Je Varufakis arogantní málo, anebo moc?

Vyjednávání Řecka se zbytkem eurozóny svědčí o tom, že německé stanovisko v této věci ztrácí kontakt s evropskou realitou.

Řecko v pátek 20. února uzavřelo dočasnou dohodu s Euroskupinou (grémium ministrů financí eurozóny) a Trojkou na finanční asistenci místní ekonomice. Co se samotných peněz týče, budou transfery ještě čtyři měsíce probíhat v zásadě jako doposud. Páteční dohoda však mění podmínky uplatňované vůči řeckému státu. Nově tak řecké vládě upravuje manévrovací prostor.

Prozatím panuje shoda, že dohoda je obtížně čitelná. To platí jak o konkrétních možnostech vyplývajících z nového textu, tak o tom, nakolik je možné vyjednávání označit za úspěch Syrizy. Co tedy řecký ministr financí Janis Varufakis vyjednal?

Uvolnění fiskálních pravidel

Nejde o komplexní dohodu, která by vyčerpávajícím způsobem přenastavila vztahy mezi Řeckem a zbytkem eurozóny. Na první pohled je zřetelné, že z textu zmizely odkazy na Memorandum (původní podmínky uzavřené minulou vládou) a pojem „Trojka“ nahradilo neutrálnější slovo „instituce“. Dohoda je nicméně založena na čtvrteční oficiální žádosti řecké vlády prodloužit stávající finanční asistenci. Je tak v prvé řadě jejím doplněním. Proto skutečně jde spíše o kosmetické úpravy.

Uvědomují si vůbec němečtí politici, že to, čemu říkáme „řecká krize“, je jen symptomem mnohem širší krize evropského hospodářského systému?

Určité mechanismy plnění ale přeci jen doznaly principiálních změn. V nadcházejících měsících nebudou do Athén dojíždět reprezentace věřitelů, aby kontrolovaly dodržování své (často nesmyslné) politiky. Řecká vláda dostane poprvé aspoň minimální prostor pro formulaci svých řešení a bude mít šanci své návrhy obhájit v Bruselu. Konkrétně jde třeba o uvolnění fiskálních pravidel tvorby primárních přebytků státního rozpočtu. Varufakis tak vybojoval flexibilní ujednání na samé hraně stávajícího uspořádání. Manévrovací prostor, v němž by této flexibility mohl v domácí politice využít, je ale úzký. Přirozeně se tak nabízí otázka, jestli nemohl vybojovat víc. Odpověď na ni ale záleží na tom, podle čeho budeme úspěšnost vyjednávání posuzovat.

Mnozí pozorovatelé vycházejí z toho, že Varufakis usiloval o zcela novou dohodu „s velkým D“. Ale to je chybné uvažování. Stačí si připomenout události z kraje minulého týdne, kdy Varufakis po vyjednávání na tiskové konferenci prohlásil, že ještě před oficiálním zasedáním obdržel návrh dohody, který by ochotně a s radostí podepsal. Tento návrh mu předložil Pierre Moscovici, francouzský eurokomisař zodpovědný za měnové záležitosti, a tedy reprezentant Eurokomise při jednání.

V pondělních návrzích se objevují – pravdaže v obecném duchu – například odkazy na humanitární krizi, sociální spravedlnost či nezaměstnanost. To všechno jsou pro řeckou vládu podstatné body. Vstřícnější jazyk těchto návrhů je ale stejně jako u nynější dohody spíše záležitostí symboliky a rétoriky. Podstatné nakonec je, že nový mechanismus vztahu všech stran se do výsledku pátečního jednání fundamentálně nezměnil. Velice podobnou dohodu jsme tak mohli mít již o týden dříve. Výsledný páteční text nakonec „jen“ konkretizuje, co to znamená, že spolu jednotlivé reprezentace budou spolupracovat: první návrh reforem předkládala vláda toto pondělí, další detaily přijdou ke konci dubna. Toto srovnání vyjevuje, že hodnotit úspěch vyjednávání prizmatem hesel konce austerity a seškrtání dluhů je nesmyslné – v prvé řadě proto, že takové požadavky nikdy nebyly těmi zásadními body, kterých by chtěl Varufakis dosáhnout.

