Co je špatně s CETA?

Kanadská ministryně Chrystia Freelandová se minulý týden vyjádřila, že EU není schopna dohodu CETA uzavřít. Poslední zprávy však mluví pouze o posunutí ratifikace.

CETA je zkratka pro Komplexní hospodářskou a obchodní dohodu (Comprehensive Economic and Trade Agreement), která má být uzavřena mezi Kanadou a Evropskou unií. Jedná se o rozsáhlý dokument, který jde daleko za rámec pouhé snahy o snížení cel a tržních bariér. Jde také o vyrovnání prodejních podmínek zboží na kontinentech, sladění označení výrobků nebo environmentálních norem. Rozpory vyvolává také pasáž o ochraně investic s tolik kritizovaným soudním mechanismem umožňující investorům žalovat stát před investičním soudem.

Ohrožení politické a právní suverenity států

CETA stejně jako TTIP zakládá zcela nový systém soudních tribunálů mezi investory a státem nazývaný Investor State Dispute Settlement (ISDS). Tento mechanismus byl kritizován také u nechvalně proslulé TTIP, která je zatím u ledu. Je znepokojující, že se takový mechanismus vrací hned v druhé dohodě. Jedná se totiž o velice nebezpečný precedent pro ostatní budoucí mezinárodní dohody o obchodu. Mohlo by se lehce stát, že se mezinárodní ekonomické spory budou běžně řešit právě formou mimosoudních arbitráží. Prozatím nebylo běžné, že by takovéto mechanismy byly součástí obchodních dohod. Pokud země poruší své závazky o volném obchodu podle Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT) a nejsou schopny najít smírné řešení, jsou jejich spory obvykle vedeny před soudním tribunálem Světové obchodní organizace (WTO). Tuto instituci můžeme dlouhodobě sledovat a akademicky analyzovat.

Základním právem demokratické země je možnost politicky a demokraticky rozhodovat o ekonomickém fungování země. Toho nás mezinárodní investiční tribunály ukryté v dohodách jako CETA pomalu zbavují.

Jednotlivá precedentní rozhodnutí jsou vystavena kritice, což posiluje legitimitu tribunálu. Ten musí dbát na objektivitu a nepřímo podporovat i participaci menších ekonomických hráčů. Slabším státům se spory se silnějšími většinou nevyplatí, ale soudní tribunál WTO jim nabízí alespoň vidinu možnosti spravedlivého procesu. Přesouvání velkých ekonomických sporů do sféry arbitrážního práva, do kterého mají přístup jen investoři a korporátní právníci, naopak oslabuje legitimitu rozhodnutí.

Skupina aktivistů v Německu posbírala přes 200 tisíc podpisů pod petici, která požadovala, aby ústavní soud prozkoumal, jestli CETA ohrozí státní suverenitu. Němečtí soudci nedali v rozsudku jasnou odpověď a podmínili přijetí této dohody například možností Německa kdykoliv CETA vypovědět. Měli bychom mít na paměti, že základním právem demokratické země je možnost demokraticky rozhodovat o ekonomickém fungování země. Toho nás mezinárodní investiční tribunály ukryté v dohodách jako CETA pomalu zbavují.

Absence kritické debaty

Přes výše popsané ústavně-právní a politické námitky se o úmluvě nevedla veřejná debata. Jakkoliv je populární a jednoduché kritizovat demokratický deficit Bruselu, průběh schvalování CETA a TTIP vyvolává pochybnosti. Smlouvy mohou zásadně ovlivnit směřování české ekonomiky, takže je není možné přijmout jen na základě pár čísel vytržených z kontextu. Pokud chybí demokratická debata, hrozí nebezpečí, že směr budou určovat ke svému prospěchu jen ti nejsilnější hráči.

Klimatická změna

CETA posiluje a garantuje možnost investic kanadských firem v Evropě. Na tom není v zásadě nic špatného, ale při dnešním rozložení sil je nebezpečné spoléhat na dohled apolitických tribunálů nad vztahy firem a států. Vzhledem k postupujícímu rozvratu globálního klimatu se některé investice mohou ukázat jako škodlivé. Můžeme si představit situaci, kdy by vláda například zakázala nějaké výrobky z důvodu ohrožení životního prostředí a zahraniční korporace by následně Českou republiku žalovala před arbitrážním soudem za ušlé zisky. Z tohoto hlediska je ukrajování národní suverenity a vyšší garance pro cizí investice nebezpečné.

Proti imigrantům

CETA a podobné dohody posilují svobodu pohybu finančního kapitálu a garantují bezpečnost zahraničních investic. Nedochází však k vyrovnávání nerovných příležitostí mezi obyvateli různých států. Rumunsko a Bulharsko výměnou za přijetí CETA požadují alespoň bezvízový styk s Kanadou. Obhájci úmluv, kteří se ohánějí volným trhem, by neměli pokrytecky omezovat volný pohyb osob a zvyšovat tak nerovnosti na pracovním trhu. Nemůžeme chtít volný pohyb zboží a cizího kapitálu a na druhé straně stavět ploty proti nežádoucím imigrantům, na kterých ale prostřednictvím finančních investic vyděláváme.

Volný obchod se nerovná CETA

Argumentovat proti CETA neznamená být proti volnému obchodu a popírat výhody, které ekonomická kooperace mezi státy přináší. „Volný obchod není sám o sobě dobrý nebo špatný. Nevím, proč to tolik lidí u CETA nechápe,“ komentoval smlouvu Ferdi de Ville, belgický specialista na mezinárodní obchod a autor knihy Truth about TTIP. Je potřeba, aby také naši státníci začali mluvit o zahraničním obchodu jako o politické otázce. Politického rozměru ekonomiky si je vědom například i Paul Krugman, který za svou teorii vysvětlující mezinárodní obchod v industriálním období získal Nobelovu cenu. Podle Krugmanovy teorie vítězí na volném trhu vždy ten průmyslník, který přijde o něco dříve nebo začne s mírně větším finančními zdroji. Stát tak hraje naprosto nenahraditelnou roli při vyvažování a ochraně v systému, ve kterém dochází ke koncentraci ekonomické moci v rukou pár šťastlivců.

Je žádoucí, aby se občanská aktivita, kterou CETA a TTIP vyvolaly, přetavila v dlouhodobější změnu pohledu společnosti na mezinárodní obchod. Zájem veřejnosti by se neměl omezovat na nárazové odmítání konkrétních dohod, které zanedlouho nahradí jiné. Na TTIP a CETA můžeme dobře pozorovat, že i samotný proces, který zjednodušeně nazýváme globalizací, má v pozadí své konkrétní tvůrce a jejich zájmy.

Autor studuje mezinárodní právo na University of Sussex.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies