Prekariát: práce a volný čas

Přinášíme druhý díl rozhovoru s ekonomem Guyem Standingem.

V druhé části třídílného rozhovoru s Guyem Standingem, ekonomem, členem vedení organizace Basic Income Earth Network a autorem knih The Precariat (2011) a A Precariat Charter: From Denizens to Citizens (2014), jsme se zaměřili na proměny pojímání práce, důležitost volného času a současné emancipační snahy prekariátu.

Mohl byste představit historický vývoj pojímání konceptu práce, a to až po dnešek? A v návaznosti na to – proč je volný čas důležitý jako politický koncept?

Pokud se vrátíme zpět do časů antického Řecka, zjistíme, že Řekové měli určité představy o práci a volném čase, které jsou velmi relevantní pro 21. století, stejně jako pro diskusi týkající se prekariátu. Jejich konceptualizace práce měla čtyři části. Metoikové, otroci a cizinci, vykonávali těžkou práci, dřinu neboli ponos. Občané tento druh práce nevykonávali. Dodejme, že občan byla sexistická kategorie, protože jím byl vždy muž. Ten sice pracoval, ale jeho práce byla nazývána praxis, tedy to, co děláte se svými přáteli v rámci svého domova a rodinného kruhu. Bylo to součástí fíliá, občanského přátelství. Jednalo se o aktivitu, která udržovala ducha a tělo v kondici. Do toho tito lidé hráli hodně her a odpočívali. Každý občan se ale vždy snažil, aby věnoval co nejvíce času a energie tomu, co se nazývalo scholae, což byl volný čas, ale v jiném smyslu, než jak jej známe z moderní společnosti. Znamenalo to být veřejnou osobou, být aktivní ve společné polis, v životě společnosti. Tento způsob vnímání veřejné aktivity pokračuje skrze Aristotelovu analýzu až k Hannah Arendtové. Mohu jen doporučit všem, které toto téma zajímá, aby si vzali do ruky její zásadní knihu Vita Activa. Dvacáté století spojilo a zásadně promíchalo hru, volný čas a spotřebu a dřina byla postavena na piedestal. To je jeden z důvodů, proč je stále tolik lidí připoutáno k dřině – protože všechny nároky a odměny byly spojeny s tímto typem práce, nikoli s prací či angažováním se v občanském smyslu. Pokud jste vykonávali dřinu, měli jste díky tomu nárok na penzi, podporu v nezaměstnanosti nebo v pracovní neschopnosti. Všechny tyto věci byly spojeny s dřinou. Pokud jste ale dělali práci, která nebyla dřinou, nebo jste měli jen částečný úvazek, neměli jste na tyto benefity nárok. To je jeden z hlavních důvodů, proč labourismus tolik dusí naší společnost.

V sedmdesátých letech, tedy v době, kdy jsem získal doktorský titul na Cambridge, jsem se seznámil se všemi nástroji ekonomické vědy, ale moje znalosti velice rychle zastaraly, protože keynesiánský systém uzavřených ekonomik z ničeho nic zkolaboval. Najednou se vynořila Polányiho globální transformace. Nastala fáze dominance finančního kapitálu, kdy se systém regulací a sociální ochrany zhroutil. Od té doby narůstá nejistota a nerovnost v takové míře, že – Polányiho slovy – jsme svědky rizika zničení civilizace. Polányi vnímal sociální stát poválečné éry jako znovuzačlenění ekonomiky do společnosti, jako omezení nejistoty a nerovnosti. Ve své době to bylo samozřejmě progresivní, ale pořád se to točilo kolem labourismu. V osmdesátých letech všechno tohle zkolabovalo a vynořilo se to, co dnes nazýváme neoliberalismus. V tom dominovaly náhledy Friedricha von Hayeka, Montpelerinské společnosti, Miltona Friedmana a jejich atomizující perspektivy. Nastala komodifikace všeho, co mohlo být komodifikováno, privatizace všeho, co mohlo být privatizováno. Došlo k demontáži všech institucí a mechanismů solidarity. Proč? Protože stojí proti trhu. Jsou určitým pokřivením trhu, jak by to nazval Milton Friedman, a musí tedy být odstraněny.

Souvisí s tím proměna a mizení sounáležitosti k profesně-společenskému ukotvení a nemožnost sebeidentifikace skrze rozvoj vybraného povolání?

Vůbec nejdůležitějším aspektem, který se zároveň těší nejmenší pozornosti v odborné literatuře a politických debatách, je likvidace profesních komunit. Tedy profesních cechů, které po staletí určovaly podobu práce a dávaly jí určitou strukturu. Vstoupil jste do určité profese, stal jste se učněm, vzdělával se a posunoval jste se dál. To všechno najednou vzalo za své. První kniha, kterou Milton Friedman napsal, se týkala nutnosti odstranění profesí, protože stojí proti trhu. Takže jsme byli svědky toho, jak v neoliberální éře nastupuje posun k systému licencí společně s posunem od státní regulace k zaměstnaneckému životu. Je důležité uvědomit si, jak se práce a dřina mohou vyvíjet.

Neoliberální model ve skutečnosti vytěsňuje volný čas konzumerismem. Ztrácíme volný čas ve smyslu rozvoje člověka.

To, co se od té doby rozvinulo, se nazývá rentiérský kapitalismus. Slavná Keynesova pasáž v Obecné teorii tvrdí, že několik následujících let přinese eutanázii pro rentiéry. Nicméně víme, že od doby, kdy začala globalizace, se stal pravý opak. Příjmy z renty se radikálně zvyšují, což je součástí příběhu o zvyšujících se nerovnostech. Zároveň s nástupem neoliberálního modelu vznikl globální trh práce jako součást globalizace. Ten prakticky přes noc zečtyřnásobil počet potenciálních pracujících. Máme tak další dvě miliardy lidí, kteří jsou součástí otevřeného trhu práce. Všichni pracující z těchto dvou miliard si zvykli žít s příjmy, které byly v osmdesátých letech asi padesátinou toho, za co pracoval britský nebo německý pracující. To, co se začalo dít, je pozvolná stagnace mezd, společně s tím, jak se vyvíjí světový trh. Je tu velký tlak na mzdy ve Francii, Spojených státech, Německu nebo Británii, což jsou státy, které stagnují po tři desetiletí. To je výjimečná situace. Kdokoliv, kdo tvrdí, že práce je nejlepší cestou z chudoby, by si měl zkusit třeba uklízet odpadky, protože neví nic o tom, jak dnes funguje trh práce. Ve skutečnosti jsme svědky fragmentace sociálních tříd. Otázky tříd se nevypařily. Je zásadní nahlížet na to, co se děje, perspektivou nové třídy, která se nyní ustavuje, tedy prekariátu.

Tvrdíte, že potřebujeme politiku terciárního času. Vysvětlete, prosím, tuto myšlenku společně s tím, jakou roli hraje volný čas.

Termínem terciární čas se snažím zachytit napětí, které je součástí historického posunu mezi tím, co nazývám agrárním časem, určovaným přizpůsobováním se počasí, klimatu a podobně, a industriálním časem, který strukturuje čas v jasných neměnných blocích. Ráno vstanete, jdete do fabriky nebo kanceláře, vracíte se večer, spíte atd. Terciární čas znamená, že všechny tyto časy a koncepce práce jsou propletené, takže je obtížné rozlišit mezi pracovní a nepracovní dobou. Jednou z charakteristik prekariátu je právě to, že musí vykonávat spoustu dřiny v čase, o kterém uvažujete jako o svém vlastním. Nemáme statistiky terciárního času, které by nám napověděly, kolik reálného času strávíme takovými činnostmi. Ale co se týče volného času, vracím se k antickým Řekům, kde je koncept scholae mnohem bohatší než ten, který známe z dvacátého století. Konkrétně se mi velmi zamlouvá řecká představa o veřejné osobnosti. Myslím si, že je to něco, co neoliberalismus se svým rozdvojením osoby na pracujícího a konzumenta znemožňuje, což nás zároveň vrací k tématu společného prostoru. Pokud nemáte veřejný prostor, kde se můžete setkávat, jste vydáni napospas systému. Takže pro podchycení smyslu času je to radikální vstupní bod.

Uznání hodnoty času je bezesporu velice důležité, nicméně už ze starověkého Říma známe koncept volného času vytvořeného pro společnost podle hesla „chléb a hry“. Smyslem bylo odvádět pozornost od tehdejších problémů. Nesmrsklo se dnes opět chápání a užívání volného času na něco podobného?

