Manifest Johna Doea


Přinášíme překlad prohlášení whistleblowera, který stál na počátku kauzy Panama Papers.

Jedním z nejzásadnějších problémů naší doby je příjmová nerovnost. Týká se nás všech, celého světa. Její náhlá akcelerace vyvolala roky zuřivých debat, přesto se zdá, že navzdory četným proslovům, statistickým analýzám, několika nuzným protestům a sem tam nějakému dokumentu se politikům, aktivistům ani akademikům nedaří zarazit její strmý nárůst. Stále se nabízí otázky: Proč? A proč právě teď?

Skořápkové společnosti

Dokumenty známé jako Panama Papers nabízejí na tyto otázky schůdnou odpověď: důvodem je obludná a všudypřítomná korupce. Není náhodou, že tato odpověď přišla z právní firmy. Právní kancelář Mossack Fonseca byla mnohem víc než jen malým kolečkem v mohutném stroji „správy bohatství“ – její právníci po celá desetiletí využívali svého vlivu k přepisování a ohýbání zákonů po celém světě tak, aby vyhovovaly zájmům zločinců. Na ostrově Niue si v podstatě vytvořili svůj vlastní daňový ráj. Romón Fonseca a Jürgen Mossack se nás snaží přesvědčit, že jejich skořápkové společnosti, někdy nazývané „prostředky pro zvláštní účely“, jsou jako auta. Jenže prodejci ojetých aut nepíší zákony. Navíc oním „zvláštním účelem“, kterému jimi vytvořené prostředky slouží, je až příliš často podvod ohromných rozměrů.

Dokumenty společnosti Mossack Fonseca jsem se rozhodl zveřejnit, protože věřím, že její zakladatelé, zaměstnanci a klienti by se měli konečně začít zodpovídat ze svého podílu na zločinech, z nichž zatím spatřila světlo světa jen nepatrná část.

Skořápkové společnosti jsou nejčastěji spojovány s daňovými úniky, Panama Papers však prokazují, že ačkoli jsou tyto společnosti samy o sobě legální, využívají se k páchání velmi vážných zločinů, proti kterým krácení daní působí jako prkotina. Dokumenty společnosti Mossack Fonseca jsem se rozhodl zveřejnit, protože věřím, že její zakladatelé, zaměstnanci a klienti by se měli konečně začít zodpovídat ze svého podílu na zločinech, z nichž zatím spatřila světlo světa jen nepatrná část. Odhalení všech hanebností, na kterých se tato firma podílela, bude trvat roky, možná desítky let.

Těší mě, že se o těchto činech začala vést nová globální debata. Na rozdíl od zdvořilé rétoriky let minulých, která se opatrně vyhýbala jakýmkoli náznakům, že by snad elity mohly činit něco zlého, se tato debata zaměřuje skutečně na to podstatné. Rád bych k ní přispěl několika myšlenkami.

Imunitu whitleblowerům

Na začátek bych rád uvedl, že napracuji a nikdy jsem nepracoval pro žádnou vládní ani rozvědnou agenturu, ani přímo, ani smluvně. Můj pohled je čistě osobní, stejně jako mé rozhodnutí předat tyto dokumenty redakci Süddeutsche Zeitung a Mezinárodnímu konsorciu investigativních novinářů (ICIJ). Mé jednání nemělo žádný konkrétní politický cíl, jen jsem obsahu těchto dokumentů porozuměl do té míry, že jsem pochopil, jak ohromné nespravedlnosti popisují.

Převažující mediální narativ se zatím točí kolem skandálnosti toho, co všechno je v našem systému legální a povolené. Ano, je to skandál, a ano, je třeba to změnit. Nesmíme ale pustit ze zřetele jiný podstatný fakt: tato právní firma, její zakladatelé a zaměstnanci, ve skutečnosti také bezpočet zákonů po celém světě porušovali, a to vědomě a opakovaně. Veřejně se tvářili, že o ničem nevědí, ale tyto dokumenty nám ukazují, že o těchto hanebnostech věděli až příliš dobře a podíleli se na nich zcela záměrně. Minimálně už víme, že sám Mossack se před federálním soudem v Nevadě dopustil křivé přísahy, stejně jako víme, že jeho experti na informační technologie se snažili po těchto lžích setřít veškeré stopy. Už za to by měli být všichni bez jakéhokoli zvláštního zacházení trestně stíháni.

Ve výsledku by z Panama Papers mohly vyplynout tisíce trestních stíhání, kdyby jen měly bezpečnostní složky možnost prozkoumat dokumenty samotné. ICIJ a jeho partnerské publikace se správně rozhodly je bezpečnostním složkám neposkytovat, já sám jsem však ochoten s nimi spolupracovat, jak jen to bude možné.

Viděl jsem však až příliš mnoho whistleblowerů a aktivistů v Evropě i ve Spojených státech, kterým následky jejich rozhodnutí upozornit svět na očividné zločiny zničily celý život. Edward Snowden uvázl v Moskvě v nuceném exilu kvůli tomu, že se Obamova administrativa rozhodla ho stíhat za špionáž. Za to, co nám vyjevil o NSA, si zaslouží titul hrdiny a náležité ocenění, nikoli vyhnanství. Bradley Birkenfeld byl oceněn za zveřejnění informací o švýcarské bance UBS, stejně však skončil ve vězení. Antoine Deltour právě teď stojí před soudem za to, že informoval novináře o daňových úmluvách, které Lucembursko „z lásky“ nabízelo nadnárodním korporacím, čímž připravilo sousední země o miliardy ve vybraných daních. Příkladů je samozřejmě mnohem víc.

Skuteční whistlebloweři, zveřejňující nepochybné zločiny, ať už jde o lidi zevnitř nebo zvenčí, si zaslouží imunitu před odplatou vlády. Dokud vlády zákonnou ochranu whitleblowerů nezavedou, budou se muset orgány činné v trestním řízení spolehnout na své vlastní zdroje nebo na průběžné celosvětové mediální pokrytí těchto dokumentů.

Vyzývám nyní Evropskou komisi, britský parlament, Kongres Spojených států i všechny ostatní státy, aby ihned začaly pracovat nejen na ochraně whistleblowerů, ale i na definitivním zastavení globálního zneužívání obchodních rejstříků. V Evropské unii by měly být obchodní rejstříky všech států volně dostupné a měly by obsahovat podrobné informace o všech skutečných vlastnících. Velká Británie může být na svoji domácí politiku v tomto směru hrdá, stále před ní však stojí obrovský úkol ukončit obchodní tajnůstkaření na svých mnohých ostrovních teritoriích, která jsou mimo veškerou pochybnost skutečnými pilíři institucionální korupce po celém světě. Spojené státy pak evidentně již nemohou věřit svým padesáti státům, že jsou schopné rázných rozhodnutí o svých korporátních datech. Již dávno nadešla doba, aby zasáhl Kongres a transparentnost si vynutil nastavením společných standardů povinně vykazovaných informací a veřejného přístupu.

Selhání na mnoha frontách

Jedna věc je velebit ideály vládní transparentnosti na summitech a v líbivých sloganech, druhá věc je skutečně ji zavést. Je veřejným tajemstvím, že ve Spojených státech tráví volení zastupitelé většinu času fundraisingem. Je zcela nemyslitelné, že by se s daňovými úniky začalo něco dělat, když politici škemrají o peníze právě od těch privilegovaných, kteří mají z celé populace tu největší motivaci se daním vyhýbat. Začarovaný kruh těchto nechutných politických praktik nelze za současného stavu prolomit. Reforma amerického systému financování kampaní je neodkladná.

Vznikl nový systém, kterému stále ještě říkáme kapitalismus, ale který má mnohem blíže k ekonomickému otroctví.

A to nejsou ani zdaleka jediné problémy, které je třeba řešit. Premiér Nového Zélandu John Key stále podivně mlčí o tom, proč jeho země dopustila vznik Mekky finančních podvodů jménem Cookovy ostrovy. Toryové ve Velké Británii se už ani neobtěžují své obchody s offshoreovými společnostmi skrývat, zatímco řiditelka sítě pro odhalování finanční kriminality při americkém ministerstvu financí právě oznámila svou rezignaci a odchod do jedné z nejznámějších bank HSBC (která má nikoli náhodou centrálu v Londýně). Svištění amerických otočných dveří tak zní do napjatého globálního ticha tisíců dosud neidentifikovaných skutečných vlastníků firem a jejich tichých modliteb, že její nástupce bude stejně bezpáteřní. Tváří v tvář politické zbabělosti je lákavé propadnout defétismu, hlásat, že status quo se nikdy nezmění a že Panama Papers nejsou nic jiného než flagrantní symptom naší stále nemocnější a zkaženější společnosti.

Teď však máme problém konečně na stole a nikoho jistě nepřekvapí, když se nevyřeší přes noc. Už padesát let se exekutivám, legislativám ani jurisdikcím po celém světě nedaří vypořádat se s daňovými ráji rozsetými po povrchu zemském. Panama dnes tvrdí, že chce být známá i kvůli něčemu jinému než jen kvůli svým dokumentům, přesto však její vláda začala vyšetřovat jen jediného koně na svém radostném offshoreovém kolotoči.

Banky, finanční regulátoři i berní úřady selhaly. Jakákoli rozhodnutí v tomto směru vždy omilostnila ty nejbohatší a radši se zaměřila na buzeraci lidí malých a středních platů.

Beznadějně zaostalé a neschopné soudy selhaly. Soudci až příliš často přitakávají argumentům bohatých, jejichž právníci – zdaleka ne jenom Mossack Fonseca – jsou velmi dobře vycvičení v tom, jak doslovně ctít literu zákona a zároveň dělat vše, co je v jejich silách, aby zhanobili jeho podstatu.

Selhala i média. Mnohé zpravodajské sítě se staly smutnými parodiemi toho, čím kdysi bývaly. Zdá se, že pro některé miliardáře se stalo vlastnictví médií koníčkem, závažných zpráv o bohatých se objevuje čím dál méně a na seriózní investigativní novinařinu nejsou peníze. Dopady jsou velmi reálné: kromě Süddeutsche Zeitung a ICIJ se (jakkoli to teď popírají) Panama Papers dostaly do rukou redaktorům několika významných periodik. Rozhodli se je nezveřejnit. Smutná pravda je taková, že mezi těmi nejpřednějšími a nejschopnějšími mediálními organizacemi světa se nenašla ani jedna jediná, která by měla zájem tuhle kauzu otevřít. Dokonce ani Wikileaks na mé opakované nabídky nezareagovaly.

Hlavně ale selhala samotná právní profese. Demokratické vládnutí stojí a padá s odpovědnými jedinci napříč systémem, kteří znají a dodržují zákon, nikoli s takovými, kteří jej znají, a proto zneužívají. Průměrný právník je dnes tak zkorumpovaný, že je nezbytné v této profesi zavést zásadní změny, mnohem zásadnější než krotké drobnosti, o kterých se už debatuje. Pojem „právní etika“, na němž jsou nominálně založeny etické kodexy a podmínky získání licence, se stal oxymóronem. Kancelář Mossacka Fonseca nepracovala ve vákuu – navzdory opakovaným pokutám a zdokumentovaným přečinům si našla spojence a klienty ve velkých právnických firmách téměř v každé zemi světa. Pokud nám rozkouskovaná ekonomika celého odvětví nebyla dostatečným důkazem, teď již rozhodně není jediné pochybnosti, že právníci se již nemohou dále regulovat navzájem. Prostě to nefunguje. Ti, kteří mají dost peněz, si vždycky najdou právníka, kteří jim zajistí cokoli, ať už v Mossack Fonseca nebo v jakékoli jiné firmě, o níž zatím nevíme. A co zbytek společnosti?

Ekonomické otroctví

Společným dopadem těchto selhání je naprostá eroze etických standardů. Vznikl nový systém, kterému stále ještě říkáme kapitalismus, ale který má mnohem blíže k ekonomickému otroctví. V tomto našem systému nemají otroci tušení ani o svém zotročení, ani o svých otrokářích. Ti žijí v odlehlém světě, ve kterém se naše nehmotná pouta pečlivě skrývají za závojem neprostupné právní hatmatilky. Děsivý rozsah škod na tomto světě by nás měl všechny zburcovat. Je-li však třeba whitleblowera, aby zahoukal na sirénu, máme ještě mnohem větší důvod k obavám. Je to znamení, že všechny demokratické pojistky selhaly, že kolaps se týká celého systému a že kritická nestabilita může čekat hned za rohem. Nastal čas skutečně jednat a začít kladením otázek.

Dnes pro historiky není nijak těžké najít návaznosti mezi daňovými spory a mocenskou nerovnováhou, které vedly k minulým revolucím. Dříve bylo k podrobení lidu zapotřebí vojenské síly, zatímco dnes se zdá, že nejúčinnější zbraní je omezování přístupu k informacím, které je úspěšné mimo jiné pro svou neviditelnost. Přesto však žijeme ve světě cenově dostupných neomezených datových úložišť a rychlých internetových připojení, která překračují státní hranice. Není těžké dát si jedna a jedna dohromady: příští revoluce bude – od začátku až dokonce, od počátečního vnuknutí až po globální medializaci – digitální. A možná už začala.

Autor je pseudonym.

Z anglického originálu John Doe’s Manifesto publikovaného na stránkách deníku Süddeutsche Zeitung přeložil Filip Schneider.

 

A2LARM