Rozevlátí studentíci sedření na kůži

Podle nejnovějších poznatků se chování dnešních britských studentů nápadně podobá návykům lidí středního věku. Jaké jsou příčiny tohoto stavu?

Nejnovější zkušenosti z Velké Británie přinášejí dobré zprávy všem, kterým leží v žaludku rozevláté studentské živly. Dnešní angličtí studenti razantně omezili konzumaci drog a pořádání divokých večírků. Ušetřený čas prý věnují šprtání v knihovnách, které na jejich vlastní žádost dokonce prodlužují otvírací dobu.

Na text mapující dnešní britské univerzitní prostředí upozornil redaktor Respektu Jiří Sobota. Novináři Financial Times dospěli k závěru, že „společenský život studentů se začíná podobat společenskému životu lidí středního věku.“ Překvapující? Možná. Děsivé? Určitě.

Pro studenty je dnes normální brát neplacené stáže a vedle toho pracovat za nižší než minimální mzdu. Plné noční studovny jsou tak možná jenom výsledkem toho, že se studenti musí školním povinnostem věnovat až po pracovní době.

Snad bychom ale nad problémy studentů mohli blahosklonně mávnout rukou. Doba je tvrdá, všichni dnes musíme víc dřít a za méně peněz. Těžko předpokládat, že studenti budou mít nějaké úlevy. Navíc jsou přece mladí a najdou si cestu.

Podle Jiřího Soboty je z článku „cítit jistá míra znechucení [z vystresované a upjaté mladé generace] na straně bývalých rozevlátějších studentských typů sedících dnes v klimatizované redakci ekonomického deníku“. To je hodně zarážející vyjádření hned z vícero důvodů.

Za prvé, můžete si sami vyzkoušet, jestli v originále podobnou „message“ najdete. Rozhodně by neškodilo číst pozorněji, protože Sobota se tímto vyjádřením sám chytá do pasti, před níž už v odkazovaném textu varuje prorektor univerzity v Readingu Sir David Bell. Ten ukazuje, jak společnost studenty drtí v argumentačních kleštích. Dřou tvrdě? Na tom nezáleží. V očích společnosti jsou už dávno odsouzení. Stačí tak trochu posunout perspektivu a problém neustále nespokojených rozevlátců se přetáčí v problém společnosti neustále nespokojené se svou mladou generací.

Politika do „sívíčka“ nepatří

Posuňme se ale od mezigeneračních konfliktů. Studenti prý zvážněli a nyní svědomitě obhospodařují svou investici do vzdělání. Ambice vštípit disciplínu těm, kteří si neváží neplacené služby (rozuměj: zneužívají ji), zaujímá mezi argumenty navrhovatelů školného přední místo i u nás. Školné má díky tržní motivaci zajistit jakousi vyšší kvalitu studujících a v návaznosti i univerzit samotných.

Navzdory prodlouženému provozu knihoven ale Británii nečeká žádné období intelektuálního rozkvětu. Kombinace astronomického školného, zvyšujících se základních životních nákladů a ostré konkurence na trhu práce bezpochyby mladé Brity motivuje více než dostatečně. Ty samé ekonomické tlaky za patami studentů ale přeneseně utilitarizují smysl a tvář akademické sféry.

Jak se tento proces rozvíjí, přibližuje Ian Jones, profesor virologie na univerzitě v Readingu: „Studenti platící vyšší školné vyžadují lepší zázemí, víc kontaktních hodin s učiteli a další zpětnou vazbu. Jednoduše mi teď po přednáškách chodí víc dotazů než před pěti lety.“ Potud se zdá vše v pořádku. Výpověď ale pokračuje: „[Studenti] chtějí výcvik, aby dostali titul, aby získali práci. Je to přesně tak jednoduché. Studium je pro ně nezbytnou dělničinou, není to tak, že by si rvali vlasy, jen aby mohli být v laborce a něco rozvíjet.“ Skutečná vědecká práce, která požírá „neproduktivní“ čas věnovaný experimentování v laboratořích, důkladnému rozboru historických pramenů v knihovnách a archivech i interdisciplinární socializaci, je tak vytlačována na okraj. To samé se týká mimoškolních aktivit, které mají na „sívíčku“ nulovou hodnotu. Takovým nepotřebným a zbytečným odpadem je pro studenty i politická angažovanost.

Vstanou noví Dobešové

Co tedy odráží prodloužené otvírací hodiny knihoven, když ne vyšší kvalitu akademické práce? Pro studenty je dnes normální brát neplacené stáže a vedle toho pracovat za nižší než minimální mzdu. Plné noční studovny jsou tak možná jenom výsledkem toho, že se studenti musí školním povinnostem věnovat až po pracovní době.

Tento vývoj placeného vysokého školství přitom není nepředvídaný. O špetku přízemnější návrhy, které slýcháme i v Česku, s ním samozřejmě nepřiznaně operují. V souzvuku se školným se tak skloňují i mytická „centra excelence“, která mají být místy, kde se bude kvalita odehrávat. Všimněme si proto, že Reading je jednou z nejlepších britských škol a že stejné zkušenosti už citují i profesoři z pověstných univerzit v Oxfordu a Cambridgi.

Jindy pestrobarevnou podobu univerzitního provozu (jak zkušenosti studentského života, tak nastavení vzdělávacích plánů a sylabů) nahrazuje padesát odstínů uniformní šedi. Počátky podobného vývoje v ČR můžeme sledovat již dnes – i bez školného.

Po krátké odmlce se navíc opět z prachu zvedají nápady na zavedení „nějaké verze poplatků za studium“ i u nás. Měli bychom se tak dobře připravit na to, že ve veřejném prostoru brzy budeme muset opětovně svádět souboj o udržení těch samých hodnot, které studenti naposledy urputně hájili před ničivými výpady Josefa Dobeše, podle mínění Václava Klause nejlepšího ministra školství, jakého jsme kdy měli.

Autor studuje práva.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies