Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Vyhlásíme válku Norsku?

Kauzu rodiny Michalákových se snaží využít nacionalistické a konzervativní kruhy ve svůj prospěch.

Mnoho o tom nevíme, ale někteří z nás by byli ochotni rozpoutat kvůli kauze odebrání dětí české rodině Michalákových norskými úřady mezinárodní ozbrojený konflikt. Tak se alespoň vyjádřil na serveru Novinky.cz Václav Klaus jr., který se domnívá, že kdyby se to stalo americké rodině (přinejmenším tedy v reaganovské éře), třetí den by již startovaly bojové vrtulníky Blackhawk se speciální jednotkou na palubě. Mluvím o případu rodiny, které byly v Norsku odebrány dvě děti a jejich matka se je snaží již několik let získat zpět.

Boj proti zvrhlé Evropě

Případ rodiny Michalákovy mobilizuje českou společnost a vyvolává vlnu hysterie. Přiznám se, že i pro mě je to téma drásavé a emocionálně vypjaté. I když nevím, co se vlastně stalo, je mi líto dětí i jejich mámy, a tak nějak instinktivně si přeju, aby mohli být zase spolu a šťastně žít až do smrti. Jenže to je právě ten problém, emoce a jejich propojení s archetypální představou ideální rodiny, posledního bezpečného přístavu v dnešní z kloubů vymknuté době, způsobují, že se kauza jeví černobíle i jindy rozvážným a kriticky smýšlejícím osobám. Děti přece patří k mámě – to je jednoduchá pravda, kterou může zpochybnit jen patologický šílenec. A také je to skvělá zbraň v ideologické válce. Svou polívčičku si přihřívají nacionalisté, homofobní představitelé církve, odpůrci Evropské unie, odpůrci sociálního státu, kritici dětských a obecně lidských práv, zastánci fyzických trestů… V informačním chaosu začínají mít pochybnosti i ti, kdo dosud považovali Skandinávii za výkvět civilizace, ráj lidské důstojnosti a respektu.

Norský systém rozhodně nefunguje tak, že dítě si jeden den ve škole smutně povzdechne a druhý den již žije s pěstouny.

Norský úřad ochrany dětí je médii líčen jako hororový příklad úřednické zvůle. Jde podle nich o úřad, který se zcela vymkl kontrole a pod záminkou ochrany dětských práv ničí životy vcelku spořádaným rodinám. Barnevern v očích české (ale i slovenské, polské či ruské) veřejnosti odebírá potomky za to, že bylo dítě smutné kvůli umírající babičce, proto, že jedlo rukama, a ne lžičkou, kvůli tomu, že spalo s rodiči v posteli. V podstatě to jsou jen záminky a ve skutečnosti mu jde o to, aby mohl vzít děti biologickým rodičům a dát je pěstounům, kteří na péči o děti sprostě vydělávají a děti v jejich péči trpí a houfně umírají. Tvrdí to například europoslanec Tomáš Zdechovský, který uvedl, že v norských pěstounských rodinách v letech 1990 až 2001 zemřelo 702 dětí. Zní to strašně, ale než necháme vzlétnout vrtulníky Blackhawk, měli bychom se ptát, odkud tato statistika pochází, na následky čeho tyto děti zemřely a jak si toto číslo stojí v porovnání s úmrtími dětí v nepěstounských rodinách.

Strašidlo juvenilní justice, které obchází Evropou, je například na Slovensku živeno katolickými kněžími, kteří vedou dlouhodobou kampaň proti gayům a lesbám. Řeckokatolický kněz Rostislav Bak nedávno během mše pronesl při kázání následující slova: „Irina Berksetová sa vydala v roku 2005 v Moskve za nórskeho muža. Presťahovali sa tam a myslela si, že všade na Západe je lepšie ako v Rusku. Za to, lebo tam žila. Ale keď tam stratila syna a s druhým synom utekala cez Poľsko sama nazad, už mala iný názor. Proti zvrátenému životu nemáte šancu. Deti sú tam tovar, skutočná biologická mama je v Európe nič, práva majú gayovia, homosexuáli, aj pedofili, ale nie otec a mama.“ Církev využívá šíření strachu k tomu, aby veřejnost přesvědčila, že potírání homosexuálů má své vážné a opodstatněné důvody.

Tragická reality show

Debaty o bratrech Michalákových se chytají také nacionalisté. Bijí na poplach, protože norské úřady podle nich dělají z Čechů Nory. Fakt, že by se jednou tyto děti, nebo nejpozději jejich děti, jako Norové stejně cítili, je zřejmě zbytečné zmiňovat. Nacionalisté využívají kauzu také ke kritice Evropské unie a dokazují, že Evropské společenství zbavuje svrchovanosti nejen státy, ale touží ovládat i naše soukromí skrze vyvlastnění dětí z rodin. Na nacionální notu se na tomto poli hraje silně také v Polsku. Poláci odcházející do zahraničí jsou varováni, že v Norsku nesmí vychovávat děti polsky, a když tak budou činit, Norové jim děti vezmou. Co to však znamená vychovávat děti polsky, česky nebo norsky? Je zřejmé, že v různých kulturních prostředích se promítají do výchovy rozdílné hodnoty. Alicja, polská pedagožka žijící v Norsku, o tom říká: „Častým důvodem intervence Barnevernu u polských rodin je nejen to, že nikdy nejdou daleko pro pohlavek (i když i ten je považovaný za neodpustitelný a je protizákonný), ale také jakýsi kulturní zvyk přenášení vlastních frustrací na děcko. Polské děti často slýchají věty typu: Kvůli tobě nemám na nic čas. Ty mi vůbec nepomáháš a já mám tolik práce. Jsem z tebe vážně unavená, už tě mám tak akorát dost. Podívej, jak ses pobryndala, jsi hloupá koza. A tohle je v Norsku považováno za formu emocionálního násilí, která dětem ubližuje.“ Alicja ale dodává, že takovýto způsob komunikace nikdy není důvodem pro okamžité odebrání dítěte z rodiny. Prvním krokem je vždy nabídka mediačních kurzů, které však víceméně nemáte možnost odmítnout. Rodiny z východní Evropy ovšem často vnímají tyto kurzy jako kurzy toho, aby si děti mohly dělat, co chtějí. Výše zmíněnou formu komunikace považují za účinný výchovný prostředek, zatímco Norové za projev patologického manipulativního a pro psychiku dítěte nezdravého prostředí. V kurzech se rodiče mají naučit, jak nastavit dětem hranice bez užití tělesných trestů. „Poláci ale většinou na kurzy kašlou, rozumí jim tak, že na ně Barnevern nasadil kurátora, nic nedělají a pak se diví, že jim úřad děti vezme. Vůbec jim nedochází, že jejich způsob výchovy je na hony vzdálený zdejší kultuře a často i právním předpisům. Když jsou na to upozorněni, neposlouchají.“

Norský systém rozhodně nefunguje tak, že dítě si jeden den ve škole smutně povzdechne a druhý den již žije s pěstouny. Barnevern je úřad, který v první řadě dbá na práva dětí, odebrání dítěte je až poslední instance, a pokud k němu dojde, má dítě právo na to, aby své rodiče vídalo, a cílem dalších intervencí je návrat k rodičům. Po dosažení osmnácti let, mají děti v případě, že se cítí odebráním poškozeny, možnost požádat o odškodnění od státu. Je možné, že se v systému v případě Michalákových stala chyba, ale stejně tak je možné, že důvody pro radikální opatření tu byly. A česká veřejnost skutečně nemá být soudcem, který toto rozhodne. Nemáme informace, abychom mohli případ posoudit, a nemáme je proto, že norská strana ctí pravidlo důvěrnosti. V Česku se držíme pravidel pseudotransparentnosti, a tak k rodinné tragédií Michalákových přibyl v posledních dnech také případ rodiny z Klatovska. Úřady odebraly rodičům kvůli podezření ze sexuálního zneužívání dvě dcery, otec situaci nezvládl a oběsil se. Ihned začala štvanice na pedagožku, která dala podnět k prošetření a jejíž jméno bylo zveřejněno. Média jeden den uveřejnila článek, ve kterém informovala o křivém obvinění, další den pro změnu článek o tom, že policie uvádí, že obvinění nejspíš nebyla planá. Místo aby měla rodina a příslušné orgány možnost tyto vážné problémy řešit, stávají se nedobrovolnými účastníky tragické reality show, při níž si diváci a divačky mají udělat na případ „svůj vlastní názor“. Medializace v takových situacích tragédii prohlubuje.

Ochrana dítěte končí porodem

V Norsku, stejně jako ve Velké Británii, došlo k zvýšení pravomocí úřadů ochraňujících děti na základě případů, v nichž byly děti utýrány k smrti. K podobným reformám mělo dojít kupříkladu i na Slovensku, kde byl v roce 2012 odhalen případ utýrání malého děvčátka, jehož mrtvolu našly úřady v bytě rodičů po třech letech od vraždy. Výbor pro děti a mládež vypracoval Národní strategii ochrany dětí před násilím, jejíž součástí měla být i příslušná novela zákona. Proti této novele se však strhla obrovská kampaň, kritizující i Evropskou unii, OSN a UNESCO za to, že podporují nepřípustné zasahování do soukromí rodin. Tato kampaň byla podporována především konzervativní katolickou lobby, pro kterou je ochrana tradiční rodiny štítem, s nímž čelí všem snahám o otevřenost a zvýšení respektu k rozmanitosti. Strach je vždy účinným prostředkem ovládání. Je smutným paradoxem, že jsou to především ty samé, převážně katolické organizace, které urputně bojují proti potratům považovaným za vraždy. Ochrana života a zdraví dětí i proti jejich rodičům je zajímá pouze do porodu, po porodu má být otázka dětského dobra zcela v kompetenci rodičů bez zásahů zvenčí. A že rodina není zdaleka pro všechny děti bezpečným útočištěm, dokazují statistiky.

Za poslední tři roky bylo nahlášeno více než 21 tisíc případů zneužívání, zanedbávání a týrání dětí, avšak podle odbornic a odborníků na tuto problematiku je to pouhá desetina ze všech případů násilí na dětech. I to je asi rozdíl mezi českou a norskou společností. Případy týraných dětí, kterým dlouho nikdo nepomůže, a v nejtragičtějších případech dokonce zemřou, v nás sice vyvolají soucit, ale tím to končí. Mobilizace veřejnosti, jakou zažíváme v případě Michalákových, se nekoná. Neptáme se, co se mohlo udělat jinak, aby tyto děti netrpěly. Případy, u kterých vznikla domněnka, že možná byla obvinění vznesena neprávem, jsou však hned důvodem k tomu, proč strukturní opatření pro pomoc dětem omezit.

Autorka je socioložka, vyučuje genderová studia na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image