Win-win scénář

Poučnou kritiku sepsal už 9. února ekonom Anatole Kaletsky. Jeho výtky se ale netýkají špatných dohod ani chybné volby priorit. Naopak, již s předstihem načrtnul parametry oboustranně akceptovatelné „hry s kladným součtem“. Ty se, viděno z dnešního pohledu, obecně překrývají s pátečním ujednáním.

Kaletsky je Varufakisův akademický kolega a stejně jako on je kovaný v teorii her. Jeho kritika proto míří na údajně nelogickou a nekonzistentní vyjednávací taktiku Řecka. V jejím důsledku – podle jeho předpovědi – k takto pozitivní dohodě nakonec nemělo dojít. Obdobného výsledku by prý Varufakis spíše dosáhl buďto systematicky tvrdším, nebo naopak měkčím postupem. Dnešní evropská hra o trůny je ale mnohem složitější, než může kratičký Kaletského komentář obsáhnout. Stručná analýza konfliktu podle osy Německo vs. Řecko je slepá vůči specificky ambivalentní pozici vládní Syrizy. Řecká vláda totiž musí hledat způsob, jak sladit svůj principiálně proevropský postoj se stejně zásadním odmítnutím politiky škrtů, kterou nereprezentuje nikdo jiný než právě evropské instituce. V aktuální dohodě proto nejde jenom o evropsky konstruktivní „uvolnění austerity“, které je výsledkem Kaletského „win-win“ scénáře, ale také o uznání práva suverénní demokratické země formulovat vlastní politiku.

Čechy Varufakis pobuřuje

Kaletského text ale dává vyniknout jinému momentu. Zatímco teoretik strategie Kaletsky jako jednu z cest k dosažení oboustranně pozitivního výsledku doporučil, aby Varufakis zvolil soustavně agresivnější postup, český komentářový mainstream naopak neváhá obvinit Řeky z arogance. Syriza prý dává svým partnerům najevo nadřazenost a pohrdání. Kdo kdy skutečně sledoval veřejná vyjádření pánů Varufakise a Schaübleho musí z takových výroků trnout. I ty nejstřízlivější z evropských novin naopak hodnotí Schaübleho komentáře jako zbytečně silácké a přezíravé.

Kupříkladu čtvrteční oficiální žádost Řecka o dočasné prodloužení programu označilo německé komuniké za „trojského koně“. Na páteční tiskové konferenci si pak Schaüble neodpustil pohrdlivé rady řeckým směrem: nejenže Syriza prý bude dohodu „obtížně vysvětlovat svým voličům“, ale má se také smířit s tím, že „být u vlády je rande s realitou a realita často není tak krásná jako sen“.

Že jde hlavně o tvrdou vyjednávací taktiku, navíc doplňovanou zdržovacími manévry, by se snad dalo do určité míry pochopit. Ze způsobů komunikace obou politiků ale nakonec vychází jeden čitelný závěr. Je to naopak Schaüble, kdo rezignoval na komunikaci s evropskou veřejností. Jeho chování dává smysl jen jako zpráva určená výhradně pro domácí publikum. To ale vzbuzuje další zásadní obavy. Uvědomují si vůbec němečtí politici, že to, čemu říkáme „řecká krize“, je jen symptomem mnohem širší krize evropského hospodářského systému?

Ti, kdo nyní vkládají do Syrizy naděje, prozatím nemají důvod zoufat. Varufakis vyjednal dohodu, jejíž parametry se v situaci mladé řecké vlády pohybují na samotné hraně dosažitelného. Neochota Schaübleho komunikovat s širší evropskou veřejností naopak naznačuje, že by se při řešení takzvané řecké otázky postupně mohlo pod větší tlak dostat naopak Německo.

Autor studuje práva.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies