Šéfredaktor Respektu Erik Tabery má naprostou pravdu: éra Andreje Babiše se blíží; nebo lépe řečeno: pokračuje a sílí, připravme se na to. Podle výzkumu společnosti STEM by politická divize Agrofertu sklidila ve volbách třicet procent hlasů. Druhá ČSSD by dosáhla sotva na patnáct procent. Jakkoliv jsou průzkumy vždy trochu ošidné, je jasné, že ANO se stalo dominantní silou na naší politické scéně. A bude tomu tak zřejmě i nadále díky donebevolající neschopnosti jeho soupeřů.
Dítko Václava Klause
Sen o hodném miliardáři nekončí. Babiš je tu s námi dál – navzdory EET, kumulaci moci, pochybným dotacím pro Čapí hnízdo a obviněním z krácení daní. Stávající ředitel Ministerstva financí vděčí za svůj úspěch masivnímu politickému PR, intenzivní marketingové práci jeho lidí a několika médiím v zádech. Babišův marketingový koktejl je dovedně namíchaný z útoku na zkorumpovaný polistopadový establishment, který ho chce údajně zničit, přímé komunikace s lidmi, z arogance vůči kritikům a sluníčkově optimistických vizí pro své příznivce.
Babiš a jeho lidé vsadili na osvědčený model: je to populismus raného Václava Klause z první poloviny devadesátých let. Pozdně normalizační inženýr Klaus se tehdy vydával na spanilé jízdy mezi lid, zpočátku řečnil v džínách na přepravkách od limonád a později na efektně naaranžovaných pódiích s hvězdami showbyznysu. Je to vyzkoušený model s technokratickým inženýrem v čele, který se s ničím nesere, pro své nepřátele má jen slova opovržení, zatímco obdivovatele zahrnuje bezmála otcovskou láskou a vlídností. Tak uspěl Václav Klaus, stejně jako jiný egoistický inženýr ekonomie jménem Miloš Zeman.
Aby se nyní Bohuslav Sobotka vypořádal s Babišem a zároveň měl ještě šanci vyhrát volby, musel by předvést výkon hodný přinejmenším úrovně Jeremyho Corbyna, Bernieho Sanderse a Lenina v jedné osobě.
Dnes je proto tragikomické sledovat, jak se Babišovi zarytí odpůrci z pravicových vod kroutí a svíjejí v křeči. Odmítají si totiž přiznat, že inženýr Babiš je v první řadě jejich výtvor. Právě oni tu od devadesátých let surově prosazovali tržní společnost, v níž přece vítězí ti úspěšnější a silnější – ať už jde o finanční galerku v čele s Kellnerem a Tykačem anebo privatizátory Babišova střihu. A stejně tak piplali Klausův inženýrský populismus, tehdy ovšem ještě říznutý jeho proslulou profesorskou nadřazeností. (Ta Klausovi vydržela až do doby, než se intelektuálové ocitli na seznamu oficiálních nepřátel společnosti, a sám pan profesor se tentokrát opravdu, ale opravdu odvrátil od ošklivé pražské kavárny.)
Babiš proti všem
Oblbování lidí – neboli Babišův politický marketing – by však nikdy nemohlo fungovat samo o sobě. K tomu jsou potřeba ještě troubové, kteří mu sedají na lep. A právě v této roli se převážně vlastní vinou ocitla většina naší politické třídy neboli „tradiční strany“. Ty totiž v praxi hrají hru podle Babišových not. Součástí politické identity hnutí ANO je boj proti prohnilému politickému establishmentu – právě na to Babiš nalákal voliče frustrované z odpudivého vládnutí Nečase s Kalouskem. A to má jeden klíčový důsledek: čím více na Babiše topkaři a odéesáci útočí, čím více redukují veškerou politiku jen na „boj proti Babišovi“, tím více vody se valí na jeho mlýn. Je s podivem, že to ještě nepochopili.
Babišovi odpůrci – jako Miroslav Kalousek a Bohumil Doležal – by místo toho měli přiznat barvu: vážení přátelé, ANO je klasická pravicová strana, kterou jsme tu pomohli stvořit. Ano, volte ji, kumuluje totiž moc podobně jako kdysi hromadila moc ODS, když prosazovala rozdávání majetku do rukou správců privatizačních fondů a měla na své straně nejen většinu tisku, ale třeba i televizi Nova, která z jejích tváří učinila popkulturní hvězdy. (Vzpomeňme si na pořady typu Zlatá mříž a jiné perly.)
Politické dada v režii ČSSD
Samostatnou kapitolu tvoří postoj naší sociální demokracie. Ta se pro jistotu rozhodla předstírat, že i když sedí s Babišem ve vládě, je vlastně v opozici. Jeho návrhy schvaluje a často je vzápětí kritizuje, což má jeden háček: navenek to vypadá, že ČSSD vlastně schvaluje, co nechce, a je de facto v Babišově vleku. A něco na tom možná bude: navzdory tolik vychvalovanému ekonomickému růstu a přebytkovému rozpočtu se u nás spousta lidí má pořád blbě a některým se žije ještě hůř.
Česká populace stále otročí za nehorázně nízké platy, které jsou na třetinové úrovni s německými. Zhruba čtyřicet procent domácností se pohybuje v příjmové chudobě. Jen za loňský rok bylo provedeno skoro osm set tisíc exekucí. Desítky tisíc lidí strádají v ghettech a více než dva miliony důchodců živoří za ostudné penze. Sociální demokraté s tím mohli něco udělat. A pokud ne, měli jasně ukázat, že jim v tom brání právě Babiš, kterého mohli už tři roky důrazně bít po hlavě sociální kartou. Místo toho nesmělou třídní rétoriku vytahují až teď, kdy jim před volbami teče do bot.
„Nerozumíte reálpolitice,“ odsekával stranicko-úřednický potěr kolem ČSSD na námitky ohledně rozbředlé politiky jejich strany. Ano, mohli jsme mít fungující zákon o sociálním bydlení, mohli jsme zatočit s exekutory a mohli jsme mít spoustu dalších věcí. Jenže my jsme řekli: Ne. Aby se tedy nyní Bohuslav Sobotka vypořádal s Babišem a zároveň měl ještě šanci vyhrát volby, musel by předvést výkon hodný přinejmenším úrovně Jeremyho Corbyna, Bernieho Sanderse a Lenina v jedné osobě.
Vrcholné stadium: vláda s KSČM
„Proč budu volit Babiše?“ svěřil se mi nedávno jeden známý. „Protože ČSSD je jen taková odéeska s pastelkovným a pár hubenými přídavky.“ A tak zatímco TOP 09 spáchala politickou sebevraždu a ČSSD zkoumá, proč má vlastně v názvu strany slovo „sociální“, Babiš jede. Život lidem sice moc nezlepší, ale aspoň jim dodá dobrou náladu a jeví o ně zájem. Koneckonců, v každodenní otročině trochu motivuje pohled na úspěšného podnikatele, který vstává denně v pět ráno jako ostatní.
„Jiní o lidech, my s lidmi,“ praví známé heslo KSČM, o které se dnes mluví jako o možném povolebním partnerovi Babiše. I když jsou úvahy o Babišově vládě stále ještě dost předčasné (v úvahu přicházejí i jiné varianty, mimo jiné vládnutí s přeběhlíky), kruh se v takovém případě uzavře. Český politický bizár pak dosáhne vrcholného stadia: strana, která kdysi reprezentovala revoluční dělnické hnutí, pomůže k moci multimilionářovi, který se stal nejen tátou pracujících, ale i našich politiků, kteří vedle něj vypadají jako nevyzrálé děti.
Autor je šéfredaktor Alarmu.