Něco se děje aneb Volby v Česku

Letošní volby zrcadlí možné budoucí změny zásadního charakteru. Je namístě zhodnotit možnosti autentické levice v nadcházejícím dění.

Téma voleb nepatří k oblíbeným kusům na levici, která žhne samosprávnou autenticitou a volební urny pokládá za měšťácký rituál, za tanec kolem totemu s nápisem „status quo“. Stará anarchoidní moudrost konstatuje, že „kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali“. Chce se tím říct, že život, pravá politika i naděje na skutečnou změnu jsou jinde. A vlastně jen tam, kde se lidé otáčejí k takovým a podobným rituálům zády, a už jen touto přezíravostí – natož neúnavným aktivismem – vytvářejí ostrůvky pozitivní deviace. Jen ty pak nakonec můžou splynout v pevninu nového řádu, jen ty můžou „změnit svět bez převzetí moci“.

V těchto úvahách, aktualizovaných tady a teď krajskými a senátními volbami 7. a 8. října, se však na řadu podstatných okolností zapomíná. Například na to, že normální člověk, jediný myslitelný tmel pevniny nového řádu, se zabývá politikou zpravidla jen v období voleb nebo jiných podobných zbytečností liberální demokracie. Ostatně jen tehdy může shledat, co je pravdy na hanopisech proti předvolebním slibotechnám a povolebním zradám zdůvodňovaným koaličními kompromisy („politickou kulturou“) nebo změněnými okolnostmi („realismem“).

Skončil čas alternací

Nadcházející volby jsou navíc zdrojem informací o tom, jak pokročil euroamerický rozklad zavedených politických stran, a ovšem také výtahem ke státní moci pro konkrétní osoby. A politologové se shodují, že tyto volby jsou v mnoha ohledech generálkou na parlamentní volby příští rok. Výčet rozkladných prvků nutně začíná faktem, že i v Česku skončil čas pohodlných alternací. Svědčí o tom skutečnost, že krajské volby tentokrát neposlouží nejsilnější opoziční straně, jak se přihodilo za vlády Petra Nečase (ODS) v říjnu 2012, kdy se v krajích zvedla sociálnědemokratická „oranžová tsunami“ a středoškolští adolescenti pod vedením uvědomělých učitelů vyrazili do ulic vymítat komunistické nebezpečí v krajských radách – i za cenu zpochybnění demokratických zvyklostí.

Nadcházející volby jsou zdrojem informací o tom, jak pokročil euroamerický rozklad zavedených politických stran.

Dnes – a stejně tak za rok ve volbách do poslanecké sněmovny – vede hlavní fronta uvnitř vládní koalice mezi ČSSD premiéra Bohuslava Sobotky a ANO vicepremiéra Andreje Babiše. Tedy mezi lídry politických stran, které loví voliče ve stejných vodách „nespokojených občanů“, uvnitř opozičně naladěného elektorátu. Zde jsou sociální demokraté v nevýhodě, protože patří ke starému – ano, zkorumpovanému – establishmentu, na nějž si v očích voličů znovu bezděčně posvítila takzvaná policejní reforma. Prvoplánově protikorupční a příležitostně xenofobní Babiš je ve výhodě i obecně, jako zakladatel čehosi nového, nezbadatelného, všeobjímajícího a takříkajíc zdravě naštvaného. To, že je miliardář, čtou lidé s tenkými konty zpravidla tak, že politikou se nutně živit nemusí, dotace sem, dotace tam. ČSSD příliš nepomůže, že valnou část svého sociálního programu (s výjimkou sice pochopitelně, leč trapně odpískané revize církevních restitucí) splnila s pomocí ANO. A Babišovi tento příspěvek k „mimořádně stabilní“ vládě, vůbec neublíží.

Neschopnost ČSSD převzít ústřední vedení odporu proti kalouskovským nečasům se naplno projevila už v parlamentních volbách v roce 2013. Pokles vlivu strany pokračuje dál v krajích, v nichž nepřetržitě vládne osm let a již dávno nevzbuzuje nadšení. Tyto krajské a senátní volby mohou být i z tohoto důvodu rovněž tréninkem na střet uvnitř poněkud heterogenního zástupu sociálních demokratů. Mohou generovat nové kolo boje o charakter strany mezi prozemanovskými „lánskými pučisty“, kteří celkem správně chápali poslední sněmovní volby jako debakl, a sobotkovským křídlem, které se už tenkrát rozhodlo se širokým úsměvem předstírat vítězství.

Kdo ví, zda současného premiéra nemůže zachránit už jenom celkové – a výrazné – vítězství ČSSD. To ovšem pouze s podmínkou, že současně budou poraženi „zemanovci“, zejména jihomoravský hejtman Michal Hašek – třeba jen tím, že se v povolebních vyjednáváních ocitne proti všem a přijde o hejtmanské žezlo.

Rudé necky, modrá nula

Partajní levice je těhotná přeskupováním povolebních silokřivek. Kdyby KSČM měla to štěstí, k urnám přišlo málo voličů, a mohla tak vsadit na vlastní hlasovací úderku (to dovedou lokálně napodobit pouze lidovci), mohla by při sestavování „krajských vlád“ a v bojích o hejtmanství sehrát důležitou roli jazýčku na vahách. Babiš, který se po volbách 2013 chlubil, že ANO zabránilo levicové vládě, stihl už postrašit Sobotku, že jeho hnutí nic nebrání ve vyjednávání s KSČM. Faktem je, že komunisté se v krajských radách nezkompromitovali a že sestavování vlád v této zemi by bylo násobně jednodušší, kdyby ve sněmovně nezabírala tolik křesel ostrakizovaná partaj.

Rovněž je ale faktem, že voličské tvrdé jádro KSČM se demograficky ztenčuje. Stejně jako to, že část nespokojenců, již rozředěných nynější relativní sociální stabilitou, zachytilo ANO a že v komunistickém rybníku úspěšně loví kromě ODS a zemanovců z ČSSD i menší xenofobní, rasizující a fašizoidní subjekty. Ačkoliv se neočekává, že by islamofobové ve volbách zabodovali pod vlastními brutálními etiketami, i malé dírky v komunistických neckách mohou mít zničující synergický efekt.

Kdyby se normálně alternovalo, alternovala by s nominální levicí naše zavedená pravice ODS a TOP 09. Obě strany však očividně tíhnou k entropii, a to i ve strategickém uvažování. Pro tyto volby – na rozdíl od voleb minulých – je například ani nenapadlo spojit své síly. Uvnitř této pravice se rýsuje černá díra, pro niž platí přesný opak kosmického jevu: čím je menší, tím méně přitahuje. Ještě, že KDU-ČSL napořád volí celé regiony a celé rodiny, zvyklé na tuto volbu od devátého kolena, a českému konzervatismu tudíž nemusí být zatím vypravován státní pohřeb.

Dřímající moc

Ví bůh, že lidovci jsou věční a s papežem Františkem na horizontu dějin snad ještě jednou překopou pravolevé spektrum do zrcadlového opaku. Ale všechny sledovatelné novinky a hlavně propady tradičních politických reprezentací uvolňují cestu neotřelým, vývojově slibným a doposud notoricky mimoparlamentním subjektům, jako jsou Strana zelených či Piráti. Dávají větší šance iniciativám typu Žít Brno nebo Jsme pro kraj. I poněkud zatuchlý Lidový dům nové jevy dokopaly k nevídané inovaci, totiž k senátní kandidatuře profesora Václava Bělohradského, jenž neustále převrací svět filosofickými vidlemi, a to na šokující společné kandidátce oranžových a zelených. A ještě ke všemu rovnou v Praze 6, ve skutečné pravicové pevnosti, kde v prezidentských volbách zvítězil Karel Schwarzenberg už v prvním kole.

V Bělohradského nástupním rajónu letos kandiduje také ředitel Gymnázia Jana Keplera Jiří Růžička, dlouho zarytý nepolitik a potom pravičák spjatý s TOP 09. Ale zkusme si na chvíli představit Miroslava Kalouska, jak věrohodně deklamuje nedávná – nepochybně upřímná – slova Jiřího Růžičky: „Talent, vědomosti, vzdělanost jsou jediným bohatstvím, které nám zbylo po letech budování socialismu i divokého kapitalismu devadesátých let.“ Nepředstavitelné.

Něco se děje. Něco, co stojí za to, aby se levice, která žhne samosprávnou autenticitou a volební urny pokládá za měšťácký rituál, alespoň ohlédla přes rameno na všechno to papalášské volební hemžení, na celou tu marnost nad marnost. A zatoužila vložit do „oficiálních“ prasklin systému, které rutinní „režimistické“ konání vyjevuje, svá vlastní páčidla. Což ovšem předpokládá postavit se k dění čelem. Zúčastnit se. A použít ruce, hlavu i – dosud dřímající a ladem ležící – moc.

Autor je politický komentátor.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies