V únoru 2014 došlo na Ukrajině k vládnímu převratu a Evropská unie obratem přislíbila nové vládě miliardy eur na pomoc s rekonstrukcí tamního systému. Později Rusko anektovalo Krym a jalo se podporovat povstalce na východě země. Každá další eskalace konfliktu ze strany Ruska vedla k výzvám k aktivitě ze strany evropské občanské společnosti. Většina těchto výzev stála na humanitních základech. Evropští představitelé byli vyzýváni k tomu, aby předešli ztrátě stovek nevinných životů a aby podali Ukrajincům pomocnou ruku ve snaze přiblížit se Evropské unii.
A tyto výzvy byly do velké míry vyslyšeny. Odvetou Rusku bylo uvalení evropských sankcí a pokud se ukrajinská ekonomika přiblížila k bankrotu, zareagovala EU půjčkami v hodnotě miliard eur. Politická energie, kterou do záchrany Ukrajiny z hlediska celistvosti jejího území i ekonomického přežití EU investovala, je ohromná. Stejně jako je ohromná mediální pozornost věnovaná tamnímu dění. Jak je to ale s uprchlíky?
Uprchlíci si zaslouží pomoc
Pokud dění na Ukrajině nazýváme ukrajinskou krizí, aktuální dění ve Středozemním moři je třeba nazývat krizí středomořskou a věnovat jí stejnou míru energie. Co do počtu obětí, které si v součtu za loňský a letošní rok vyžádaly, se obě krize nijak zásadně neliší. Jen v neděli ve vodách Středozemního moře ztroskotala loď převážející uprchlíky z Libye do Evropy. Až devět set jich při tom zemřelo. Zahynuli při pokusu o útěk z válkou zmítané země.
Neexistuje způsob, kterým by bylo možné si vysvětlit zjevné evropské selhání v situaci, kdy každý měsíc naděje mnoha rodin toužících po dosažení evropských břehů končí na dně Středozemního moře.
Počty mrtvých rostou – jen za loňský rok utonulo ve Středozemním moři na tři tisíce uprchlíků a jen letos je jich téměř 1800. Přesto na konci loňského roku Itálie z rozpočtových důvodů ukončila činnost záchranné operace Mare Nostrum, která měla vyhledávat a poskytovat pomoc plavidlům v nouzi. Nahradila ji evropská mise Triton, která je mnohem menší, a navíc postrádá mandát k podobným akcím, jaké podnikala Itálie.
Motivace afrických uprchlíků se neliší od motivace Ukrajinců, kteří několik měsíců demonstrovali na Majdanu. Stejně jako oni touží zajistit si lepší život. Ukrajinci chtějí zahodit postsovětský oligarchický systém a nahradit ho modelem inspirovaným Evropskou unií. Uprchlíci z Libye se snaží zachránit životy své i svých blízkých a utéct ze zemí, ve kterých probíhají krvavé občanské války eskalované akcemi vnějších mocností.
Loňský rok se na jedné straně odehrával ve znamení finanční i politické pomoci Ukrajině ze strany EU. Evropské vlády však současně neposkytly na záchranu uprchlíků před utopením větší podporu než tři miliony eur měsíčně, což odpovídá nákladům mise EU Triton.
Pokud pomoc Ukrajině za cenu značného sebeobětování byla motivována humanitárními důvody, jak tvrdí evropští politici i média, neexistuje způsob, kterým by bylo možné si vysvětlit zjevné evropské selhání v situaci, kdy každý měsíc naděje mnoha rodin toužících po dosažení evropských břehů končí na dně Středozemního moře.
Selhání politiků i občanské společnosti
K selhání však nedošlo jen na straně evropských politiků, ale také občanské společnosti, především médií. Na začátku letošního roku masmédia rozezněla své poplašné zvony na znamení odsouzení údajné ruské invaze.
Tuto atmosféru, která se ještě se silnějším důrazem přelila do českého prostředí, nejlépe charakterizoval šéfredaktor týdeníku Respekt Erik Tabery v té době velmi populární větou: „Jednou si budeme marně klást otázku, jak jsme v tom mohli Ukrajinu nechat.“
Porovnáme-li však reakci Evropy na dění na Ukrajině s reakcí na středozemní krizi, doloženou naprosto tragickými údaji, zjistíme, že jestli jsme někoho v něčem nechali, tak to nejsou Ukrajinci. Jsou to právě uprchlíci toužící po relativním evropském bezpečí. A právě zde jsou kořeny marnosti, s níž si klademe otázku, jak jsme něco takového mohli dopustit.
Několik prvních kol v zápase s hanbou, která nás s každou další potopenou lodí tvrdě fackuje, jsme bezesporu prohráli. Pokud nechceme inkasovat další tvrdé direkty, je třeba věnovat středozemní krizi stejnou míru politické energie a finančních prostředků, jakou věnujeme krizi ukrajinské. Prohrajeme-li tento zápas, přijdeme o jedinečnou a nenahraditelnou složku evropské identity, kterou tvoří právě humanita.
Ve dnech následujících po utonutí devíti set uprchlíků se představitelé evropských médií očividně naplno probudili a burcují vlády jednotlivých evropských zemí, aby zabránily tomuto tragickému vývoji. Je třeba, aby je v tom následovala i česká média, a upustila tak od nekonečného a dnes již do velké míry ideologicky motivovaného sporu na téma Rusko a Ukrajina.
Autor studuje mezinárodní vztahy.