Motivující a motivovaní


Jako víkendové čtení uveřejňujeme novou divadelní hru S.d.Ch., inspirovanou zákonem o pomoci v hmotné nouzi.

Hra inspirovaná paragrafem 33c Platného znění zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi o Podmínkách pro uznání případů hodných zvláštního zřetele, a zfašizovaná dle současného trendu.

Osoby:

MAGDA motivační referentka
KLIENTKA OLIVOVÁ
VEDOUCÍ JOSEPH vedoucí motivační referent
PAN RELTIHA
BROUČEK
a Rolfík

Kancelář budoucího Úřadu práce, veškerých potřeb a motivace. Dveře z chodby a dveře z vedlejší kanceláře, věšák, kartotéka. U stolu sedí před monitorem počítače motivační referentka MAGDA, která si včera ve fitnesu natáhla ramenní sval. Do dveří z chodby strčí hlavu pracovník ochranky PAN RELTIHA v černé kombinéze a slzným sprejem za opaskem.

PAN RELTIHA: Dobrého dne přeju, paní Magdo, tak jak jste se vyspinkala?

MAGDA: Děkuji, pane Reltiha, jak to vypadá?

PAN RELTIHA: Fronta tak na hodinku, už jsem je musel srovnat, aby mi nestáli přes chodbu, ale podle zdi.

MAGDA: Doufám, že slušně.

PAN RELTIHA: Jak jinak, paní Magdo.

MAGDA: A co automaty?

PAN RELTIHA (Zasalutuje): Votočený ke zdi, dle rozkazu, záchody zamčený!

MAGDA: Tak jste náš šikovný sekuriťák.

PAN RELTIHA: Budete sem chtít Rolfíka?

MAGDA: Ráda.

PAN RELTIHA: Tak já jdu pro něj. Zatím nashle.

(Vystrčí hlavu ze dveří a zavře je, v tom samém okamžiku vrazí dovnitř dveřmi z vedlejší kanceláře vedoucí motivační referent VEDOUCÍ JOSEPH s papírovou krabicí.)

VEDOUCÍ JOSEPH: Dobré ráno, Magdičko, tak už je to jisté!

MAGDA: Ne!

VEDOUCÍ JOSEPH: Ano, už ano! Dostanem tu motivaci do názvu!

MAGDA: Tak to je krásné!

VEDOUCÍ JOSEPH: Úřad práce, veškerých potřeb (Zdůrazní) a motivace! Však to byl horor, než jsme si na ni v tom sociálním rybníčku našetřili penízky.

MAGDA: Gratuluji, pane vedoucí.

VEDOUCÍ JOSEPH: Jaképak gratulace, je to přeci i vaše nehynoucí zásluha.

MAGDA: Přeháníte.

VEDOUCÍ JOSEPH: Nechte na hlavě, Magdičko, s vámi už brzy budeme mít motivaci před prací a potřebami.

MAGDA: Přivádíte mě do rozpaků.

VEDOUCÍ JOSEPH: Zase zbytečně skromná… Už jste si prošla ty nové metodické pokyny?

MAGDA: Už jsem se na to dívala.

VEDOUCÍ JOSEPH: Výborně… prosím vás, tak nejdůležitější tam je, že to sestavování motivačního plánu musí být demotivační, aby se výrazněji projevila úroveň kvality klientovi motivace.

MAGDA: To se nám, myslím, dařilo dobře už před novými pokyny.

VEDOUCÍ JOSEPH: Nepochybuji, Magdičko, jen připomínám, co nám zdůrazňují z ministerstva. Tu třiatřicítku, ty motivační plány ohledně doplatků na bydlení jsme rozjeli skvěle. A představte si, že se nám i podařilo snížit číslo klientů, kteří trpí ve frontě žaludeční nervózou.

MAGDA: Vážně?

VEDOUCÍ JOSEPH: Na chodbě teď nezvrací každý třetí, ale každý druhý klient.

MAGDA: Tak to ráda slyším, to víte, já se tam teď nedostanu, co sedím tady na hádvěóčku.

VEDOUCÍ JOSEPH: Já vím, já vím… a taky vím, že i na tomhle máte lví podíl.

MAGDA: Vážně přeháníte, pane vedoucí.

VEDOUCÍ JOSEPH: Já? Kdo přišel s tím, že motivaci je potřeba především prověřovat a nikoliv neefektivně vytvářet? A koho nám přetahují na ministerstvo, aby jim pomohl tuhle progresívní myšlenku vtělovat do praxe? Vždyť je to trojský kůň, který ekonomiku do sociální politiky přímo etabluje. Každý den trnu, kdy o vás přijdeme.

MAGDA: Zbytečně, moje místo je tady.

VEDOUCÍ JOSEPH: Co vás tu drží? To mi řekněte. Snad jen nějaký skrytý cit…

MAGDA: Jste blízko, pane vedoucí. Je to inspirace. Myslíte si, že slabiny klientů odhalíte odněkud z ministerstva? Inspirace k účinné sociální práci je tady, v první linii… Ale vy mi něco nesete, ne?

VEDOUCÍ JOSEPH: No vidíte, málem bych zapomněl (Postaví papírovou bednu na stůl) mám tu ty diagnostické obrazce z Psychologického ústavu.

MAGDA: No sláva, to jsme se načekali! Vy jste dnes za posla dobrých zpráv.

VEDOUCÍ JOSEPH: Moc takových dní není, že?… Tak prosím vás, Magdičko, tady jsou (Vytáhne z bedny štos tvrdých papírů) ty obrazce a tady (Vytáhne nějakou listinu) jsou vyhodnocovací tabulky. Kdybyste byla schopna to rozjet?

MAGDA (Prohlíží listinu): Naprosto simplicitní, začneme s tím hned.

VEDOUCÍ JOSEPH: Já nemám slov. (MAGDA se natáhne pro obrazce a zasykne bolestí.) Copak, copak?

MAGDA: Dohromady nic. Včera jsem si natáhla ve fitnesu ramenní sval.

VEDOUCÍ JOSEPH: To neslyším rád, že byste nám marodila… A omezuje vás to nějak?

MAGDA: Ani ne, jen při stisknutí enteru na klávesnici mám nepříjemné bolesti.

VEDOUCÍ JOSEPH: Tak víte co? Nic dneska nepotvrzujte a hotovo! Na moji zodpovědnost. A kdyby s tím měl někdo problém, pošlete na něj Reltihu.

MAGDA: Děkuji mockrát, pane vedoucí.

VEDOUCÍ JOSEPH: Za málo, za nic, Magdičko. (Podívá se na hodinky.) Takže máme patnáct minut po začátku úředních hodin, to je běžný stav, takže mi jim v rámci nové metodiky přidáme takové dvě, tři minutky, pro začátek. Co říkáte?

MAGDA: Dvě.

VEDOUCÍ JOSEPH: Vy máte holt měkký srdíčko, Magdičko.

MAGDA: To v sociální sféře ani jinak nejde, pane vedoucí.

VEDOUCÍ JOSEPH: Tak, tak… A už jsem vám chtěl dávno říct… proč tak komisně? Joseph. (Řekne to se správným německým přízvukem.) Oslovujte mě Joseph.

MAGDA: Když já se bojím, že to nebudu dobře vyslovovat.

VEDOUCÍ JOSEPH: Ale to vůbec nemusíte, polykat to německé há. Normálně, česky, ef. Josef a tečka.

MAGDA: Tak jak myslíte.

VEDOUCÍ JOSEPH: Berte to jako rozkaz! Se smajlíkem, samozřejmě. Budu vedle, kdybyste cokoliv.

(Zmizí do kancelářských dveří, v tom samém okamžiku strčí hlavu do dveří z chodby PAN RELTIHA.)

PAN RELTIHA: Tak jsme tady, paní Magdo!

MAGDA: Pojďte dál a dejte mi ho támhle pod věšák.

(PAN RELTIHA vejde a na vodítku má rotvajlera Rolfíka, u věšáku dá povel.)

PAN RELTIHA: Sedni! (Rotvajler otálí) Sedni, Rolf! (Přetáhne ho slzným sprejem po hlavě, rotvajler sedne.) No konečně. Je ňákej roztržitej dneska. Nemám mu dát košík?

MAGDA: To bych nerada.

PAN RELTIHA: Tak já to začnu pouštět.

MAGDA: Klienti, pane Reltiha! To nejsou žádní to, to jsou naši klienti, dávejte si na to pozor.

PAN RELTIHA: Tak já ty klienty začnu pouštět.

MAGDA: No, právě to jsem vám chtěla, dneska jim dáme ještě pět minut.

PAN RELTIHA: Dle rozkazu, paní Magdo! (Odejde na chodbu. MAGDA pět minut kouká na monitor, potom do dveří z chodby strčí hlavu znovu PAN RELTIHA.) Tak už?

MAGDA: Ještě minutu přidáme.

PAN RELTIHA: Jawohl! Rolfík je hodnej?

MAGDA: Ani o něm nevím.

PAN RELTIHA: Von ví, že by dostal céres.

MAGDA: Tady vidíte, že i ta zvířata potřebují motivovat.

PAN RELTIHA: Na bydlení zase blijou jak aminy. Ty uklízečky, aby měly svatozář.

MAGDA: To je jejich práce, pane Reltiha, vy taky nereptáte, když musíte v úředních dnech otáčet automaty a zamykat záchody.

PAN RELTIHA: To máte pravdu. (Podívá se na hodinky.) Tak já vám je za pětadvacet vteřin, ty klienty, začnu lifrovat.

MAGDA: Můžete.

(PAN RELTIHA zastrčí hlavu a zavře dveře, za dvacet sekund se na nich ozve zaklepání, MAGDA nereaguje, klepání se opakuje, zase nereaguje, pak se dveře otevřou a v nich PAN RELTIHA.)

PAN RELTIHA: Paní neví, že nemusí klepat… Jděte dál, paní.

(Vejde KLIENTKA OLIVOVÁ a za ruku vede malou holčičku, je to BROUČEK, v druhé ruce má nějakou listinu.)

KLIENTKA OLIVOVÁ: Dobrý den. Pozdrav, broučku!

BROUČEK: Dobrý den.

MAGDA: Pojďte dál! Vy jste klepala? Na to já už vůbec nereaguji, tady nejste u žádné vrchnosti. Já jsem tu v úředních hodinách pro vás. Posaďte se. (Rotvajler začne výhrůžně vrčet a cenit zuby.) Aha, vy máte sebou dítě. On náš Rolfík nemá děti na úřadě moc rád. Tak si ho odložte támhle ke kartotéce a příště si to zkuste nějak lépe zařídit.

KLIENTKA OLIVOVÁ: Děkuju, já si nechám malou u sebe, ve školce jsou spalničky, tak jsem jí tam nechtěla dávat.

MAGDA: Protože pak by bylo nemocné a vám zaměstnavatel netoleruje nemocenské, manžel hlídat nemůže, protože atd. atd. atd., je to tak nějak, že?

KLIENTKA OLIVOVÁ: Ano. Protože manžel stojí na bytovou podporu.

MAGDA: Myslíte na doplatek na bydlení…

KLIENTKA OLIVOVÁ: Ano, ale tam je tak nazvraceno, že jsem s ním malou nechtěla nechávat.

MAGDA: Tak to je holčička. A vy jste u nás na hádvěóčku poprvé a nesete mi vyplněnou žádost.

KLIENTKA OLIVOVÁ: Promiňte, no vidíte, tady je.

MAGDA: Takže… žádáte…

KLIENTKA OLIVOVÁ: Ano.

(Rotvajler začne vrčet výhrůžněji a víc cenit.)

MAGDA: Přestaň Rolfe, holčička se tě bojí! (Rotvajler nepřestává.) Vidíte ho, tvrdohlavce, tohle plemeno to má prostě v genech.

KLIENTKA OLIVOVÁ: A proč ho tu máte?

MAGDA: Ovčáci se neosvědčili, paní… (Podívá se do žádosti.) Paní Oláhová?

KLIENTKA OLIVOVÁ: Ne, promiňte, on se změnil formulář, tak jsem to přepisovala na dveřích a je to asi hůř čitelné, Olivová.

MAGDA: Aha, mně jste hned nepřipadala. Navíc tu klienty s tímhle příjmením nemíváme v tak brzkou hodinu. Tedy Olivová.

KLIENTKA OLIVOVÁ: Ano.

MAGDA: Vidím, že předmět žádosti je v pořádku, to jste u mě správně a motivační schůzka bude mít číslo jedna.

KLIENTKA OLIVOVÁ: Ano.

MAGDA: Vy jste vysokoškolačka?

KLIENTKA OLIVOVÁ: Ano.

MAGDA: To je vidět. Máme radost, jak nám tu přibýváte, s vámi je úplně jiná práce. Čtu, že manžel má také vysokoškolské vzdělání.

KLIENTKA OLIVOVÁ: Ano. Jsme oba inženýři.

MAGDA: Výborně. Tak… jak už z charakteru schůzky vyplývá, nám půjde hlavně o motivaci, protože, jak v žádosti sama uznáváte a stvrzujete, jste si vědoma, že předmět vaší žádostí není nějakým samozřejmým požitkem či potřebou, na které byste měla univerzální nárok. Je to tak?

KLIENTKA OLIVOVÁ: Ano.

MAGDA: A na vašem chování a jednání záleží, zda jde o případ hodný zvláštního zřetele.

KLIENTKA OLIVOVÁ: Ano.

MAGDA: Dobře, já tedy navrhuji, abychom ty úřední, simplicistní rutinné záležitosti nechaly na další schůzky. Na hodnocení vašeho sepětí s předmětem žádosti a s příslušným, tedy naším úřadem, je příliš brzo, a abychom ho vůbec mohli posoudit, musíme nejprve prozkoumat úroveň a charakter vaší motivace, tím bych dnech začala, a rovnou prostřednictvím nových metodických postupů vypracovaných ve spolupráci s odborníky z Psychologického ústavu Akademie věd, souhlasíte?

KLIENTKA OLIVOVÁ: Ano.

MAGDA: Ono je to stejně povinné… Takže já vám teď budu ukazovat takové obrázky, my jim odborně říkáme diagnostické obrazce, ale tím se nenechte zastrašit, a vy mi naprosto klidně, ale rychle řeknete, co vám připomínají. Rozuměla jste?

KLIENTKA OLIVOVÁ: Ano.

MAGDA: A posaďte se konečně… (KLIENTKA OLIVOVÁ se posadí a holčičku si vezme na klín.) Takže obrazec číslo jedna. (Ukáže obrazec.) Co vám připomíná? Ale odpovězte hned, jinak to nemá cenu.

KLIENTKA OLIVOVÁ: Já nevím… parník?

MAGDA: Parník? Určitě parník?

KLIENTKA OLIVOVÁ: Je to špatně?

MAGDA: To já právě nevím. Mělo vám to připomínat buďto, za á, rozevřené stříhací nůžky za nula bodů, nebo, za bé, hotelový popelníček za bod, nebo cé, masový mlýnek za dva body.

KLIENTKA OLIVOVÁ: Ukažte. (Vezme si obrazec do ruky.) A víte, že je to spíš ten mlýnek, určitě, masový mlýnek.

MAGDA: Tak vidíte a hned máme první body.

BROUČEK (Ukazuje na obrazec): Maminko, to je krásná lodička.

KLIENTKA OLIVOVÁ (Odloží obrazec na stůl): Ne, broučku, to je mlýnek na maso.

MAGDA (Ukazuje další obrázek): A co vám připomíná tohle?

KLIENTKA OLIVOVÁ: Masový mlýnek?

MAGDA: Určitě?

KLIENTKA OLIVOVÁ: Ne, ne, to není… to je bota.

MAGDA: Bota? Ale já tu mám louskáček na ořechy, mlýnský kámen nebo kozák na koni.

KLIENTKA OLIVOVÁ: Kozák na koni je za dva?

MAGDA: Ano, za dva body.

KLIENTKA OLIVOVÁ: Tak já jsem nemyslela úplně bota, ale kozačka… kozačka na koni. A ta se od kozáka, hlavně když má kozácké oblečení a jede tryskem, špatně rozpoznává.

BROUČEK (Ukazuje na obrazec): Mami, botička.

KLIENTKA OLIVOVÁ: Mlč, broučku.

MAGDA: To zní rozumně. Myslím, že vám to můžu uznat. (Ukáže další obrazec.) A tohle?

KLIENTKA OLIVOVÁ: Motýl?

MAGDA: No, jste blízko.

KLIENTKA OLIVOVÁ: A mám možnosti?

MAGDA: Tak – vaječníky, nebo vaječníky s vejcovody, nebo noční můra.

KLIENTKA OLIVOVÁ: Za dva?

MAGDA: Můra za jeden.

KLIENTKA OLIVOVÁ: Tak vaječníky.

MAGDA: Ale které?

KLIENTKA OLIVOVÁ: Ty za dva body.

MAGDA: S vejcovody?

KLIENTKA OLIVOVÁ: Ano, s vejcovody.

BROUČEK (Ukazuje na obrazec): Mami…

KLIENTKA OLIVOVÁ: Mlč, broučku.

MAGDA: Trefa.

KLIENTKA OLIVOVÁ: To jsem ráda.

MAGDA: A dáme si ještě jeden, poslední (Ukáže další obrazec), ať toho nemáme na jednu schůzku moc.

KLIENTKA OLIVOVÁ: To je… Je to možné? Hákový kříž?

MAGDA: No výborně! Nestyďte se, když to víte. Mám tady sice napsáno háknkrajz, ale to vám můžu uznat, protože je to prakticky to samé, ne?

KLIENTKA OLIVOVÁ: Taky si myslím.

MAGDA: A už jste se obešla i bez možností.

KLIENTKA OLIVOVÁ:To já často…

(Dveřmi z vedlejší kanceláře vejde VEDOUCÍ JOSEPH s nějakými listinami.)

VEDOUCÍ JOSEPH: Promiňte… Paní referentko, takže šťastný den pokračuje a přišly nám i ty povinné motivační úkony pro klienty.

MAGDA: To snad ani nemůže být pravda! Jak jsme si to zasloužili?

VEDOUCÍ JOSEPH: Sám nevím, ale prostě je mám tady. (Podává jí listiny.)

MAGDA: Ukažte. To jsem sama zvědava.

VEDOUCÍ JOSEPH: Jenom mi neříkejte, že to hned rozjedete…

MAGDA (S pohledem v listinách): Určitě, to je naprosto simplicitní.

VEDOUCÍ JOSEPH: V tom případě nemám slov, děkuji a odcházím.

MAGDA: Není zač, pane vedoucí.

VEDOUCÍ JOSEPH (Ve dveřích): Joseph!

(Zmizí za kancelářskými dveřmi.)

MAGDA: Takže, kde jsme skončily?

KLIENTKA OLIVOVÁ: U hákového kříže.

MAGDA: Ano… A já tu mám dál, paní Olivová, a to jen díky shodě neuvěřitelných okolností, pro vás naprostou exkluzivitu! Tímto okamžikem se stáváte prvním klientem, který bude mít možnost vykonat takzvané povinné motivační úkony pro klienty, které mi právě teď, ještě horké (Udělá, jakože jí papíry pálí) přistály na stole. Co na to říkáte?

KLIENTKA OLIVOVÁ: Že když jsou povinné, tak je budu muset udělat.

MAGDA: Přesně. Pojďme a udělejme si dnes alespoň dva! Ať se nám ten motivační profil pěkně skládá a máme dříve jasno. Každým dalším krokem může být ta vaše motivace věrohodnější. Stejně vás to čeká.

KLIENTKA OLIVOVÁ: Tak, jak myslíte…

MAGDA: Určitě, vyberu na začátek něco snadnějšího.

KLIENTKA OLIVOVÁ: To budete laskavá.

MAGDA: Tak třeba úkon číslo dvacet dva? Klient udělá stojku.

KLIENTKA OLIVOVÁ: Ale já stojku nezvládnu.

MAGDA: Proč, prosím vás? Vždyť tu dělají už děti ve škole.

KLIENTKA OLIVOVÁ: Jsem totiž v jiném stavu.

MAGDA: Jejda, tak vy jste těhotná.

KLIENTKA OLIVOVÁ: Navíc v rizikovém těhotenství.

(MAGDA jde ke dveřím do vedlejší kanceláře a otevře je.)

MAGDA: Pane vedoucí, já tu mám problém.

VEDOUCÍ JOSEPH: Ano, už běžím.

(VEDOUCÍ JOSEPH vyjde z kanceláře.)

MAGDA: Právě tu s paní provádíme ty klientské motivační úkony a narazily jsme na její rizikové těhotenství, které jí znemožňuje udělat stojku.

VEDOUCÍ JOSEPH: To je přímo ten úkon?

MAGDA: Ano.

VEDOUCÍ JOSEPH: Ale prosím vás, jakýpak problém, ty časy, kdy museli klienti na úřadech dělat stojky je dávno pryč, ne? Bude stačit, když paní udělá, dejme tomu, dřep.

KLIENTKA OLIVOVÁ: Jste laskav, ale dřep je v mém stavu ještě horší cvik než stojka.

VEDOUCÍ JOSEPH: Tak já nevím, zvládla byste klik?

KLIENTKA OLIVOVÁ: Ten už vůbec ne.

VEDOUCÍ JOSEPH: Nebo aspoň sklapovačku?

KLIENTKA OLIVOVÁ: Bohužel.

VEDOUCÍ JOSEPH: Ne? Tak co s vámi paní…

MAGDA: Paní Olivová. Není Oláhová.

VEDOUCÍ JOSEPH: A nejste ani Olivovová?

KLIENTKA OLIVOVÁ: Ne, jsem Olivová.

VEDOUCÍ JOSEPH: Takže manžel je normální pan Oliva?

KLIENTKA OLIVOVÁ: Ano.

MAGDA: Fakticky jsou to pan inženýr Oliva a paní inženýrka Olivová, pane vedoucí.

VEDOUCÍ JOSEPH: V tom případě, já nevím jak vy, paní referentko, ale já jsem ten dřep paní Olivové viděl.

MAGDA: Tím to máme vyřešeno. Děkuji, pane vedoucí.

VEDOUCÍ JOSEPH: Od toho jsem přeci tady. (Magdě do ucha) Joseph.

(Zmizí v kancelářských dveřích.)

MAGDA: Víte co? Necháme stranou ty fyzické věci a uděláme třeba tady devatenáctku.

KLIENTKA OLIVOVÁ: To bych ráda, dneska se moc necítím.

MAGDA: Právě… Devatenáctka je hlasité orální prohlášení v přítomnosti tří svědků.

(MAGDA jde ke dveřím do vedlejší kanceláře a otevře je.)

Pane vedoucí, mám prosbu, budeme vás potřebovat jako svědka a ještě jednoho!

VEDOUCÍ JOSEPH (Zpoza dveří): Už jsem tam Magdičko… a třetí může být Reltiha.

MAGDA: Hned mu řeknu.

(Jde k chodbovým dveřím, otevře je a zavolá.)

Pane Reltiha, budeme vás potřebovat!

PAN RELTIHA (Z chodby): Hned, paní Magdo, jen vodeženu vod automatů ty děcka, snažej se mi je votočit!

(VEDOUCÍ JOSEPH vyjde z kanceláře.)

VEDOUCÍ JOSEPH: Kde je Reltiha?

MAGDA: Bude tu ve vteřině, řeší bezpečnost.

VEDOUCÍ JOSEPH: A o co jde tady?

MAGDA: Paní musí hlasitě, orálně a před třemi svědky učinit prohlášení tohoto znění: Moje matka je svině a to přísahám na smrt svých dětí.

VEDOUCÍ JOSEPH: Aha, tak to nebude problém, ne?

KLIENTKA OLIVOVÁ: Ale moje matka je po smrti a mám jenom jedno dítě.

MAGDA: A máme problém.

VEDOUCÍ JOSEPH: Bude se dělat záznam?

MAGDA (Podívá se do listin): V prováděcích instrukcích nic takového nevidím.

VEDOUCÍ JOSEPH: V tom případě myslím, že by úplně stačilo, kdyby paní Olivová řekla: Moje matka byla svině a to přísahám na smrt svého dítěte.

MAGDA: To zní rozumně.

VEDOUCÍ JOSEPH: A poslechněte, musí být ten svědek plnoletý?

MAGDA (Podívá se do listin): Ani o tom tu nic není.

VEDOUCÍ JOSEPH: Tak odvolejte toho Reltihu, protože, jak vidím, paní tady má holčičku, což je třetí svědek a určitě jí bude příjemnější říkat to před blízkým člověkem než před nějakým Reltihou z ochranky.

MAGDA: To máte úplnou pravdu. Hned ho odvolám. (Jde k chodbovým dveřím, otevře je a volá.) Tak máte pohov, pana Reltiha!

PAN RELTIHA (Z chodby): Jawohl!

MAGDA (Zavře dveře): Tak paní Olivová, můžete.

VEDOUCÍ JOSEPH: Pamatujete si tu větičku, že? Moje matka byla svině a to přísahám na smrt svého dítěte.

KLIENTKA OLIVOVÁ: Ano.

VEDOUCÍ JOSEPH: Počkejte, bude lepší když si stoupnete a holčičku dáme tady ke kartotéce, ať to má nějakou formu.

MAGDA: Určitě.

(Odvede bránící se holčičku ke kartotéce, KLIENTKA OLIVOVÁ se postaví.)

VEDOUCÍ JOSEPH: Takhle je to daleko důstojnější. Takže: Moje matka byla svině a to přísahám na smrt svého dítěte.

KLIENTKA OLIVOVÁ: Moje matka byla svině a to přísahám na smrt svého dítěte.

MAGDA: Výborně a tím to máme.

VEDOUCÍ JOSEPH: Počkejte Magdičko, víte, co mě napadlo? Oni to tam sice teď nezmíní, ale pak se někdo zblázní a budou honit nacionále těch svědků a ukáže se, že šlo o nezletilou holčičku a paní Olivová z toho bude mít ještě oplétačky. Zavolejte radši toho Reltihu.

(MAGDA otevře chodbové dveře a volá.)

MAGDA: Pane Reltiha, tak nakonec vás přeci jen budeme potřebovat!

PAN RELTIHA (Z chodby): Už jsem to tady zpacifikoval a jsem vám k službám, dle rozkazu!

(Vejde do dveří a salutuje.)

VEDOUCÍ JOSEPH: Nešaškujte, pane Reltiha, tady jde o vážnou věc, stoupněte si třeba vedle toho dítěte a pozorně poslouchejte, co tady paní Olivová prohlásí, protože budete úředně jejím svědkem.

PAN RELTIHA: Jak si přejete, pane vedoucí.

VEDOUCÍ JOSEPH: Tak, paní Olivová, ještě jednou, orálně, pěkně zřetelně a hlasitě, jak si to žádá platný dodatek k vyhlášce. Moje matka… no…

KLIENTKA OLIVOVÁ: Moje matka byla svině a to přísahám na smrt svého dítěte.

VEDOUCÍ JOSEPH: Teď je to, myslím, v pořádku. Možná byste ještě mohla zvednout ruku k přísaze. (KLIENTKA OLIVOVÁ zvedne ruku a dvěma prsty přísahá) Tak, to je ono… A koukám, že nás svědků je nakonec pět, protože tu máme i Rolfíka.

PAN RELTIHA: No jo, Rolfík, ten už toho tady vodsvědčil.

VEDOUCÍ JOSEPH: Neříkejte…

PAN RELTIHA: A jak von umí přísahat. Viděl jste ho přísahat, pane vedoucí?

VEDOUCÍ JOSEPH: Ne. Vážně to dělá?

PAN RELTIHA: To bych řek. (Jde k rotvajlerovi.) Rolfe! Rolfe! Přísahej, Rolfe! (Rotvajler přísahá.) Hodnej Rolfík! Tohle umí dobře, ani ho nemusím mydlit kasrem po palici.

VEDOUCÍ JOSEPH: Viděla jste, Magdičko? Ten pes přísahá. No, úplně jako paní Olivová.

MAGDA: Já to znám, pane vedoucí. On nám tady přísahá v jednom kuse, to jsou takové jeho kousky.

VEDOUCÍ JOSEPH: No to je povedené… (BROUČEK začne zničehonic tiše plakat.) Pane Reltiha, že vám uniká ten slzný plyn? To dítě pláče!

PAN RELTIHA: To je vyloučený, teď jsem ho dostříkal na ty děcka.

VEDOUCÍ JOSEPH: Tak jaktože pláče?

PAN RELTIHA: Vážně nevím, pane vedoucí, můžu už jít? Ať mi to zas nevotáčej.

VEDOUCÍ JOSEPH: Jděte, prosím vás, a dobře si pamatujte, co nám tady paní Olivová prohlásila.

PAN RELTIHA: Jawohl!

VEDOUCÍ JOSEPH: Ale co to vidím, paní Olivová, taky slzičky? Ty ale nejsou vůbec na místě, leda že by to byly slzičky štěstí. Protože podle mého názoru jste si vedla skvěle a myslím, že tady paní referentka to zohlední v dalším postupu. Nemýlím se?

MAGDA: Nemýlíte, pane vedoucí, je to přesně tak.

VEDOUCÍ JOSEPH: Tak mnoho zdaru! (Magdičce do ucha.) Joseph.

(Zmizí v kancelářských dveřích)

MAGDA: No tak neplačte, slyšela jste přeci pana vedoucího. Máte kapesníčky?

KLIENTKA OLIVOVÁ: Nemám, nechala jsem je manželovi, kdyby se pozvracel.

MAGDA (Podává jí kapesníčky): Tak tady máte, a stačí, když mi je vrátíte příště.

KLIENTKA OLIVOVÁ: Děkuji.

MAGDA: To by mohlo být pro dnešek všechno, ale vidím, že jste tady zapomněla vyplnit kolonku.

KLIENTKA OLIVOVÁ (Otírá si slzy): Aha, promiňte, kterou?

MAGDA: Týká se přímo předmětu žádosti. Vy sem musíte jasně vepsat, kolikrát denně byste se chtěli té vody napít.

KLIENTKA OLIVOVÁ: To jsme nevyplnili záměrně. My jsme si s manželem představovali, že bychom se napili pokaždé, když budeme mít žízeň, nebo aspoň tady malá, kdyby na tuhle podporu mohla dosáhnout. Tak jsme tam nechtěli psát konkrétní číslo, ale říkali jsme si, že se s vámi poradíme.

MAGDA: Takže průběžné pití vody?

KLIENTKA OLIVOVÁ: Ano. To jsme mysleli.

MAGDA: Hned to nejlepší?

KLIENTKA OLIVOVÁ: Tak přeci jenom, máme malé dítě, další je na cestě…

MAGDA: Atd. atd. atd. Nemám pravdu?

KLIENTKA OLIVOVÁ: Ano.

MAGDA: Ale nakonec… proč ne, paní Olivová, dát to tam můžem. Tak si to sem doplňte a já to tady elektronicky zanáším do vaší složky, ale potvrdím to, až mi to můj zdravotní stav dovolí.

KLIENTKA OLIVOVÁ (Doplňuje údaj):   Děkuji mockrát.

MAGDA: Jinak si myslím, že jsme po první schůzce celkem na dobré cestě a my se uvidíme tady na hádvěóčku příští týden, řekněme zase ve středu, co říkáte?

KLIENTKA OLIVOVÁ: Dobře, já si to v práci zařídím.

MAGDA: Výborně. Tak se budu těšit a vy mě mezitím můžete odpovídajícím způsobem ohodnit na našem úředním webu.

KLIENTKA OLIVOVÁ: Ano… Ale my zatím nemáme internet.

MAGDA: Copak, potíže s připojením?

KLIENTKA OLIVOVÁ: Spíš je to tak, že zatím nemáme na internet.

MAGDA: Tak já to udělám vaším jménem sama tady u sebe. A potvrdím to, i přes ty bolesti.

KLIENTKA OLIVOVÁ: To budete moc hodná.

MAGDA: Nemáte vůbec za co, paní Olivová, a za týden nashledanou!

KLIENTKA OLIVOVÁ: Nashledanou!

MAGDA: A zkuste přijít bez holčičky, ať nám do toho Rolfík nevrčí.

KLIENTKA OLIVOVÁ: Pokusím se. Ale jestli bude mít manžel pohovor taky ve středu, nechci u něj malou nechávat, aby se mu na ni někdo ve frontě nevyzvracel.

MAGDA: Tak to jsou zbytečné obavy, protože my jsme už na příští týden připravili pro odbor podpory na bydlení takové změny v motivačním plánu, že se nám ve frontě nikdo z klientů nepozvrací.

KLIENTKA OLIVOVÁ: Tak to je dobře. Ono je to tam opravdu odpudivé.

MAGDA: Všichni se tam totiž kompletně poserou, paní inženýrko, což klientům zůstane ve spodním prádle, takže tam můžete holčičku manželovi klidně nechat. Bude to tam stejně čisté a neodpudivé jako tady na hádvěóčku, kde se nanejvýš pláče. Viďte?

KLIENTKA OLIVOVÁ: Tak já ji tam nechám.

MAGDA: Hodná.

KLIENTKA OLIVOVÁ: Možná už nebudou řádit ty spalničky.

MAGDA: Nebo. Vždyť to není cholera, ne? A ať pan Reltiha pošle dalšího… To je ten pán z ochranky, co vám dělal svědka.

KLIENTKA OLIVOVÁ: Ano, já vím.

MAGDA: A řekněte mu, prosím vás, že mu vzkazuji, ať vám jeden automat na vodu otočí ode zdi, a dejte malé zatím alespoň loknout.

KLIENTKA OLIVOVÁ: Jste moc laskavá. A může už ke mně?

MAGDA: Samozřejmě. Dítě patří k řádným rodičům s internetem, ne?

KLIENTKA OLIVOVÁ: My se připojíme, hned jak nám na bydlení vyhoví.

MAGDA: Dělám si legraci, paní inženýrko…

KLIENTKA OLIVOVÁ: Pojď, Broučku, už můžeš ke mně. (BROUČEK přiběhne.) Tak ještě jednou děkujeme a nashledanou.

MAGDA: Za málo, nashledanou.

(KLIENTKA OLIVOVÁ a BROUČEK odejdou chodbovými dveřmi, vzápětí vejde kancelářskými VEDOUCÍ JOSEPH.)

VEDOUCÍ JOSEPH: Magdičko, nerad ruším, ale já už to zkrátka nevydržím.

MAGDA (S očima na monitoru): Copak, pane vedoucí?

VEDOUCÍ JOSEPH: Nešla byste se mnou do aqua parku? Mám VIP kartu do sekce, kde je voda.

MAGDA (Otočí se od monitoru s širokým úsměvem): Vy mě přímo účinně motivujete!

VEDOUCÍ JOSEPH: A pak bychom mohli někam na večeři, třeba do Grossegurmánia k oceániu, co vy na to?

MAGDA: Co já na to? Ráda, Josephe. (Vysloví jméno perfektně německy.)

VEDOUCÍ JOSEPH: Lépe jste to ani nemohla vyslovit! Víte, já když vás vidím, tak mám chuť zase naplno žít.

MAGDA: Motivace je vrozená vlastnost, Josephe.

VEDOUCÍ JOSEPH: To je ono!

MAGDA: Jde o to nebýt motivovaný, ale motivující. Pak můžete lidi vést… třeba i k chuti do života.

VEDOUCÍ JOSEPH: Tak v šest před Überkauflandem?

MAGDA: Jawohl, Joseph!

VEDOUCÍ JOSEPH: Pořád tomu nemůžu uvěřit. Přísahejte! (Rotvajler začne přísahat. MAGDA a VEDOUCÍ JOSEPH se rozesmějí.) Můžu to brát jako vaši přísahu?

MAGDA: Musíte. Protože já s tím ramenem nemůžu.

VEDOUCÍ JOSEPH: Jsem šťastný člověk ve šťastný den!

(Zmizí v kancelářských dveřích a vzápětí strčí hlavu do chodbových PAN RELTIHA.)

PAN RELTIHA: Tak jsem, dle rozkazu, votočil tý paní klientce automat, aby se ta její žabka mohla napít. Pak jsem ho zas votočil ke zdi.

MAGDA: Šikovný, chválím!

PAN RELTIHA: Můžu pustit dalšího? Teda klienta?

MAGDA: Jméno?

PAN RELTIHA: Oláhová.

MAGDA: Víte co, pane Reltiha, dejte paní Oláhové ještě minutku, vždyť nehoří, ne?

PAN RELTIHA: Jawohl! Přijde mi, že teda vůbec ještě nehoří!

MAGDA: Tak vidíte.

(Rolfík bez příčiny přísahá.)

Ende.

Autor je muzikant a dramatik.

 

A2LARM