Spirála nenávisti


Atentáty v Paříži jsou odporným projevem barbarství. Nesmíme však hrát roli ve scénáři, který pro nás přichystali teroristé.

Situace se opakuje. Opět teror v Paříži, počítání mrtvých, smutek a strach. Série sebevražedných atentátů ve francouzské metropoli si zatím vyžádala přes dvě stě mrtvých a raněných. Rok 2015 začal útokem na redakci satirického časopisu Charlie Hebdo a končí další tragédií. V bezprostřední chvíli je na místě především pieta s mrtvými a soustrast s pozůstalými. Terorismus je třeba tvrdě odsoudit. Zároveň je však patrné, že tato událost ovlivní politickou atmosféru v mnoha evropských zemích včetně Česka.

Klíčový úkol nejen pro politiky

Po útocích na Charlie Hebdo prohlásil francouzský premiér Manuel Valls, že Francie je „ve válce“. Dodal ovšem, že jeho země není „ve válce s islámem“, čímž vyslal jasný signál muslimským obyvatelům Evropy. Jenže tato slova mnoho lidí neuklidnila. Společenské napětí trvá dál a nejnovější teroristické útoky je bezpochyby ještě zvýší.

Tou nejhorší reakcí je nenávist, která rozšiřuje nálepku „terorista“, potažmo „nepřítel“, na všechny muslimy. Taková reakce jen posílí fundamentalisty na obou stranách.

Pařížské atentáty byly očividně dobře naplánovány. K útokům se zatím hlásí Islámský stát, který tvrdí, že jde o odvetu za francouzské útoky proti pozicím IS v Sýrii. Ať už ale pařížské útoky provedl kdokoliv, je jasné, že cíle byly pečlivě vybrané. Sál Bataclan je oblíbené koncertní místo, které je každý páteční večer plné lidí. Podobně jako stadion, kde se konal fotbalový zápas Francie s Německem za účasti prezidenta Françoise Hollanda. Teroristům šlo o to zasít mezi lidi strach, aby si nikde nebyli jisti svým bezpečím – a zejména na místech, která mají rádi a na která jsou zvyklí.

Samozřejmě vyvstávají otázky, jak mohlo k takovému barbarství dojít, proč selhala bezpečnostní opatření a co bude třeba udělat v budoucnu. Právě tato třetí otázka je klíčová. Už dnes je totiž jasné, že se do těchto pootevřených dveří zkusí vlomit ultrapravice s nenávistným tažením proti všem muslimům, „sluníčkářům“ a liberálům. Klíčový úkol pro politiky nejen ve Francii je nyní uklidnit veřejnost a předejít společenskému rozvratu, o který usilují islámští radikálové a který chce ultrapravice využít ve svůj prospěch. Ve Francii rozpoutá nenávist Marine Le Penová. Avšak i bezprostřední reakce mnoha českých politiků ukazují, že nám hrozí pád do ještě většího bahna, než v jakém jsme byli dosud. Jejich předvídatelná reakce zní: na vině je bezbřehá tolerance, Evropské unie, multikulturalismus, islám a tak dále a tak podobně. Ostatně jako vždy.

Co dál?

Pro obyvatele Evropy jde o nepříjemný důkaz, že stále žijeme v éře po 11. září 2001. Také tehdejší „krvavé úterý“ přihrálo politikům jako George W. Bush historickou příležitost. Byl to okamžik, který vyvolal v lidech vlnu paniky a ospravedlnil jak útoky na Afghánistán a Irák, tak omezování základních práv a svobod doma. Dnes víme, co následovalo: masivní špehování lidí, jejich podezírání z „neloajality“, nesmyslná spirála represí a nenávisti. Ostatně osudy whistleblowerů, jako jsou Edward Snowden či Julian Assange, nám to dodnes bolestně připomínají.

Je jasné, že řadu věcí bude třeba změnit. Naše reakce na barbarské útoky v Paříži se však musí vyvarovat jedné věci: nesmíme hrát podle scénáře, který pro nás přichystali teroristé. Buď se zaměříme na boj s teroristy jako se zločineckou sítí, anebo přestaneme dělat rozdíly a sáhneme k uplatňování principu kolektivní viny. Tou nejhorší reakcí je nenávist, která rozšiřuje nálepku „terorista“, potažmo „nepřítel“, na všechny muslimy (jak to ostatně mnozí předvádějí už dnes). Taková reakce jen posílí fundamentalisty na obou stranách. Z teroristů se pak v očích mnoha frustrovaných migrantů stanou symboly statečného odporu proti „Západu“, kdežto z obyvatel Evropy vystrašení lidé volající po pomstě a ostnatých drátech. S podobnými situacemi už máme své zkušenosti a lepší život nepřinesly nikomu.

Autor je šéfredaktor A2larmu.

 

A2LARM