Na první pohled se zdá, že problematika veřejných výdajů je demokratickými postupy pokryta tak nějak samozřejmě. Nerozhoduje snad o struktuře těchto výdajů vláda, která je vždy zvolená, a měla by tedy reflektovat přání občanů? Proč tedy hovořit o demokratizaci? Ukážeme si to na několika příkladech. Trendy v hospodářské politice – tedy politice fiskální, která se dotýká výše a struktury veřejných výdajů – totiž můžeme shrnout do několika oblastí. Jedná se zejména o dobývání renty, dále o nedostatečný odpor proti negativním externalitám a naopak o malou ochranu pozitivních externalit. A v neposlední řadě je to takzvaný omezený fiskální prostor. Ovšem s novými, rozvíjejícími se přístupy by všechno mohlo vypadat jinak.
Jak vyždímat stát
Renomovaná, bohužel již zesnulá, česká ekonomka Eva Klvačová se domnívala, že k hlavním znakům současné podoby kapitalismu patří fenomén dobývání renty. Nebyla to jen její domněnka. Jak nám ukazují výzkumy Mezinárodní organizace práce, role renty v globální ekonomice roste. Nicméně díky Klváčové a jejímu týmu máme i v češtině dost literatury, která se tímto klíčovým tématem zabývá.
Ekonomiky jsou zkrátka více než zralé pro veřejné investice, které byly v minulých dekádách často zanedbávány.
Podle učebnic můžeme dobývání renty chápat jako chování, jehož cílem je získat nekompenzovaný transfer zboží a služeb od jiné osoby prostřednictvím „příznivého“ rozhodnutí v oblasti některé veřejné politiky. Příklady chování zaměřeného na dobývání renty zahrnují všechny cesty, kterými jednotlivci nebo zájmové skupiny lobbují u vlády za daňové systémy, výdaje z veřejných rozpočtů a regulační politiky, které jsou pro ně výhodné. Ty jim pak přinášejí finanční příjmy nebo jiné zvláštní výhody na účet daňových poplatníků, spotřebitelů či jiných skupin, s nimiž příjemci renty ekonomicky soutěží.
Krásným příkladem dobývání renty je privatizace penzijního systému, která poskytuje soukromým aktérům velký zdroj zisku. U nás jsme měli to štěstí, že s tím pravicové vlády začaly v době, kdy i z okolních zemí začaly přicházet velmi negativní zkušenosti. K dobývání renty se dá využít ledacos – od reforem veřejných financí až k žebříčkům konkurenceschopnosti, které jakoby neutrálně postulují tu jedinou správnou hospodářskou politiku.
V teorii bylo dobývání renty spojováno spíše s rozvojovými a transformujícími se zeměmi, ve kterých „stát selhává“ a otevírá prostor pro vliv mocných skupin. Tato definice tváří v tvář masivní daňové optimalizaci v globálním měřítku nefunguje, i když je pravda, že za pravicových vlád se podařilo stát dostat téměř do zajetí určitých mocných skupin, takže se začaly hroutit i jeho základní funkce. Vzpomeňme na hrátky s registrem vozidel, fungování úřadů práce a podobně. Za těmito poruchami nebyla neschopnost, ale spíše velká schopnost ždímat stát na úkor občanů. Zamezit dobývání renty je zkrátka úkol, který stojí jak před všemi vládami, tak – a možná především – i před občany. Uveďme jeden příklad ze zahraničí: občanský tlak hnutí UK Uncut zřejmě povede k přísnějším postupům vůči korporacím, které se vyhýbají zdanění.
Systém se chová sebedestruktivně
Připomeňme si dále problémy, které souvisejí s externalitami. Neoklasická ekonomie, která bohužel okupuje dnešní školy i učebnice, má externality zařazené mezi „selhání trhu“. Realita je však jiná. Kapitalistický systém totiž permanentně tvoří záporné externality (a přenáší náklady na občany). Pozitivní externality naopak zneužívá (a neplatí za ně). Externalita tedy není žádným výjimečným „selháním“ trhu, jak bývá prezentována, ale spíše základem, na kterém kapitalismus spočívá.
