Patnáct let od protestů proti MMF a Světové bance

Přinášíme anketu s účastníky největších pražských pouličních protestů, jež proběhly během zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v roce 2000.

1. Jak jste vnímali pražské protesty proti MMF a SB z hlediska vašich tehdejších aktivit? Co vám, jakožto přímým aktérům, z té doby nejvíce utkvělo v paměti?

2. Kam jsme se – při pohledu na vývoj alterglobalizačních hnutí – za těch patnáct let posunuli? Jaké jsou podle vás příčiny zániku silné antikapitalistické platformy z té doby? A vidíte nějakou možnost, jak by se dalo na tehdejší protesty navázat? 

 

Arnošt Novák, sociálně kulturní ekolog

Zasedání MMF v Praze mě tenkrát ovlivnilo minimálně ve třech věcech.

1. Za prvé: mediální a státní propaganda, která zasedání předcházela a vytvářela atmosféru strachu, pro mne definitivně ukončila liberální devadesátá léta ve jménu pravdy a lásky.

Za druhé: setkání se zahraničními aktivisty a aktivistkami, kteří přijeli pomáhat s organizací protestů. Pro českou politickou kulturu prosycenou skepticismem, cynismem, malou sebedůvěrou, pramenící z představy, že „stejně to nemá cenu a nic se nezmění“, to byl kulturní střet. Lidi ze zahraničí přinesli ideje a hlavně praxi afinitních skupin – dovedli se dohadovat a rozhodovat nehierarchicky a nikoho nevylučovat. Nastolili otázku genderu a zapojení žen, vnesli pocit sebedůvěry, nadhled a radost z politické aktivity. Vesměs to byli osobnosti a moc fajn lidi. Právě díky této osobní zkušenosti vím, že jiný svět je možný a že politika založená na přímé demokracii zdola (jako proces, ne Okamurovo referendum) skutečně může fungovat.

Za třetí: samotné protesty. Deklarovaným cílem protestů bylo zablokovat delegáty uvnitř kongresového centra a nepustit je, dokud nezruší dluhy zadluženým zemím a nerozpustí MMF a SB. A ukázalo se, že i relativně malý počet lidí dokáže prosadit své. Podařilo se kongresové centrum zablokovat, jednání muselo být přerušeno a ukončeno o den dříve. Delegáty musela policie potupně odvést metrem.

2. Protesty v roce 2000 byly ve špatný čas na špatném místě. Tenkrát ještě v české společnosti převládala víra, že doženeme Evropu a budeme mít také takový hezký, západní konzumní kapitalismus. V tomto ohledu jsme se posunuli, neboť tahle víra českou společnost do značné míry opustila. Nevím ale, jestli se dá mluvit o silné antikapitalistické platformě v té době. Ostatně se jmenovala INPEG, Iniciativa proti ekonomické globalizaci, a ne proti kapitalismu či globalizaci kapitalismu. Nepanovala tehdy shoda, zda jsme proti kapitalismu, respektive zda to můžeme říct nahlas. To o té době také vypovídá.

Zároveň myslím, že ony protesty určitou stopu zanechaly a pořád se na ně nějak navazuje, ačkoli tehdy na ně česká radikálně levicová či anarchistická kultura nebyla úplně připravená. Otázka genderu a zapojení žen, konsensuální rozhodování ve skupinách, důležitost mezinárodního propojení, respekt k různým taktikám – tyto aspekty aspoň latentně přetrvávají a jsou přesně tím, co by se dalo dále rozvíjet.

 

Marta Kolářová, socioložka

1. Z protestů v Praze v září 2000 si vybavuji nadšení a chaos při přípravě celé akce, radost z kreativity růžovo-stříbrného bloku a z akceschopnosti italských Ya Basta!, smutek z násilí a represe a deziluzi z následné mediální reprezentace protestů, které byly vykresleny titulky typu „v Praze začala válka“.

2. Proč zaniklo alterglobalizační hnutí? V Česku se to vykresluje jako vyhoření aktivistů, neshody skupin, přílišná násilnost hnutí atd. Ale ani světové hnutí nemělo dlouhého trvání. Protesty de facto ukončilo 11. září. Vypukla válka proti teroru a hnutí se globálně přeorientovalo na protiválečný aktivismus. Na téhle vlně se ještě nesly protesty proti setkání NATO v Praze v roce 2002, které měly význam pro anarchistická hnutí především ve východní Evropě. České antikapitalistické hnutí se pak zaměřilo na řadu lokálních témat, ale za další větší mobilizace pak lze označit třeba hnutí proti základnám, které propojilo řadu aktivistických skupin.

 

Ondřej Slačálek, politolog

1. Byl jsem tehdy osmnáctileté ucho, a tak to pro mě byl jeden z formativních zážitků. Protesty proti MMF a Světové bance pro mě ovšem neznamenaly jen několik dní demonstrací, ale víc než rok trvající přípravy. Práce na takhle velké věci, kterou jsme od začátku chápali jako utkání s nejmocnějšími lidmi planety, byla plná setkání s odlišností – s otevřenou aktivistickou praxí, která umožňovala uchovat různost, a přitom jít dopředu. Myslím, že české radikální prostředí se tehdy politicky naučilo mnohem víc, než bylo na první pohled schopné vstřebat – od zdánlivých praktických detailů, které nejen že zkracují trvání nekonečných schůzí, ale také dávají prostor pro jejich demokratičtější průběh, až po celkový politický horizont.

V návaznosti na velké street parties získalo hnutí prostor mluvit o mnoha zajímavých tématech, která hodně překračovala rámec tradiční provinčnosti české debaty. Prožili jsme si také pravou a nefalšovanou morální paniku, k níž přispěli opilí novináři, kteří se na tiskovkách ptali, zda bude v Praze hořet stejně jako v Seattlu, vyhrožování ministra vnitra Grosse, zákazy demonstrací (podařilo se je zvrátit soudně) a neustálé vyvolávání strachu v médiích.

A protesty, i když jejich průběh byl sporný a osobně by se mi mnohem víc líbilo, kdyby vyšel původní plán, tedy sevření Kongresového centra nenásilnou blokádou, byly nakonec úspěšné. Ponižující evakuace finančníků metrem a předčasný konec zasedání představovaly vítězství.

2. Ani ne rok po 26. září 2000 přišlo 11. září 2001. Když o dva roky později hodnotil George Caffentzis hnutí proti válce, upozornil na to, že heslo „Jiný svět je možný“ je heslem ofenzivním, jakkoli neurčitým, zatímco heslo „Žádnou krev za ropu“ je heslo defenzivní. Myslím, že tím přesně vystihl náš problém. V Praze jsme měli přinejmenším dojem, že postupujeme a jsme vyzyvateli, že vcelku pádným způsobem otevíráme debatu o jiném uspořádání společnosti. Možná to byla iluze, rozhodně ale iluze dostatečně silná, aby měla strhující sílu. Od té doby se v podstatě jen bráníme – před válkou, fašismem, důsledky krize, rozpadem sociálního státu…

Na mezinárodní úrovni byl problém hnutí i to, že v mnoha případech nedokázalo zakořenit a dobře propojit lokální aktivity s celkovou vizí, jejichž různost navíc vzdorovala ucelené pozitivní formulaci. Co bylo silnou stránkou při vytváření „duhové koalice“, „hnutí mnoha hnutí“ proti společnému nepříteli, se ukázalo jako slabina v okamžiku, když hnutí chtělo jít nad rámec obecných principů. Ne že bychom to nevěděli už tehdy, ale brali jsme to, myslím, tak, že nadšení a bojová solidarita hory přenáší. Nepřenáší. V Česku se určitá nezakořeněnost alterglobalizačního hnutí projevila o to silněji. Když protesty skončily, zůstali jsme sami – jako banda vyvrhelů, která chtěla zničit Prahu. Nejen že přišly represe, zejména vystěhování Ladronky, ale projevila se především vnitřní nejistota – nebylo jasné, co dál. Jako by ztotožnění s alterglobalizačním hnutím bylo spíš zkratkou, kterou jsme tehdy neměli politicky odpracovanou, což se projevilo i tím, že jsme svou kritiku kapitalistické globalizace měli propojenou s místními tématy vesměs jen na úrovni deklarací. Většina hnutí dala přednost stabilním ideologickým identitám, oněm příslovečným ismům, před vůlí otevřít se novému. „Hnutí mnoha hnutí“ (v Česku spíš „hnutí mnoha skupin“) se rozpadlo na své prvočinitele, tedy v podstatě anarchisty, trockisty a ekologické nevládky. Jako anarchisté jsme k tomu dost přispěli svým sektářstvím, marxistická levice zase svým přesvědčením, že vlastní historickou pravdu, a ekologické nevládky svým partikularismem a „syndromem získané grantové závislosti“, jak to nazval Jakub Polák. Podaří se tyhle zátěže na hnutí v budoucnu překonat a otevřít se něčemu novému? Uvidíme…

 

Alice Dvorská, chemička

1. Pro mě se během organizace potvrdilo známé pořekadlo: „Když se chce, tak to jde.“ Doteď na mě dělá velký dojem fakt, že celá záležitost byla zorganizována na dobrovolnické a nehierarchické bázi. A to nejen masové demonstrace, kterými celá více než roční kampaň kulminovala, ale i předchozí série happeningů, vzdělávacích, publikačních a dalších aktivit, a dokonce i mimo Prahu. To vše stálo kolem 1 200 000 Kč, z toho cca 200 000 jsme dostali od malé holandské nadace založené bývalými squattery, zbytek byly částky ve výši desítek, set nebo pár tisíc dolarů či marek, které nám přistály na účtu nebo nám je prostě do ruky vtiskli lidé, co uspořádali například benefiční koncert. Neméně udivující je pro mě stále také skutečnost, že peníze jsme nakonec byli schopni i vyúčtovat, tj. nikde se nic „nezakutálelo“. Třetím výrazným pozitivem byla velká pomoc od zahraničních aktivistů a zejména aktivistek, jejichž procento zastoupení bylo na tehdejší české poměry nevídané a nakoplo česká děvčata i ženy, aby na demonstracích nejen doprovázely své partnery, ale také aby třeba nějakou samy zorganizovaly.

