Mí voliči mi rozumějí!


Populisté typu Zemana nebo Hofera jsou nebezpeční především svou schopností neustále měnit názory.

Mnoho povyku pro nic. V tomto duchu komentovalo okolí prezidenta Miloše Zemana různé otázky ohledně smyslu a účelu pondělní návštěvy rakouského prezidentského kandidáta Norberta Hofera na Pražském hradě. Norbert Hofer je přece třetím předsedou rakouského parlamentu, prominentním politikem třetí politické strany v Rakousku a konečně jedním ze tří členů současného kolektivního vedení v období rakouského prezidentského mezivládí. Všechny tyto funkce ho tak bez debat opravňují k cestě do zahraničí, diplomatický úzus s tím nemá problém, a kdo se nad tím podivuje, patří do tábora věčných rýpalů a odpůrců obou politiků. Jenže ptát by se neměli ti, kteří Norberta Hofera a Miloše Zemana kritizují, ale naopak ti, kdo je podporují a volí. Setkání Zemana s Hoferem v sobě totiž skrývá nejeden paradox a staví oba politiky do role nebezpečných politických chameleonů.

Poněkud nepříjemné sympatizování

Norbert Hofer zmátl rakouskou veřejnost hned několikrát. Za prvé nebylo jasné, zda cestuje jako soukromá osoba, politik FPÖ nebo člen přechodného prezidentského kolegia. Nakonec sám upřesnil, že cestujte „jako politik Norbert Hofer, který se možná brzy stane prezidentem“. Ne že by stírání hranic mezi osobními zájmy, volebním bojem a veřejnými funkcemi nebylo v Rakousku běžné. Byl to nicméně právě Norbert Hofer, kdo několikrát zdůraznil, že tato rakouská praxe je neduhem vládnoucích elit a je třeba ji zrušit. A že tudíž své přechodné role v prezidentském kolegiu nebude využívat. Mnoho voličů v Hoferovi vidí novou politiku, nezatíženou klientelismem a zneužíváním postavení. Jak těmto lidem vysvětlí, že pro svou osobní cestu žádal o podporu rakouskou ambasádu v Praze? Že de facto využil svého souběhu funkcí a rolí pro osobní zájem? Není to přitom první takový případ. Hofer čelí kritice, že užívá parlamentní vůz k účelům volební kampaně.

¨Kam se poděl Zemanův kdysi tak vystavovaný evropský federalismus, když podporuje přesně ty politiky, kteří jsou příznivci odchodu z EU?

Za druhé je ono osobní sympatizování se Zemanem – ať už k němu dochází v jakémkoli diplomatickém rámci – trochu nepříjemné. Je nepříjemné nikoli pro některé ekologické aktivisty, nýbrž pro vesměs konzervativní elektorát, který Hofera v květnu 2016 volil. Tito lidé jsou alergičtí na výroky na adresu sudetských němců a Benešových dekretů, kterými v roce 2013 Miloš Zeman nijak nešetřil, a nezapomenou na ně jen proto, že teď v novinách čtou o uprchlících. Tito lidé v podstatě nenávidí českou atomovou energii, a to nejen pro atomovou energii samotnou, ale také proto, že je nevyspělá a nebezpečná. Na německých hranicích ostatně kvůli jaderným elektrárnám nikdo nestál a Francii pro její silně proatomovou politiku rovněž nikdo nijak zvlášť nekritizuje. Příhraniční oblasti navíc v české společnosti vidí přesně tu levnou konkurenci na pracovním trhu, kterou pro ně představují i uprchlíci. Říct těmto svým voličům, že tyto problémy jsou minulostí, je celkem solidní facka od někoho, kdo tvrdil, že chce být blízko lidu a že nezapomene na jeho starosti.

Argumentační veletoče

A právě v tomhle matení vlastních voličů spočívá skutečná blízkost obou politiků. Ještě v roce 2002 se Miloš Zeman nechal slyšet, že „čím dříve se Rakušané zbaví pana Haidera a jeho postfašistické strany, tím lépe“. Dnes, kdy tato strana získává čím dál více popularity, kdy je ve výpadům proti menšinám mnohem radikálnější než za Jörga Haidera, přijímá vroucně jejího prezidentského kandidáta a vtipkuje o tom, kolik toho mají společného. Ti, kteří v Zemanovi stále alespoň trochu vidí protiklad Václava Klause a jeho Romy dehonestujících kolegů z ODS, jdou do mdlob. Ti, kteří věřili v jeho někdejší sociálnědemokratickou diskusi o evropské solidaritě, lapají po dechu.

Miloš Zeman – stejně jako část novinářské obce – zapomíná, že podstatná skupina jeho voličů a voliček mu dala hlas, protože volila proti Karlu Schwarzenbergovi, který byl jako předseda tehdy vládnoucí TOP 09 symbolem ostrakizace těch nejslabších. Kvůli sKartě, veřejné službě, škrtům ve veřejné sféře a dalším podobným návrhům byl v jejich očích větším nepřítelem solidarity než Miloš Zeman. Současný prezident se pak sám těsně po zvolení vyjádřil, že bude prezidentem spodních deseti milionů, a symbolicky na party pozval tehdejšího šéfa odborů Zavadila: „Jsem rád, že jsi přišel, Jardo.“

Jenže kam se tato solidarita se znevýhodněnými poděla, když se začalo diskutovat o inkluzi v českém školství? Kam se poděl Zemanův kdysi tak vystavovaný evropský federalismus, když podporuje přesně ty politiky, kteří jsou příznivci odchodu z EU?

Ano, Norbert Hofer i Miloš Zeman by měli vysvětlovat – ale především části svých vlastních voličů, jejichž podporou se tak rádi obrňují proti nepříjemným otázkám svých kritiků. A jejich podporovatelé by měli zpozornět: při takových argumentačních veletočích se totiž klidně může stát, že si budou za pár let třást rukou s představiteli Saúdské Arábie.

Autorka je politoložka se zaměřením na zdravotní politiku. 

 

A2LARM