Mezi typické příklady negativních externalit, o kterých se učí studenti, je znečišťování životního prostředí. Aniž bych chtěla tuto kategorii jakkoliv podceňovat, dodala bych, že se jedná i o celkové společenské klima, které ničí stabilizační mechanismy systému (sociální stát, spolky, občanské organizace, rodinu). Systém se zkrátka chová sebedestruktivně. Přesto musíme věnovat pozornost také pozitivním externalitám. U nich mnoho příkladů nenajdeme a většina učebnic se omezí na příklady toho druhu, že soused chová včely, které opylují i naše stromy, aniž bychom sousedovi za tuto prospěšnou službu zaplatili. Mezi nejvýznamnější pozitivní externalitu patří přelévání informací, znalostí a dovedností. A také naše vzájemná schopnost učit se jeden od druhého, sdílení a spolupráce. A právě zde se objevuje masivní snaha – potvrzená i vývojem kolem Transpacifické dohody (TPP) – tomuto pozitivnímu přelévání „zatnout tipec“ prosazením restriktivní ochrany duševního vlastnictví. Klasické politické strany, které chápou rozvoj ekonomiky pomocí těžby uranu a uhlí, si ovšem tyto nové skutečnosti neuvědomují. Je velmi dobře, že se této problematice věnují aspoň strany pirátské. Dohody jako TTIP či zmíněná TPP jdou nicméně přesně opačným směrem. Představují nejen „staré myšlení“, ale především snahu zvrátit vývoj a zničit zárodky nového ekonomického systému, který pomalu vzniká.
Čas na veřejné investice
Fiskální prostor pro veřejné investice je omezený. Vysoké dluhové břemeno většiny vyspělých zemí totiž někdy představuje zásadní omezení, ba co víc, může vést k podpoře politiky fiskální konsolidace. Ta ale růst nepřinese, jak jsme viděli na hospodářských výsledcích. A navíc, ve chvíli, kdy se začne o splácení dluhu snažit více subjektů najednou, může být výsledek jediný: recese.
Pro veřejné investice – jakkoli mohou být nerozumné – hovoří to, že téma „trvalé stagnace“ dnes přestává být historickým pojmem. Skutečnost, že vyspělé země jsou „zaseknuté“ v situaci, kdy měnová politika (kvantitativní uvolňování, nulové úrokové sazby apod.) prostě nefunguje, už je zřejmá i ekonomickému mainstreamu. Ekonomiky jsou zkrátka více než zralé pro veřejné investice, které byly v minulých dekádách často zanedbávány.
Omezujícím faktorem je ovšem zmíněné dluhové břemeno, které trápí většinu vyspělých zemí. A proto se objevují – někdy i dosti netradiční – názory, jak toto omezení překonat. Jeremy Corbyn přišel s kvantitativním uvolňováním pro lidi (nikoliv pro banky) a ekonomové establishmentu jako Kenneth Rogoff by se klonili k částečným odpisům dluhů. Ale je tu také nárůst popularity moderní měnové teorie, která boří tradiční vnímání role peněz. Monetizace dluhu (tedy krytí dluhu přímo peněžní emisí) přestává být něčím strašidelným a stává se čím dál více zvažovanou variantou. Americký ekonom Larry Summers, který nepatří zrovna mezi progresivní levičáky, říká, že by se rád vrátil do „starých zlatých časů“ před ekonomickou krizi, kdy jsme měli takové starosti, jak vyhlazovat a zmírňovat hospodářský cyklus. Dneska ani nevíme, jestli nějaký cyklus máme, protože vyspělé země „trčí“ v dlouhodobé stagnaci. A to je situace, která otevírá nové intelektuální prostory – dokonce i v ekonomické vědě.
Autorka je ekonomka.