Bylo to řešení pro plebejce. Dnes máme také zábavu pro plebejce – sledujeme soap opery, různé kvízy, soutěže a talk show a volný čas je redukován pouze na to. Měli bychom hru a rekreaci oddělovat od volného času. Neoliberální model ve skutečnosti vytěsňuje volný čas konzumerismem. Ztrácíme volný čas ve smyslu rozvoje člověka. Můžeme se v této věci obrátit k některým ze starých myslitelů. Mým nejoblíbenějším intelektuálním mentorem je William Morris. Na konci devatenáctého století ztotožnil hodnotu práce s kreativitou jakožto rozvojem sebe sama skrze práci a volný čas. Je to ideál posílení hodnoty práce, který nám zároveň umožňuje mít situaci a kontext pod kontrolou.

Dochází k infiltraci práce, většinou nehonorované a nikým dalším nerozpoznané, do osobního a volného času. A to nejen u prekariátu. V rámci výzkumu, kterému se věnujeme, jsme zjistili, že respondenti vůbec nevěděli, jak mají mluvit o svém osobním a volném čase. Velice dobře dokázali hovořit o svých profesích a dokonce i v případě lumpenprekariátu – bezdomovců a sociálně vyloučených – definovali sebe sama skrze práci a dřinu. Práce je, zdá se, univerzální hodnota. Zároveň platí, že pro vytvoření volného času je potřeba práce.

Ano, je to tak – potřebujete energii na to, abyste mohli mít volný čas. A není to pouze otázka plánování, ale i toho mít kapacitu tento volný čas využít. To všechno je oslabováno reklamou, komercionalizací a různými tlaky.

Svou poslední knihu jste nazval Charta prekariátu s podtitulem Od druhořadých ke skutečným občanům. Myšlenku druhořadého občanství jste vysvětlil už v předchozí části našeho rozhovoru. Co vás vedlo k tomu napsat knihu, která slouží jako svého druhu manifest prekariátu?

Minulý rok bylo osmisté výročí vytvoření dokumentu, na kterém je založena naše Ústava, tedy Magny Charty z roku 1215, kterou můžeme interpretovat jako tehdejší požadavky nejvyšší třídy vůči státu. Tak jsem si řekl, jak by asi vypadala Magna Charta z pohledu dnešního prekariátu. A jak by se lišila od Magny Charty proletariátu v padesátých letech, pokud by něco takového existovalo. Je to zajímavý experiment a jsem si jist, že kdybyste sám psal takovou Chartu ze své perspektivy prekariátu, vypadala by částečně jinak. Moje Charta má 29 artikulů, což je skromný počet ve srovnání s Magnou Chartou, která jich má 63. Týká se především toho, jak oživit osvícenství a obnovit smysl pro budoucnost. Neoliberálové to odmítají, protože se zajímají pouze o spotřebu a práci. Takže jsem si položil otázku, co by si prekariát přál redistribuovat. Protože každá vize lepší společnosti počítá s nějakou redistribucí.

V předchozím rozhovoru jste již podrobněji vysvětlil, co by mělo být podle vás redistribuováno. Mohl byste to ve zkratce zopakovat, abychom se dostali k příkladům současných snah o naplňování nejen bodů vaší Charty?

Za prvé je to zabezpečení. To nám dává možnost rozvíjet se. Máme pro to dnes už spoustu psychologických výzkumů – lidem, kteří jsou zabezpečení, se zvyšuje krátkodobé IQ a intelektuální kapacita. Pokud toto zabezpečení ztratí, rychle se tyto ukazatele propadají. To znamená, že musíme redistribuovat zabezpečení, protože právě v něm v současnosti dochází k největším nerovnostem. Pokud jste součástí prekariátu, vůbec žádné zabezpečení nemáte. Druhým aspektem je čas a jeho kontrola. Mám tím na mysli možnost rozhodovat o tom, jak budu svůj čas plánovat a trávit. Třetí aspekt je sice klíčový, ale je neustále podceňován. Jde o přístup k prostoru. Celá neoliberální dystopie, která se rozvíjí před našima očima, věří v privatizaci a komodifikaci společných statků, ať už mají městský, vesnický, sociální nebo vzdělávací charakter. Pokud negenerují zisky, nemají žádnou hodnotu. Velké části Londýna jsou privatizovány, a nemáme tak právo je užívat. Potřebujeme najít strategii, jak znovu tyto společné statky získat. Čtvrtým aspektem je to, že potřebujeme strategii, jak přestat dělat ze vzdělání zboží. Ze vzdělání se stal průmysl. Smyslem vzdělávacího systému ovšem má být připravovat nás na zapojení do společnosti. Jde o účast na tom, co staří Řekové nazývali thorubus, tedy kreativní participace. Ať už mluvíme o práci nebo volném čase, to, co potřebujeme, jsou veřejní občané. Vzdělání je třeba dekomodifikovat, protože momentálně je to právě elita, které se dostává vzdělání ve filosofii, umění, historii, zatímco prekariát je připravován pro pracovní trh. A jako poslední potřebujeme samozřejmě i strategii redistribuce kapitálu.

Sledujete snahy prekariátu domoci se zmiňovaných kvalit života. Jaké emancipační události a hnutí prekariátu jste zaznamenal?

Jsme svědky velmi zajímavého vývoje. Na prvním místě – především mezi mladými lidmi – je rozchod se starou politikou. Neúčastní se voleb ani nevstupují do stran. Postupně ale zjišťují, že to je cesta k porážce, protože pokud se vzdáme, možnosti být politickými bytostmi, vyhraje protistrana. Takže se domnívám, že přichází nový typ politické angažovanosti. Pokud přemýšlíte historicky, vidíte, že změny, které se děly v posledních deseti letech, probíhaly nebývale rychle. Vezměme si třeba řeckou Syrizu – vznikla jako hnutí prekariátu, ale svou prekarizovanou základnu ztratila a čeká ji zánik. Zničila se tím, že přijala politiku úspor, kterou jim nadiktovala Trojka. V Itálii máme Hnutí pěti hvězd, které prorazilo díky prekariátu. Italská neoliberální politika zkolabovala, a tak se v Itálii vynořují i další skupiny. Ve Španělsku máme Podemos. Hnutí Rozhořčených původně tvrdilo, že nechce dělat politiku, nechce žádné lídry atd. Pak se ale objevili na scéně Podemos. Doufám, že se poučili z řeckého vývoje a nebudou dělat kompromisy a neztratí z povědomí perspektivu prekariátu. Byl jsem v Polsku během posledních voleb. Ve Varšavě se se mnou chtěla setkat skupina prekariátu. Šel jsem za nimi a zeptal jsem se, kdo jsou jejich lídři. Odvětili mi, že žádné lídry nemají. Dva týdny před volbami všichni komentátoři tvrdili, že tato nová strana Razem nic neznamená. Najednou ale získali sedm set tisíc hlasů. Dostali se tak do situace, kdy mají dostatečnou podporu veřejnosti k tomu, aby dosáhli na státní příspěvek jako politický subjekt. Nedávno jsem byl v Dánsku, kde prekariát dal dohromady nové politické hnutí Alternativet, které stoupá v průzkumech veřejného mínění. Pak tu máte nezávislé a zelené strany. Děje se mnoho věcí. Vezměte si Bernieho Sanderse, kterému se podařilo mobilizovat americký prekariát. V Británii se daří Jeremymu Corbynovi. Nemyslím si, že by představoval budoucnost, ale podařilo se mu udělat kus skvělé práce pro odstraňování blairismu a New Labour. Dnes už jsou zdiskreditovaní.

Nacházíme se v době, kdy se zbavujeme staré veteše, což je gramsciovský moment. Nové ještě nepřišlo na svět, ale věci se mění rychle. Spousta hnutí se objevuje na scéně s nebývalou energií, včetně nové podoby odborových organizací a nových hnutí na levici. Jsem tedy optimistický, ale zároveň je zde velká hrozba nového fašismu a možnost nové velmi temné éry. To je důvod, proč se prekariát musí stát třídou a klást státu požadavky, které mu zajistí základní zabezpečení, kontrolu nad časem, přístup k části příjmů z kapitálu a schopnost být produktivními občany. Jde o obnovení či oživení étosu evropského osvícenství.

Z angličtiny přeložil Martin Vrba.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies