Poté, co se rozpoutala debata o zákazu potratů v Polsku, zesilují i u nás hlasy těch, kteří operují s pojmy jako tradiční rodina, vražda, právo na život a kteří tvrdí, že je třeba postavit potrat mimo zákon. Představa, že tento krok povede k tomu, že se potraty přestanou provádět, je naivní.
Potrat je volba
Pokud někdo označuje potrat za „horší teror než útoky atentátníků“, dokazuje především to, že o tak složitém tématu, jakým potrat je, není schopný racionálně přemýšlet. Cílem teroristických útoků je šířit strach a zabíjet lidi, s takovým záměrem ale žádná z žen nepotrácela. Snaha omezit potraty není ani snahou zachraňovat lidské životy, je spíše snahou omezit sebekontrolu – převzetí zodpovědnosti za vlastní tělo – a namísto toho tuto kontrolu převzít, tedy vzít ženám moc nad vlastním tělem. Je to rozhodnutí, které nedává možnost volby.
Pokud toužíme po společnosti s minimem potratů, nedosáhneme jí postavením potratů mimo zákon.
O potratech v mezích zákona navíc často chtějí rozhodovat muži (především proto, že převažují v politických a jiných vysokých funkcích), tedy ti, kteří s ničím podobným nemohou mít fyzickou (a ve většině případů ani psychickou) zkušenost. Zodpovědnost za pohlavní styk přitom podle odpůrců potratů nese žena, která se musí stát matkou, nehledě na okolnosti, které k těhotenství vedly. Znásilnění, selhání antikoncepce, plodnost mimo plodné dny, rozpustilost, nevědomost – cokoli se stane, žena je nucena přijmout zodpovědnost, a to nikoli tím, že se rozhodne, zda projde zkušeností potratu, ale rovnou tím, že se bude celý život starat o dítě nebo jej umístí do dětského domova, případně nabídne k adopci, anebo se bude zpovídat z trestného činu.
Představa, že potrat je ohrožením tradiční rodiny, je zcela mylná. Ženy, které znám a které prošly zkušeností potratu, by dnes pravděpodobně ve většině případů tradiční rodiny neměly. Mnohé z nich by měly nechtěné děti jako samoživitelky a jiné by setrvávaly v dysfunkčních vztazích. (Pro dokreslení situace: objevují se u nás i tak urputní zastánci tradičních rodin, kteří naopak navrhují povinné potraty pro všechny svobodné ženy.)
Potrat je tabu
Když lidé ohledně potratů operují s pojmem vraždy, neuvědomují si, že jediné, co vyvolávají, je trauma. Pokud totiž žena, která čeká nechtěné dítě, zvolí interrupci, nebude se rozhodovat jen podle platných zákonů (potrat jako volba ženy je u nás legální od roku 1987), ani podle hesel na transparentech. Bude se rozhodovat na základě osobní situace, finančních možností, věku, na základě představ o své budoucnosti. Potrat není žádná zábava pro vyšší střední třídu, kterou je třeba vymýtit. Není to něco, co toužíte prožít.
Když jsem se rozhodla jít na potrat, nedokázala jsem o tom téměř s nikým mluvit – tuto zkušenost většinou nesdílíme. Stále totiž vnímáme, že společnost nedokáže přistoupit na to, že potrat je volba. Volba, kterou ročně učiní desetitisíce žen z mnoha důvodů. Přesto cítíme vnitřní stud, který vychází z představy posvátnosti života, z představy, že početí je (křesťanský) zázrak, a ne jen biologický moment reprodukce.
Potrat může být také důsledkem systému, v němž žijeme. Mít dítě je dnes víc než kdy dříve otázkou peněz – na děti se pohlíží jako na něco, co si můžeme, nebo nemůžeme dovolit. Moje příbuzná se pro potrat rozhodla dvakrát, protože měla pocit, že na další dítě zkrátka nemá peníze a že stát ji nijak nepomůže. Systém znamená i morálku, kterou sdílíme a která se dodnes nevymanila ze stereotypů a prudérnosti. Systém pořád ještě představuje patriarchát, v němž právě potrat jako výsostná záležitost ženy je něco mimo kontrolu.
Víc pochopení, méně potratů
Pokud toužíme po společnosti s minimem potratů, nedosáhneme jí postavením potratů mimo zákon. Nejlepší, co pro takovou společnost můžeme udělat, je informovat, podporovat ženy, posilovat je v jejich emancipaci a vytvářet podmínky, do kterých budeme chtít děti přivádět. Snaha získat kontrolu nad cizími těly a životy je opakem pokusu takovou společnost vytvořit.
Proměna společnosti, osvěta, používání mužské antikoncepce, větší důraz na spoluodpovědnost mužů v otázce za pohlavní styk (se všemi jeho následky), kvalitnější podmínky pro vytváření zázemí a podpora žen i rodin – tyto a další aspekty mohou být podhoubím světa, ve kterém nebudeme muset nechávat ženy podstupovat podobné zákroky.
Statistiky říkají, že situace se i tak velmi proměňuje. V roce 1999 bylo v České republice provedeno 107 tisíc potratů, loni to bylo jen 20 tisíc. Myslím, že debata o potratech je i proto důležitá. Je třeba vědět, za co přijímáme zodpovědnost a k čemu se rozhodujeme. Není možné být pro, nebo proti potratům – můžeme pouze zkoumat jednotlivé situace a vnímat je v jejich různosti. Je třeba nezlehčovat potraty a nepoužívat je jako jeden ze způsobů antikoncepce (už třeba jen pro zdravotní rizika, která s sebou nesou). Zároveň ale není dobré brát lidem právo volit, zda snědí, co sami uvařili.
Autorka je dokumentaristka.