Plíživý nástup tradičních hodnot?

Film Švédská teorie lásky ukazuje odvrácenou stranu švédského sociálního státu. Štěstí má občanům zaručit tradiční rodina.

Zhruba před měsícem skončil filmový festival Jeden svět, který českému publiku přináší filmy s lidskoprávní a obecně sociální tematikou. Je to úžasný festival, který díky organizačním týmům z celé republiky umožňuje divákům zhlédnout filmy i v menších městech. Většina filmů je navíc spojena s diskusí, takže lze otevřená témata dále promýšlet. Letos tento festival uvedl dokument Švédská teorie lásky (2015) režiséra Erika Gandiniho. V anotaci se dočteme, že vypovídá o překvapivých dramatech, která jsou důsledkem švédské rodinné politiky uskutečňované od sedmdesátých let minulého století. Švédsko je prý zemí se zpřetrhanými rodinnými vazbami, kde lidé umírají v osamění, aniž by někdo jejich smrt zaregistroval, a kde přirozenou pospolitost nahrazují uměle vytvořené skupiny.

Moderní emancipace v datech

Argument filmu vyznívá značně konzervativně: pozor na sociální politiku, která se snaží lidi emancipovat a které, aby to znělo apelativněji, se přezdívá sociální inženýrství. Pokud stát umožní lidem, aby se jim žilo stejně dobře v manželství jako bez něj, pokud zajistí uspokojivý standard dětem, dospělým i seniorům, rozpadnou se sociální vazby a místo v ráji se ocitneme v pekle. To je přeci typická konzervativní písnička – rodina je základ všeho a rodina je máma, táta a dvě děti. Táta chodí do práce a živí děti a mámu. A máma na oplátku pečuje o děti a staré rodiče. Netřeba školek, netřeba domovů důchodců, táta vydělá, máma se postará a všichni jsme šťastni.

Podle snímku je Švédsko národem osamělých nešťastníků, kde se děti plodí tak, že si žena přes internet objedná sperma a sama ve svém sice velkém, ale sterilním bytě provede inseminaci pomocí injekční stříkačky.

Podle snímku je Švédsko národem osamělých nešťastníků, kde se děti plodí tak, že si žena přes internet objedná sperma a sama ve svém sice velkém, ale sterilním bytě provede inseminaci pomocí injekční stříkačky. Jako protiváhu této chladné společnosti ukazuje režisér Etiopii, kde sice není takový životní standard, ale lidé si tu pomáhají a žijí pospolitě. Čímž jako by říkal: možná je v mnohých afrických zemích nízké HDP, špatná dostupnost lékařské péče a vzdělání, vysoká kriminalita, ale lidé jsou tu šťastní. V druhém kroku si pak můžeme říct: a proto jim netřeba žádné pomoci a lidé odtud nemají důvod utíkat. Anebo: i my v našich končinách buďme ostražití k různým sociálním politikám, které by měly pomoci těm slabším či ohroženým. „Když to udělá stát, přestanou se angažovat lidi.“

Švédská teorie lásky měla vysokou návštěvnost a v Brně dokonce vyhrála cenu diváků. Časopis Respekt si z celé řady dokumentů vybral k recenzování právě tento snímek. Fakta, se kterými film pracuje, je ale třeba vidět v perspektivě. Když se podíváme na statistiky, není, co se rodiny týče, Švédsko nijak extrémním případem. Rodičů, kteří vychovávají své dítě sami, je zde podle statistik OECD 6,42 procenta z celkového počtu rodin. Nejvíce, přes 11 procent, je sólo rodičů v Litvě a na Novém Zélandu. V počtu jednočlenných domácností také Švédsko nezaujímá prvenství, ale je až za zeměmi jako Finsko, Německo či Švýcarsko. Co se rodinného uspořádání týká, není ostatně ani Česká republika nijak tradiční či názorově konzervativní. Sólo rodičů zde máme o dvě procenta víc než ve Švédsku. Podle průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění jsme tolerantní k rozvodům, nevyžadujeme manželství jako podmínku pro výchovu dětí a nestigmatizuje sólo rodiče. Je příjemné žít ve společnosti, v níž nemusíte setrvat s partnerem za každou cenu jen proto, že by vás tento krok degradoval na vyvrhele, kterého okolí nepřijímá. Nebo kde můžete bez sňatku vychovávat děti, aniž by jim někdo předhazoval, že jsou nemanželské. Naše společnost se emancipovala od tradičních hodnot a poskytla nám větší volnost v uspořádání našich soukromých životů.

Viny sociálního státu

Nicméně film Švédská teorie lásky u nás zabodoval. Nejspíš proto, že témata osamělosti a negativních důsledků individualizmu nás trápí stejně jako zbytek industrializovaného světa. Režisér ale mylně tyto fenomény a trendy připisuje specificky Švédsku a zcela nepodloženě je vnímá jako důsledek určitého typu sociální politiky ve Skandinávii, ke které již dlouhá léta vzhlíží levicově orientovaní lidé celého světa. Pro toto spojení však nepředkládá jediný důkaz. Nejsou zpřetrhané vazby a osamělost spíše důsledkem globalizovaného kapitalistického uspořádání? Právě to vyžaduje od lidí maximální flexibilitu, schopnost přestěhovat se na druhý konec světa za studiem a hlavně za prací, opustit rodiče či prarodiče nebo přesunout rodinu, kterou je vlastně lépe si ani nezakládat, protože péče o ni je příliš svazující.

Dost možná si to režisér ani neuvědomil, ale jeho film dobře zapadá do diskursu renesance konzervativních hodnot a představ o starém dobrém světě, ve kterém panoval řád. Že za návrat k tradicím pléduje pravice a různá konzervativní uskupení, tomu rozumím, ale trochu mě leká, když podobnou nostalgii vidím i tam, kde bych očekávala kritičtější názory a progresivnější přístup.

Autorka je socioložka.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image