Také mi v paměti utkvěli „hrdinové“, kteří během masové demonstrace 26. září házeli ze vzdálenějších řad dlažební kostky, které dopadaly na hlavu demonstrantům a demonstrantkám v předních řadách, aby pak rychle a elegantně zmizeli. Z bezpečí svých konspirativních skupin, jež se do organizace protestů nijak konstruktivně nezapojily, následně dávali zaznít svým stížnostem na netoleranci nenásilných demonstrantů a mluvčích protestů, jež se od nich distancovali. Velkou chybou bylo, že jsme se jasně neohradili vůči bolševickým skupinkám, které ač malé a v podstatě bezvýznamné, na sebe uměly (a stále umí) strhnout pozornost.

2. Po roce 2000 opadlo nadšení a zcela pochopitelně také ochota něco organizačně tak náročného zopakovat. Kampaň proti zasedání MMF a SB byla dle mého vědomí jedinou alespoň trochu dlouhodobou a strukturovanou kampaní, kterou bylo české antikapitalistické hnutí schopno vést. Jinak jsem zažívala spíš takové krátkodobé a málo koordinované aktivistické štěky, které k dlouhodobým výsledkům směřovat nemůžou.

České levicové a antikapitalistické „hnutí“ je v žalostném stavu mimo jiné proto, že prakticky nenabízí žádnou reálnou alternativu. Ani nemůže, neboť se samo chová kapitalisticky. Aktivismus je úvazek navíc a odměna je mizivá, pokud tedy pro někoho není odměnou pobyt v silně subkulturním prostředí se striktními vnitřními pravidly, co je správné konzumovat a co ne, co si člověk smí myslet a co nesmí. „Hnutí“ také neumí zacházet například s dlouhodobější nemocí aktivisty či aktivistky. Nemůžete-li z nějakého důvodu delší dobu docházet do zaměstnání, pardon, na demonstrace či koncerty, nebo psát články, rychle vypadnete z kola ven. Kapitalismus také, jak známo, generuje oběti. Spoustu jich lze nalézt například mezi třídně orientovanými antikapitalisty nebo tzv. vůdčími osobnostmi scény, kteří mezi příčinami svých životních neúspěchů neumí odlišit kapitalismus od vlastní osobní slabosti a nezralosti. Svou roli oběti hrají přímo bravurně. Možnost navázat na protesty proti MMF z roku 2000 v takové formě, v jaké proběhly, mi nepřipadá příliš reálná. Je však otázka, zda je to žádoucí a aktuální. Antikapitalistické protesty, které se tehdy v mohutné vlně přelily přes celý glóbus, se stále mění a nabývají nových forem. A cenné není jen to, co je viditelné, veliké a mediálně vděčné. V současné době na mě dělají silný dojem například rozsáhlé dobrovolnické aktivity v Německu zacílené na pomoc migrantům a migrantkám. Zda je to antikapitalistické? Pro mě ve své podstatě určitě. A i u nás lidé věnují svůj čas, peníze a energii pomoci bližním. Jen to jaksi většinou nejsou ti, co pochodují pod transparenty s radikálními antikapitalistickými hesly.

 

Martin Šaffek, aktivista

1. Do příprav protestů proti MMF a SB jsem byl zapojen přibližně tři čtvrtě roku skrze zastřešující platformu INPEG. Byla to pro mne první zkušenost práce ve velkém jednotném hnutí, spolupráce s aktéry rozličných názorových vyhranění jak z tehdejší české scény, tak ze zahraničí. Hodně mi utkvělo v paměti setkání s mainstreamovými médii – konfrontace událostí, jak je člověk zažívá na vlastní oči, a jejich obrazu zprostředkovaného televizí a celostátními deníky byla děsivá. Pořádali jsme kontrasummit, na který přijeli kritičtí intelektuálové a aktivisté z celého světa a na němž zaznívaly argumenty o politice strukturálního násilí MMF a SB především ve třetím světě. Média naši zprávu úplně ignorovala a soustředila se na zobrazení násilí části účastníků protestů.

2. Proti zachování INPEGu jako permanentní akceschopné alterglobalizační platformy byli tenkrát především anarchisté z tehdejší ČSAF. Podle mého názoru nebylo na něco takového tehdejší hnutí ještě připraveno. Od té doby levicová sociální hnutí v ČR velice zesílila a vyzrála. Prošli jsme protesty proti různým aspektům globalizovaného kapitalismu, proti válce v Iráku, proti stavbě amerického radaru v Brdech, proti pravicovým reformám. V současné době se snažíme vystupovat proti xenofobii vůči uprchlíkům. Všechna tato ohniska odporu přinesla do hnutí nové lidi a znamenala novou zkušenost, která se pozitivně projevila v další práci. Tematicky nejbližší hnutí proti MMF a SB z roku 2000 jsou dnes podle mě protesty proti smlouvě TTIP, které mohou na tehdejší kritický odkaz alterglobalizačního hnutí navázat.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies