Jakou pádnější obžalobu systému si lze představit než epidemii psychických onemocnění? A přitom úzkosti, stres, deprese, sociální fobie, poruchy stravování, sebepoškozování a osamění dnes sráží na kolena miliony lidí po celém světě. Zatím poslední vlna, katastrofální čísla vypovídající o psychickém zdraví dětí v Anglii, odráží globální krizi.
Existuje spousta druhotných příčin tohoto utrpení, ale základní příčina je podle mého názoru všude stejná: lidské bytosti, tito ultrasociální savci, jejichž mozky jsou nastaveny tak, aby reagovali na ostatní lidi, jsou postupně odtrhováni jeden od druhého. Ekonomické a technologické změny v tom hrají významnou roli, ale totéž platí i pro ideologii. Přestože kvalita našeho života je nerozpojitelně svázaná se životy ostatních, ze všech stran se nám vykládá, že osobní prosperity lze dosáhnout jedině skrze soutěživé prosazování vlastních zájmů a krajní individualismus.
Ze všech možných fantasmagorií, které si lidské bytosti hýčkají, je představa, že můžeme všechno zvládnout sami, ta nejabsurdnější a možná i nejnebezpečnější.
V Británii nám lidé, kteří celý svůj život tráví mezi čtyřmi stěnami – na školách, na univerzitách, v barech, v parlamentu – nařizují, abychom se naučili stát na vlastních nohách. Vzdělávací systém je rok od roku soutěživější. Zaměstnání je téměř boj na smrt s davy jiných zoufalých lidí, usilujících o čím dál menší počet pracovních míst. Moderní dozorci nad chudinou připisují individuální vinu tomu, co způsobují hospodářské podmínky. V televizi nás nekonečné soutěže krmí nereálnými aspiracemi, zatímco skutečné příležitosti se scvrkávají.
Válka všech proti sobě samým
Společenskou prázdnotu zaplňuje konzumerismus. Jenže místo aby nemoc izolace léčil, jen zesiluje sociální srovnávání až k bodu, kdy jsme již zkonzumovali všechno ostatní a začínáme požírat sami sebe. Sociální média nás sbližují i oddalují zároveň – umožňují nám přesně kvantifikovat vlastní sociální postavení a vidět, o kolik mají jiní lidé více přátel a fanoušků než my sami.
Jak brilantně ukázala Rhiannon Lucy Cosslett, dívky a mladé ženy zcela rutinně upravují své fotky, které zveřejňují na internetu, aby získaly hladší a štíhlejší vzhled. Některé telefony to s pomocí svého nastavení „na krásu“ udělají bez ptaní za vás – dnes se můžete stát hubenou inspirací, thinspiration, sami sobě. Vítejte v posthobbesovské dystopii: ve válce všech proti sobě samým.
Jaký potom div, že v těchto osamocených vnitřních světech, kde ruka nehladí, ale retušuje, ženy tonou v psychickém utrpení? Nedávná studie z Anglie ukazuje, že jedna ze čtyř žen ve věku mezi šestnácti a čtyřiadvaceti se sebepoškozuje a jedna z osmi trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Úzkosti, deprese, fobie a obsedantně kompulzivní poruchy postihují v této věkové kategorii dvacet šest procent žen. Takhle vypadá veřejná zdravotní krize.
Jestliže se ke zpřetrhaným sociálním vazbám nepřistupuje stejně jako ke zlomeným končetinám, je to proto, že je nevidíme. Ale neurologové je vidí. Několik fascinujících článků ukazuje, že sociální a fyzickou bolest zpracovávají tytéž nervové obvody. To by mohlo vysvětlit, proč je v mnoha jazycích tak těžké popsat dopady narušení společenských vazeb jinak než slovy, která používáme k označování fyzické bolesti a zranění. U lidí i u dalších savců zmírňuje sociální kontakt fyzickou bolest. To proto bereme děti do náručí, když se poraní: láska je mocné analgetikum. Opiáty ulevují od fyzické agónie i od utrpení způsobeného odloučením. Snad to také vysvětluje souvislost mezi sociální izolovaností a drogovou závislostí.
Experimenty, jejichž shrnutí přinesl před měsícem časopis Physiology & Behaviour, ukazují, že mají-li společenští savci na výběr mezi fyzickou bolestí a izolací, vyberou si fyzickou bolest. Opice malpy, kterým byla na dvaadvacet hodin odepřena strava i kontakt s ostatními, se nejdřív připojí ke svým druhům a až poté se nají. Děti, které byly zanedbávány emocionálně, trpí podle některých studií horšími psychickými důsledky než děti, jež byly vystaveny emocionálnímu zanedbávání a současně i fyzickému týrání: jakkoli je to strašlivé, násilí obnáší pozornost a kontakt. Sebepoškozování se často používá ve snaze zmírnit vnitřní utrpení: další indikátor, že fyzická bolest není tak hrozná jako bolest emocionální. Jak je ve vězeňství známo až příliš dobře, jedna z nejúčinnějších forem mučení je samotka.
Obezita, sociální status a osamělost
Není tak těžké vidět, jaké asi tak může mít sociální bolest evoluční důvody. Pro přežití jsou u společenských savců důležité pevné vazby na zbývající členy smečky. Izolovaným a marginalizovaným kusům hrozí mnohem větší nebezpečí útoku dravců nebo vyhladovění. Jako nás fyzická bolest chrání před fyzickým zraněním, chrání nás emocionální bolest před společenským zraněním. Nutí nás obnovovat vazby. Jenže pro spoustu lidí je tohle téměř nemožné.
Nikoho nepřekvapí, že existuje silná souvislost mezi sociální izolací a depresí, sebevraždami, úzkostí, nespavostí, strachem a pocitem ohrožení. Překvapivější ale je zjištění, jakou řadu fyzických onemocnění tato izolace způsobuje nebo zhoršuje. Demence, vysoký krevní tlak, srdeční choroby, infarkty, snížená odolnost vůči virům, a dokonce i nehody jsou častější u chronicky osamělých lidí. Důsledky osamělosti na fyzické zdraví jsou srovnatelné s kouřením patnácti cigaret denně: podle všeho zvyšuje riziko předčasné smrti o dvacet šest procent. To je zčásti proto, že osamělost zesiluje produkci stresového hormonu kortizolu, který potlačuje imunitní systém.
Studie o zvířatech i lidech odhalují příčinu toho, proč někteří lidé jí, aby se uklidnili: izolace snižuje kontrolu nad impulzy, což vede k obezitě. Jelikož lidé na spodních příčkách socioekonomického žebříčku bývají nejnáchylnější k osamělosti, nemohlo by právě zde spočívat vysvětlení oné silné souvislosti mezi nízkým ekonomickým statusem a obezitou?
Každý dokáže pochopit, že se v naší společnosti pokazilo něco mnohem závažnějšího než většina témat, kvůli kterým si obvykle děláme starosti. Tak proč se potom pořád dál podílíme na tomhle světpožírajícím, sebestravujícím šílenství environmentální destrukce a sociální vykloubenosti, když jejím jediným produktem je nesnesitelná bolest? Neměla by snad tahle otázka pálit na rtech každého člověka ve veřejné sféře?
Existuje několik úžasných charitativních organizací, které se ze všech sil snaží proti téhle vlně bojovat. S některými z nich budu spolupracovat ve svém projektu zkoumajícím osamělost. Jenže na každého člověka, kterému pomohou, připadá několik dalších, jež tato vlna smete.
Tento problém nevyžaduje politickou odpověď. Vyžaduje něco mnohem rozsáhlejšího: přehodnocení celého náhledu na svět. Ze všech možných fantasmagorií, které si lidské bytosti hýčkají, je představa, že můžeme všechno zvládnout sami, ta nejabsurdnější a možná i nejnebezpečnější. Buď obstojíme spolu, nebo se rozpadneme na kousky.
Autor je novinář a esejista.
Z anglického originálu Neoliberalism is creating loneliness. That’s what’s wrenching society apart, publikovaného na stránkách deníku The Guardian, přeložil Pavel Černovský.