Přestanou francouzské supermarkety plýtvat jídlem?

Francouzský parlament schválil nový zákon, který zakazuje supermarketům vyhazovat nespotřebované potraviny. Máme se radovat?

Ekologové a aktivisté proti plýtvání jídlem se minulý týden mohli radovat – ve Francii totiž parlament schválil radikální zákon o „neprodejném“ jídle, který zakazuje supermarketům ho znehodnocovat a vyhazovat na skládky. Parlamentní diskuzi – nebo spíše deklaraci, protože na libozvučném zákonu se shodli zástupci všech stran – udávalo tón módní oběhové hospodářství a směrnice 38/2008 EU o nakládání s odpady. Ta prosazuje pětiúrovňovou hierarchii: na prvním místě prevenci odpadu, dále opětovné použití (charita), recyklaci (zkrmení), znovuvyužití energie (kompostování) a jako poslední bezpečnou likvidaci (skládkování). Praktické detaily nového zákona jsou více než nejasné. Jisté je pouze to, že obchody s plochou nad 400 metrů čtverečních budou muset do července roku 2016 podepsat smlouvu s neziskovou organizací, které jídlo darují a budou si je moci odečíst z daní. Kromě charity firma může v duchu odpadové hierarchie dát jídlo „nevhodné pro lidskou konzumaci“ na zkrmení zemědělcům nebo zkompostování.

Charita místo práva na jídlo

Plýtvání jídlem (a ukazování prstíkem na supermarkety) se zaslouženě dostává na přední příčky politických debat po celé Evropě. Není divu, když Organizace pro výživu a zemědělství odhaduje, že se ve světě ztratí či vyhodí celá třetina jedlých potravin, což je environmentálně, ekonomicky i sociálně neodpovědné a neudržitelné. Zatímco na globálním Jihu se více než 40 procent ztratí po sklizni ve zpracování, na globálním Severu je to 40 procent právě v obchodu a u konečných konzumentů – ať už domácností nebo restaurací a třeba školních jídelen. O stejném zákonu se debatovalo v roce 2012 ve Velké Británii a něco podobného funguje v omezené míře i v některých belgických regionech. Racionální struna, na kterou se brnká, je dobře slyšet: jde o životní prostředí. Když vyhodíme půlku bochníku starého chleba, plýtváme tak všemi zdroji, které byly potřeba k jeho „výrobě“: pesticidy a hnojivy použitými při pěstování, ropou na přepravu a zpracování, pracovní sílou a přes 600 litry vody. Ovšem v duchu odpadové hierarchie není vyhození jako vyhození – starý chleba se dá zkrmit, plesnivá brambora zkompostovat. Větším problémem je industriální plýtvání jídlem, které mnohdy končí na skládkách. Tam se hnitím tvoří metan, přispívající ke globálnímu oteplování. Živiny navíc nemají šanci obohatit půdu, ve které se pěstují další plodiny.

Chceme opravdu vytvářet dvojkolejný systém, ve kterém ti, kteří si nemohou dovolit koupit jídlo, budou krmeni potravinami z druhé ruky?

Emocionální struna, na kterou zákon zabrnkal, je ale mnohem nebezpečnější a bezprecedentní. Francie totiž v podstatě uzákonila potravinovou charitu. Na první pohled to vypadá jako zabití dvou much jednou ranou: ušetříme planetu a nakrmíme hladové. Skutečnost je ovšem mnohem problematičtější. V posledních několika desetiletích se potravinová charita na globálním Severu rozmohla jako odpověď na potravinovou chudobu. Trusell Trust, největší britská síť potravinových bank, nedávno ohlásil rekordní nárůst v rozdaných přídělech jídla. Těch v posledním roce vydaly přes milion. Ostuda pro rozvinutou zemi? Ale kdeže! Ve zprávě Feeding Britain z konce roku 2014 (jde o první oficiální průzkum potravinové chudoby v Británii) vláda pogratulovala bankám a doporučila jim víc se snažit. A to v podstatě nyní dělá i francouzská vláda, která však šla ještě o krok dále a charitu šalamounsky legálně zakotvila částečně jako odpověď na potravinovou chudobu, ale hlavně jako odpověď na environmentální dopady plýtvání jídlem.

Ovšem – ozývají se čím dál víc hlasy akademiků i bank samotných – charita je pouhou chatrnou náplastí na potravinovou chudobu. Potravinová chudoba totiž neznamená jen, že lidé nemají co jíst, ale také, že si finančně nemohou dovolit zdravější stravu a koupit vždy, co chtějí. Anebo jim jen přístup k jídlu dělá starosti. Do této kategorie mírné potravinové chudoby spadá podle výzkumu pařížské univerzity skoro celá čtvrtina francouzského obyvatelstva, která nutně nevyužívá služeb charity. Žádná charita nedá svému příjemci právo na zdravé, důstojné a kulturně vhodné jídlo. Toto právo je zakotveno v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1999 a Francie stejně jako Velká Británie a Česká republika se ho zavázaly respektovat, chránit a naplňovat. Toto právo, jakožto i nárok na jídlo samotné, je ovšem určováno ideologií volného trhu, tedy finančně. O volném trhu se můžeme přít, ovšem pokud ho vlády přijaly za svůj, musí se podle toho také chovat a umožnit lidem (například vhodným pracovním právem a sociálním systémem), aby měli vždy dostatek peněz ke koupi jídla splňujícího sociální, kulturní a zdravotní požadavky. Francouzská vláda však novým zákonem nic nenaplňuje, naopak si nad právem všech lidí na jídlo myje ruce a přesouvá zodpovědnost na supermarkety a charitu.

Nejviditelnější, nikoli největší problém

Co se týče „odpadu“, je vyhazování jídla v supermarketech problém viditelný, nikoli však největší. Industriální potravinový řetězec je tak dlouhý a komplikovaný, že nevidíme zvířata, která umírají následkem hrozivých podmínek v intenzivních chovech nebo tuny banánů, které jsou znehodnoceny nesprávným skladováním či přepravou. Například ve Francii se podle průzkumu Eurostatu z roku 2006 obchody podílejí na celkové „ztrátě jídla“ pouze z deseti procent. To ovšem neznamená, že by se na supermarkety neměl vyvíjet větší tlak. Díky své významné tržní síle v potravinovém řetězci způsobují i škody, kterým se populistický zákon nevěnuje. Jak píše česká iniciativa Zachraň jídlo, supermarkety a další velcí odběratelé „vyhazují“ plodiny ještě před tím, než dorazí k jeho branám: „Plodiny se vyřazují na základě přísných kvalitativních standardů, jako je váha, velikost, tvar a vzhled. Ty, které neprojdou sítem, jsou zkrmovány zvířaty, skládkovány nebo se zaorají.“ Ne vždy si také prodejci vezmou smluvené množství zboží, nebo naopak při objednávkách na poslední chvíli vyvíjejí tlak na výrobce, aby měl na skladu vždy větší množství výrobků, než se prodá. A v neposlední řadě jsou to právě zaměstnanci supermarketů, kteří jsou často příjemci potravinové charity, protože jejich minimální mzda málokdy stačí k důstojnému životu. Jak píše britský Guardian, v roce 2011 policie zadržela zaměstnance supermarketu Monoprix v Marseille, protože ho jeho kolega viděl z kontejneru vytahovat šest melounů a dvě hlávky salátu.

Zamezí nový zákon produkci odpadu, nebo jen povede k jeho distribuci? Gars’pilleurs, francouzská nezisková organizace aktivní v boji proti plýtvání jídlem, zákon přivítala s výhradami: „Charitám chybí na zpracování takového množství jídla jak lidské, tak logistické zdroje. Se slzami v očích budeme děkovat supermarketům, zatímco jejich zisky porostou a ještě ke všemu je přetřou nazeleno.“ A žádné problémy s nadměrnou produkcí to nevyřeší. Právě to je kamenem úrazu – zákon nemění nic systémově. Dosud měly supermarkety jakousi, byť spornou, motivaci neprodukovat příliš odpadu v podobě poplatků za likvidaci, teď mohou přispívat k ničení životního prostředí a zároveň se ospravedlňovat charitou.

Spojování charity a nespotřebovaných potravin je morálně dvousečná zbraň: na jednu stranu správně cítíme, že plýtvání jídlem je špatné a redistribuce „odpadu“ snižuje negativní dopady na životní prostředí. Chceme ale opravdu vytvářet dvojkolejný systém, ve kterém ti, kteří si nemohou dovolit koupit jídlo, budou krmeni potravinami z druhé ruky? To jen prohlubuje sociální rozdíly a nerovnost. Musíme se systémově bavit o dopadech potravinové produkce na životní prostředí, ale spojování „odpadu“ s charitou je nebezpečné a chybné řešení.

Autorka studuje sociologii.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image