Filmový dokument ruského režiséra Vitalije Manského poodhaluje práci severokorejské propagandy. V Česku ho nyní uvádí festival Jeden svět.
Když začal ruský režisér Vitalij Manskij natáčet svůj dokument V paprscích slunce (Under the Sun) o životě „jedné velmi obyčejné rodiny žijící v nejlepší zemi na světě“, jistě nečekal takový výsledek. A stejně tak jej nečekali ani severokorejští pracovníci, kteří na Manského a jeho filmařský štáb při natáčení dohlíželi, „aby se neztratili a neudělali nějakou chybu“. Výsledek se totiž značně liší od předem dohodnutého a autoritami posvěceného scénáře, jenž měl Severní Koreu a život v ní předkládat zahraničnímu publiku v propagandou odsouhlaseném, a tedy v nejlepší možném světle. Přestože z reálného života toho ve snímku mnoho nevidíme, je nám jasné, že vše je tak trochu vykonstruovaná iluze.
Legitimita režimu je postavena na obraně té správné a čisté „korejskosti“, která je dávána do kontrastu s jejím stavem ve zkorumpované, americké vládě poplatné Jižní Koreji.
Původním záměrem bylo natočit dokument o rodině Zin-mi, holčičky, která se společně se svými vrstevníky stává členkou severokorejské verze Pionýra. K důležitému životnímu milníku jí i jejím rodičům gratuluje kdekdo – vysloužilí veteráni, učitelé i spolupracovníci na otcově i matčině pracovišti. Chtělo by se říct, běžné události dějící se v každé druhé severokorejské rodině. Ukazuje se však, že pravda je poněkud jiná. Otcovo i matčino povolání bylo kvůli filmu změněno, nejspíše proto, aby lépe odpovídalo dělnickému charakteru ideální komunistické rodiny, scény jsou nahrané, repliky naučené, lidé vcházejí do záběrů na povel „režiséra“.
„Nahraný“ dokument
A čeho je moc, toho je příliš, řekl si nejspíš Manskij. Kvůli všudypřítomným zásahům severokorejských propagandistů by mu totiž z charakteristik filmového dokumentu zbylo jen velmi málo. Severokorejci totiž dohlíželi na všechno: od scénáře přes výběr protagonistů a vhodných lokací až po repliky, které mají „herci“ odříkávat. Pokud by se Manskij tomuto postupu podvolil, natočil by vlastně tzv. fiktivní dokument, neboli film mající svou formou dokumentární snímek pouze připomínat, zatímco jeho obsah je zcela zinscenovaný.
Tohle si Manskij nechtěl nechat líbit. Zaměřil svou pozornost tedy na podmínky, v nichž musel jako filmař působit. Díky neustále zapnuté kameře mohl divákovi ukázat práci severokorejské propagandy takřka v přímém přenosu. Sledujeme hlavní protagonisty učící se mezi scénami své role a donekonečna opakující týž záběr. Přijímají pokyny od severokorejského „režiséra“, který je úkoluje, aby se více smáli nebo se tvářili radostněji. Není divu, že scény z „původního“ schváleného dokumentu pak působí strojeně.
Proč to všechno severokorejští pracovníci dělali? Jednoduše proto, aby filmaři nenatočili něco, co nebude v souladu s oficiální linií severokorejské propagandy, či nepošpinili tamější režim. Severokorejci prostě hlídali, aby výsledek odpovídal tomu, jaký obraz chtějí do světa o sobě vyslat. Tento přístup by nás neměl nijak zvlášť překvapit. Každý stát se snaží ovlivnit, jak působí navenek. Rozdíl je jen v míře a v tom, jakým způsobem produkci snímků natočených na svém území kontroluje. Jestliže je tedy severokorejský režim jeden z nejrepresivnějších a nejúzkostlivěji kontrolujících život svých občanů, nemělo by nás překvapit, jestliže striktně dohlíží na filmovou produkci zahraničních filmařů. Pokud budeme k filmu Vitalije Manského přistupovat s tímto vědomím, nebude pro nás jeho obsah tak šokující.
Znamená to tedy, že podobným naaranžováním prošly také ostatní dokumentární filmy, které byly o životě v Severní Koreji natočeny? Máme například pochybovat o autentičnosti dokumentu A State of Mind, jehož námět se velmi podobá filmu Vitalije Manského? Také v něm filmaři sledují každodenní život mladé dívky, gymnastky, žijící v Pchjongjangu a trénující na každoroční festival Arirang. Při sledování tohoto snímku však nemáme pocit, že by jeho scény působily tak strojeně. Nebyli tedy Manskému přidělení pracovníci horlivější v plnění svých povinností než jejich předchůdci? Přitvrdil se mezitím státní dohled nad zahraničními dokumentaristy?
„Nenáviďte své nepřátele a poslouchejte svého vůdce“
Je dobré si uvědomit, že v Severní Koreji existují tři směry propagandy. Americký odborník působící v Jižní Koreji Brian R. Myers, autor kontroverzní knihy Nejčistší rasa. Jak Severokorejci vidí sami sebe a proč je důležité to vědět, rozděluje severokorejskou propagandu následovně: 1) vnitřní směr cílící na severokorejskou populaci, který je cizincům neznámý a nepřístupný – komunikují se v něm kanonická sdělení tvořící severokorejskou ideologii, vysvětlující mýtus národa a předkládající pravověrný světonázor; 2) vnější směr, který také cílí na severokorejskou populaci, ale u něhož se předpokládá, že se dostane také k cizincům – jeho prostřednictvím jsou komunikována méně ortodoxní propagandistická sdělení; 3) exportní směr primárně zaměřený na cizince, u nějž se nepředpokládá, že se k němu dostanou severokorejští obyvatelé – mohou v něm být sdělována nezávazná a od oficiální linie se odchylující poselství. Každý z těchto směrů má nejen vlastní publikum, ale také specifické cíle a není divu, že se jednotlivé směry propagandy a jejich obsah liší.
Zatímco cizinec podle Myerse smýšlí o Severní Koreji jako o komunistické zemi vyznávající soběstačnost a řídící se v teorii i praxi principy ideologie Juche, Severokorejci chápou sebe a svoji vlast více v nacionálních, rasových a xenofobních konturách, než bychom od komunistického státu čekali. Myers jinými slovy tvrdí, že Severní Korea se svým důrazem na rasovou čistotu a postavu rodičovského vůdce, který tuto až dětsky naivní a neposkvrněnou rasu vyvede z nebezpečí, má blíž ke krajně pravicovým ideologiím fašistické Itálie a nacistického Německa než socialistickým zemím bývalého východního bloku, které v duchu komunistické internacionály volaly: „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Ve skutečnosti se Severní Korea s nikým spojovat nechce a zahraniční vztahy rozvíjí jen do míry nezbytné pro zajištění vlastního přežití.
Důkazy pro to lze částečně najít i na několika místech Manského filmu. Nejzajímavější je v tomto ohledu scéna ze Zin-miiny školní hodiny, v níž se děti učí memorováním příhodu ze života zakladatele státu Kim Ir-sena. Ten, podle vyprávění paní učitelky, od mladistvého věku nenáviděl japonské okupanty Korejského poloostrova a přísahal, že je ze své vlasti v budoucnu vyžene. Není pochyb, že se jedná o příhodu smyšlenou či minimálně upravenou tak, aby seděla do oficiálního ideologického kánonu složeného z různých epizod ze života Kim Ir-sena a jeho následovníků, jež jsou Severokorejcům s ohledem na jejich věk vštěpovány. Učitelka posléze dělá paralelu mezi Kim Ir-senovým bojem proti Japoncům a nynějším bojem Kim Jong-una se Spojenými státy.
Z výkladu se tak divák dozví, na čem je založena legitimita severokorejského režimu: Kim Ir-sen nenáviděl japonské okupanty, osvobodil od nich Korejský poloostrov a založil Severní Koreu, kterou v současné době před Američany a jejich loutkami (myšleni jsou Jihokorejci) chrání jeho vnuk, Kim Jong-un. Vyvolávání historie a jasný odkaz na nepřátele vlasti nemá v žácích jen podporovat loajalitu k zemi a vůdci, ale také zasévat dichotomie „my“ a „oni“ a živit nenávist vůči všemu cizímu. Režim si tímto způsobem zajišťuje loajalitu lidu, která je i přes represe stále dosti veliká. Jak uvádí jeden z nejrespektovanějších odborníků na Severní Koreu Andrej Lankov, mladý vůdce Kim Jong-un je mezi lidem oblíbený, a to z části i díky zlepšení ekonomické situace země.
