásl Mehdi Nemmouche, strůjce květnového atentátu na Židovské muzeum v Bruselu, a v posledních měsících se vnitřní rozvědka dopustila celé řady dalších faux-pas.

DGSE také varovala před nebezpečím osamělých fanatizovaných útočníků z řad navrátilců ze Sýrie, kteří měli zaútočit s nepříliš sofistikovanými zbraněmi na anonymní cíle v místech, kde se sdružuje velký počet osob. Kvůli těmto varováním také vláda iniciovala nový protiteroristický zákon, který obsahuje novou definici „individuálního terorismu“. Jak upozornilo sdružení levicových státních zástupců (Syndicat de la Magistrature), nový zákon představuje další citelné omezení osobních práv a svobod, a přitom by navrhovaná opatření pravděpodobně vůbec nepomohla k prevenci útoků, jako byl ten včerejší. Atentát totiž přišel od malé skupiny dobře vyzbrojených teroristů, byl pečlivě a chladnokrevně zorganizován a mířil na vysoce symbolický cíl. V mnoha ohledech šlo tedy o opak toho, před čím tajné služby v posledních měsících varovaly.

Symbolický cíl

Pokud bude potvrzena stopa džihádistického terorismu, list Charlie Hebdo zaplatil tvrdou daň za své karikatury proroka Mohameda. Týdeník je zveřejnil v roce 2011 a k polemickým zobrazením hlavního muže islámského náboženství se ještě několikrát vrátil. Mimo jiné tím deklaroval svou svobodu satiricky zobrazovat symboly všech organizovaných náboženství. I proto měl atentát vedle hrozivé bilance ztracených lidských životů tak široké společenské echo: mnozí Francouzi ho interpretují jako přímý útok na svobodu tisku ze strany náboženských fanatiků.

Středeční masakr by však neměl odsunout do zapomnění fakt, že publikované karikatury nepopudily jen militantní islamisty – kritika zazněla i z jiných pozic. Zobrazení Mohameda či muslimů s bombami a zbraněmi nebyla zpochybňována z důvodu, že by satirický tisk měl ctít náboženské symboly, ale kvůli tomu, že reprodukovaly široce rozšířené xenofobní předsudky. Kritikové týdeníku nevyčítali blasfemii, ale rasistickou povrchnost.

Podobně byl kritizován i způsob, jakým týdeník vyobrazoval předměstí, totiž jako homofobní, antisemitské, bigotní a obecně kulturně zaostalé prostředí. Je důležité připomínat tyto často vášnivé a obtížné diskuse, aby teroristé nedosáhli hlavního cíle: polarizace celé veřejné debaty na polemiku mezi militantními islamisty a jejich stejně militantními protivníky a vyloučení jakékoli další, kritické pozice.

Rozjitřená společenská atmosféra

K útoku na Charlie Hebdo došlo v rozjitřené společenské atmosféře: preference Národní fronty Marie Le Penové stoupají, pamflet rasistického komentátora Ericka Zemmoura se stal bestsellerem a společnost byla z různých stran neustále přesvědčována, že by měla mít strach z islamistů z předměstí vstupujících do řad Islámského státu. Ačkoli stovky mladých Francouzů skutečně mají v současné době k této teroristické organizaci blízko, v žádném případě se nejedná o trend zasahující veškerou muslimskou populaci, jak by si přála propaganda džihádistů i radikálních antiislamistů. Svou troškou přispěla i socialistická vláda, která neustálým tlakem na schválení nového protiteroristického zákona vyvolala dojem obklíčení a mimořádného stavu.

Je proto významné, že shromáždění k vyjádření solidarity s Charlie Hebdo zdůrazňovala svobodu tisku a náboženského vyznání a zároveň i nutnost nenechat se ovládnout předsudky. François Hollande a další představitelé francouzského státu také deklarovali, že je potřeba vytvořit „jednotu“ proti snahám teroristů. Další dny ukážou, jak se to projeví ve vládní politice – zda se vláda omezí jen na rychlé schválení protiteroristického zákona a na policejní manévry, nebo jestli se odhodlá k boji proti nerovnostem, předsudkům a strachu z odlišnosti. Hlavním cílem teroristů totiž není zaútočit na ten či onen cíl, ale nastolit atmosféru strachu, podezření a náboženské nesnášenlivosti. Ústředním úkolem „protiteroristické“ politiky by v tomto ohledu nemělo být více policejních a vojenských patrol v ulicích. Jde především o to, změnit strukturální podmínky, které činní teroristickou strategii možnou.

Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image