Soumrak intelektuálů


Přestože nakonec rakouské prezidentské volby nevyhrál, je Norbert Hofer z krajně pravicové FPÖ skutečným vítězem. Bohužel.

Od neděle večer seděla celá Evropa jako na trní. Bude novým rakouským prezidentem člen krajně pravicové Svobodné strany Rakouska (FPÖ) Norbert Hofer? Co to bude znamenat? Pro Rakousko, pro nás, pro Evropu? V médiích se všichni předháněli ve vykreslení toho nejoriginálnějšího scénáře vývoje evropské politické scény. Našli se i tací, kteří hned hledali viníky případné výhry. Kromě zapšklé rakouské politické kultury, kde od druhé světové války vládne velká koalice, to samozřejmě schytal eurokratický Brusel, a především evropský pseudohumanismus v čele s elitářskými liberály.

Odvážní populisté ze své resistence vůči faktům a vzdělání udělali ctnost. Nikdy vám nemůžou lhát: buď jste je ze slonovinové věže špatně pochopili, anebo jste to elitářsky překroutili.

Viděno z tohoto úhlu, je úplně jedno, kdo zvítězil, a Norbert Hofer může tak jako tak slavit. Nejen že se kolem něj točilo celé druhé kolo prezidentských voleb – ať už mluvil pravdu, nebo si tak trochu vymýšlel –, ale navíc všechny v Evropě zajímá právě on, a to bez ohledu na volební výsledek. Kdyby vyhrál? Tak to zafungovalo! Že nakonec nevyhrál? Tak to zatím nezafungovalo.

Právě mytické „to“ je skutečnou zprávou o výsledku rakouských voleb. Sahá daleko za hranice oné bohaté alpské zemičky a je mnohem staršího data než loňská uprchlická vlna.

Učesaný extremismus

„Mladí a odvážní“, tak popisoval koncem devadesátých let pravicové populisty politolog Cas Mudde. Jako první upozornil na to, že pravicový populismus není jen fenoménem sociálně slabých a netvoří se v sociálně vyloučených lokalitách či předměstích Paříže a Amsterdamu. Politiky typu Pima Fortyuina nebo Jörga Haidera už tehdy podporovali i progresivní pětatřicátníci, kteří ve víru globální ekonomiky a s ní spojené nové mezinárodní reality začali mít pocit, že konzervativní strany zradily zavedené pořádky. A tak se dali k pravicovým populistům.

Konzervativci totiž nedokázali na nové poměry reagovat. Nepovažovali například imigraci a problematiku národnostních menšin za své téma a bylo jim jedno, co se s těmito lidmi děje, dokud se to nezačalo dít kousek od nich na nádraží. Sestěhování do bytových ghett v sedmdesátých letech dvacátého století či konstantní nevůle dát dostatek prostředků na adekvátní vzdělávací agendu pro děti, které mnohdy spíše než nízká inteligence trápila neznalost jazyka majoritní společnosti, byly projevy přesně té politické laxnosti, která z migrace udělala strašáka evropských tradic.

Ne náhodou byli rakouští konzervativci ve volebním klání o prezidentský úřad na chvostu. Jejich pádu do hlubin veřejného mínění předcházelo postupné učesávání extremistických názorů do krásného copu tradic, a to nejen v Rakousku, ale nově třeba také ve Spojených státech. Konzervativní slovník nedokázal tradice bránit seriózně a fakty, tudíž je začali bránit populisté svými nenávistnými hesly. Ta pak ve světle konzervativní bezradnosti působila jako přiměřená obrana – někdo přece něco říct musí.

Předem prohraný souboj

Přesně na tuhle odvahu „říct, jak to je“ hrají pravicoví populisté už léta. V Rakousku jí skrze Norberta Hofera dokázali navíc propůjčit tvář progresivního, avšak mírumilovně působícího správňáka, který nikdy nepodvádí v daňovém přiznání a „všechno to dělá pro Rakousko“. Veškeré jeho hrátky s ultrapravicovou velkoněmeckou myšlenkou jsou pak jen elitářským slovíčkařením, které ho ruší od jeho ochrany obyčejných Rakušanů. Elitářské slovíčkaření je v pravicovém populismu ostatně všechno, co zavání složitými souvislostmi a nutnosti vzít v potaz více než jednu statistiku.

A tady nastává skutečný kámen úrazu: odvážní populisté totiž ze své resistence vůči faktům a vzdělání udělali ctnost. Nikdy vám nemůžou lhát: buď jste je ze slonovinové věže špatně pochopili, anebo jste to elitářsky překroutili.

Na tuhle proměnu docela obyčejné neznalosti v odvážné glosování zatím nikdo nenašel lék. Když s nimi budete diskutovat, roznesou vás na kopytech své demagogie. Když se jim budete vyhýbat, budete přesně za toho elitáře, kterým potřebují strašit své voliče. Tohle si vyzkoušel i nový rakouský prezident Alexander van der Bellen. Dokud debatu o populistických heslech principiálně odmítal, byl hrozbou demokracie, která neumožní diskusi se všemi. Když se do Hofera během jednoho duelu opravdu pustil, spadl údajně na jeho úroveň. A když ho nakonec přece jen porazil, je stejně za lúzra. Protože nemá jasná, úderná hesla, která by zakryla těsný výsledek.

Co když to tedy v 21. století bez úderných hesel nejde? Jak uspět, když místo jasných odpovědí nabízíte další otázky? Jak nadchnout masy pro diskusi, když místo glosování volíte rozvahu, protože ta jediná vám připadá jako adekvátní reakce na globální realitu? Rakouské prezidentské volby ukazují zásadní proměnu tradičního ideologického souboje pravice a levice na boj o legitimitu intelektuálů.

Autorka je politoložka se zaměřením na zdravotní politiku, působí na Vídeňské univerzitě.

 

A2LARM