Tělesnost, která není objektem

,

Výstava Anny Daučíkové v Galerii Futura tematizovala různé formy útlaku v koncentrovaně sevřeném tvaru.

Svět umění dnes může z perspektivy jeho aktérů připomínat obří mašinérii na akumulaci symbolického a sociálního kapitálu, bez kterých se v něm zpravidla nedá moc dlouho přežít. Rating jednotlivých umělců skládají dohromady automatizované algoritmy internetových botů, kteří čerpají data z neustále aktualizovaných online životopisů a portfolií.

Anna Daučíková přistupuje k věci ze zcela opačného konce – svou práci pečlivě chrání a vystavuje spíše vzácně. Nemůžeme u ní ale předpokládat zahořklý resentiment ani disentní pozici, která by okázale mířila svým prstem na kulturu orientující se na produktivitu a snadno vykazatelné výsledky. Anna Daučíková je naopak věrná svému vlastnímu rytmu a intenzitě, ekologii tvorby a životní radosti, které se jen vzácně překrývají s hektičností výstavního prostoru.

Ačkoli Daučíková mluví polyfonií hlasů, jež běžně budeme vnímat jako disparátní, v autorčině díle spolu vytvářejí jednoduchý řád, který působí prostě, věcně a nepotřebuje ke svému obhájení stylistické kudrlinky

Výstava v galerii Futura tak byla jednou z mála veřejných prezentací, na kterých jsme se s tvorbou Anny Daučíkové za několik let jejího pražského působení mohli vůbec setkat, o to silnější zážitek nám však může poskytnout – jako by se všechny roky, kdy jsme tvorbu Daučíkové nemohli vidět, koncentrovaly do jednoho místa a chtěly vyvolat jeden jediný, co nejsilnější dojem. Způsob práce nás na první pohled nabádá hledat interpretační schémata ve vodách feminismu a queer, nicméně nejpřesnějším zaměřením autorčiny tvorby je intersekcionalita, která tematiku feminismu a queer rozvíjí. Zaměřuje se totiž na jedné straně na propojování nejrůznějších druhů útlaku – například rasového, třídního nebo genderového – a na straně druhé zdůrazňuje provázanost jejich emancipačních zápasů, které nelze vést izolovaně. Dokonce je nelze vést pouze z barikád, ale také z bytů a postelí.

Jednoduchá komplexita

Ústředním dílem výstavy je práce s názvem 33 situací, ve kterém se autorka vrací ke své zkušenosti ze Sovětského svazu, který se stal jevištěm jedné etapy v jejím milostném životě, a zároveň i scenérií k zúčastněným pozorováním a komentářům. Fragmenty milostného diskurzu jsou tu vepsány do formy zvláštních textových tabulek, které připomínají scénář k filmu nebo strukturovanou svědeckou výpověď s údaji o lokalitě a postavách – včetně didaktických informací objasňující dobový a kulturní kontext. Texty jsou fyzicky vlepeny do oken autorčiných současných přátel. Kamera po textech přejíždí způsobem, jakou by je divák četl, a současně s tím periferně zachycuje i prostředí bytu a „kontaminaci“ skrze okenní průhledy.

Ocitáme se na rozhraní politických režimů a současně v plynulém přechodu mezi soukromou a veřejnou sférou. Interiér plynule přechází v exteriér a dávná minulost se potkává s nedávnou současností. Z toho všeho autorka vytváří jeden koherentně vyznívající celek, který k nám promlouvá, ale zároveň nás nezahlcuje množstvím detailů a komplexně propojených rovin, které by tak samolibě oslavovaly svou složitost. Pozornost diváka je fixována tak, aby netěkala „jinam“ – kamera se drží strukturovaných textů, jako kdyby za nimi byly precizní skryté řádky.

Ačkoli Daučíková mluví polyfonií hlasů, jež běžně budeme vnímat jako disparátní, v autorčině díle spolu vytvářejí jednoduchý řád, který působí prostě, věcně a nepotřebuje ke svému obhájení stylistické kudrlinky. Jednoduchá forma a silný obsah dohromady tvoří výpověď, která už nepotřebuje ke svému sdělení žádné další podpůrné umělecké mechanismy. Tím se řadí mezi ty umělce, kteří se nesnaží nacházet „neredukovatelnou komplexitu“, ani mezi ty, kteří ve zdánlivě jednoduchých jevech objevují například běžně neviditelné komplexní relace, kontext, apod. Jejím způsobem práce je naopak zjednodušování zdánlivě komplexních fenoménů.

Profánní a posvátné

Se stejnou jednoduchostí, jako v práci 33 situací, mluví autorka na své výstavě nejen o profánních tématech, ale i o „posvátném“. Konkrétně pak v práci Hoch formát (která je příznačně natočena na výšku). Daučíková tu stojí před portrétem dalajlamy – jako by s ním i fyziognomicky splývala – a parafrázuje poselství o svobodě, které tento duchovní vůdce přednesl při své tehdejší bratislavské návštěvě. Video nás nechává velmi cíleně na pochybách, zda jeho poselství ironizuje, anebo rozvíjí, protože jej aplikuje na různé opomíjené subjekty (například ženy), které ale dalajlama explicitně nezmiňuje. Jeho „prázdný univerzalismus“ se tak autorka snaží naplnit konkrétním obsahem, přičemž v tomto jednoduchém gestu dělá z moralismu, který nic nestojí, skutečný politický manifest. Metoda posunu od abstraktní ke konkrétní univerzalitě tu funguje skvěle.

Další práce v rámci výstavy se dotýkají především sexuality, která se nevejde do heteronormativních schémat. V jistých dobách se věřilo, že i pohled může být tělesným dotykem, jak o tom píše třeba Milena Bartlová v knize Skutečná přítomnost. Tehdy nebyla mezi okem a rukou taková propast, jakou vnímáme dnes. Daučíková se k tomuto pojetí ruky a oka přibližuje a erotizuje například jehlu v aktu sešívání, rukavici nebo prst kroužící ve sklenici – ovšem nad rámec obyčejné sexuální výpovědi. Video Běžný voyeurismus se pak navzdory vzdálenosti snímané postavy, kterou překonává pouze optikou zaostřujících čoček, dotýká těl diváků doslova „fyzicky“. Ovšem klidná a zároveň tělesná naléhavost bytosti schopné přemýšlet i cítit videokamerou nás provází celou výstavou. Ostatně je to nakonec právě konkrétní tělesnost člověka, co tvoří univerzální vyznění výstavy. Univerzalita nefunguje jako totalizující princip, ale artikuluje se skrze rozdílnost, pestrost a jinakost. Ačkoli je komplexní a bohatá na významy, je naprosto srozumitelná.

Autoři jsou spolupracovníci redakce.

 

A2LARM