Skutečný stav věcí
Hladomor, který zemi sužoval v devadesátých letech a měl na svědomí kolem milionu lidských obětí, je minulostí. Díky ekonomickým reformám, zavádějícím do formálně centrálně plánovaného systému prvky tržního hospodářství, roste produktivita severokorejského zemědělství i třída bohatých obchodníků. Severokorejská ekonomika se dostala z červených čísel a od roku 2000 se její růst pohybuje s výjimkami okolo jednoho procenta. Výše HDP na osobu však dosahuje stále pouhých 1 800 USD, což je v porovnání s 37 700 USD pro Jižní Koreu opravdu propastný rozdíl.
Pokud bychom ale s ekonomickým rozvojem očekávali také uvolňování poměrů ve společnosti, mýlili bychom se. Jak píše Lankov, Kim Jong-un je ještě represivnější než jeho otec, a tak není divu, že stav severokorejských lidských práv je odsuzován řadou mezinárodních i národních rezolucí, které opakovaně přijaly mimo jiné Organizace spojených národů, Evropský parlament, Jižní Korea i Spojené státy. Už folklorem se stalo každoroční schválení rezoluce Radou OSN pro lidská práva, jež odsuzuje „systematické, rozšířené a závažné porušování lidských práv zahrnující mimo jiné potlačování svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání a svobody názoru, projevu a shromažďování, jež jsou vynucovány pomocí absolutního monopolu na informace a totální kontrolou organizovaného sociálního života, stejně jako svévolným státním dozorem, který prostupuje soukromé životy všech občanů“.
V únoru 2014 vydala speciální komise OSN pro vyšetřování stavu lidských práv v KLDR po ročním šetření svou zprávu, v níž na základě důkazů obviňuje severokorejskou vládu z tak rozsáhlého porušování lidských práv, jež naplňují povahu zločinů proti lidskosti a připomínají činy nacistického Německa. Přestože Severní Korea zprávu i její výsledky odmítla, v říjnu 2014 schválila OSN rezoluci podstupující severokorejský případ Mezinárodnímu trestnímu soudu, který má obvinění prošetřit.
Cílem je udržet si moc
Ptáme-li se, co je cílem tvrdé politiky Kim Jong-una, je to především snaha udržet si kontrolu nad obyvatelstvem pomocí výše zmíněného monopolu na informace. Legitimita režimu je totiž postavena na obraně té správné a čisté „korejskosti“, která je dávána do kontrastu s jejím stavem ve zkorumpované, americké vládě poplatné Jižní Koreji. Jedním z motivů severokorejské propagandy je osvobození jihokorejských bratří trpících v područí amerického jha a znovusjednocení země pod vládou následovníků Kim Ir-sena, jemuž se již jednou poloostrov osvobodit podařilo. Aby bylo toto propagandistické sdělení stále účinné, musí v něj běžný Severokorejec věřit. Pokud však uvidí, že situace je ve skutečnosti poněkud jiná, ztratí režim legitimitu a následně i moc. A tomu se Kim Jong-un snaží zabránit všemi prostředky.
Severokorejský režim se snaží znemožnit vlastnímu obyvatelstvu konfrontovat léty vštěpovanou propagandu se skutečným stavem věcí. Zatímco Severokorejci mají jen málo možností, jak propagandistické manipulace prohlédnout, vůči zahraničnímu publiku jsou snahy režimu úspěšné asi tak, jak je to znázorněno v Manského filmu – přestože se propagandistická mašinérie snaží vytvářet iluzi „nejlepší země pod sluncem“, poučenému pozorovateli je jasné, že má k pravdě daleko.
Autor studuje Mezinárodní vztahy na Masarykově univerzitě v Brně. Dlouhodobě se zaměřuje na studium Severní Koreji a bezpečnostních vztahů na Korejském poloostrově.
Článek původně vyšel na stránkách Institute of Asian Studies.