Dobeše do koše


Studentský protest v pivní Mekce byl český, příliš český: byl to projev mírného pokroku v mezích zákona.

Psaní politických memoárů ve třiceti o události pět let staré, neposkytuje dostatečný prostor pro objektivní duševní rozpoložení. Má osobní historická paměť je proto nutně nevyvážená a selektivní.

Studentský protest 2012 byl pro mě můj „malý český osmašedesátý“. Opravdu malý a český – a nesu osobně všechno, co se povedlo a co se nepovedlo. Naši rodiče a prarodiče ho zažili, ale tehdejším studentům šlo o jiné věci. „Náruživí“ Francouzi chtěli sdílet koleje s dívkami a Češi mít aspoň „více světla“ ke studiu…

Jak jsme svrhli ministra

Bylo nás pět, co jsme politizovali u půllitru v kavárně Inkognito, radili se a hádali, jak přesvědčit akademické senáty a hlavně studenty a studentky, aby s námi šli „na barikády“. Bylo to těžké, protože Plzeň není Praha a už vůbec ne Brno. Plzeňané stáli vždycky na straně pořádku. Za husitské revoluce byli katoličtí, za třicetileté války prohabsburští. Snad městu takovou povahu vtiskl konzervativní německý patriciát, určující po staletí lokální politické klima. V moderní epoše byla Plzeň sice jednou z bašt dělnického hnutí, avšak ani dělníci Škodovky a Prazdroje nehořeli dvakrát revolučním nadšením, takže podporovali opatrnou politiku mzdového pokroku. Pravicový sociální demokrat Gustav Habrman budiž zářným příkladem. Nepřekvapí proto antikomunistické bouře při měnové reformě v roce 1953 ani převaha ODS v polistopadové éře.

Jakmile padl Dobeš, padla shoda i s těmi nejmírnějšími a začali jsme se hádat a – přiznejme to – navzájem se pomlouvat. Tři levičáci totiž vytvoří čtyři frakce.

Sametová revoluce, již si v Plzni odbyli několika většími demonstracemi na náměstí, jako by byla krátkým zamžouráním z věčného normalizačního spánku. Politická mobilizace vysokoškolských studentů po třiadvaceti letech byla div ne revoluce a mnozí vyučující náš protest nahlíželi s velkou dávkou patosu. Upřímně, jednání s některými, jemně řečeno nestatečnými pedagogy z akademického senátu Filosofické fakulty bylo peklo. Ani v našich řadách nepanovala shoda, jakou taktiku zvolit. Zda hned nahlásit demonstraci a akademický establishment postavit před hotovou věc, anebo čekat na požehnání shora. Nakonec zvítězila opatrnější varianta.

Kontrast mých fantasmat s tvrdou realitou protestu-neprotestu mi způsobil trvalé trauma, které přetrvává dodnes. Strach z okupační stávky, spořádaný průvod bez jakékoli konfrontace, po němž se všichni odebrali do blízkých hospod nebo domů. Od té doby neustále vzpomínám na zážitek Egona Bondyho z Února 1948, kdy jako mladý nadšený komunista nesl v čele průvodu rudý prapor a vyvolával hesla. Když však viděl, že lidé se místo tance v ulicích rozutekli domů na oběd, propadl smutku a šel se schovat raději do biografu.

Modrá kontrarevoluce

Každé revoluční vzepětí má své Vendée a iniciativa Za svobodné vysoké školy (ZSVŠ) ho našla v Plzni, neboť ve svých protestech jsme nebyli sami. Zatímco my demonstrovali proti záměru pravicového ministra Dobeše zrušit univerzitní autonomii a zavést školné, studenti právnické fakulty ve snaze zabránit zrušení své fakulty se dovolávali ministra. Náhoda? Ani omylem, protože organizátoři akcí byli členové Mladých konzervativců Jakub Sivák, Jiří Fremr a člen Strany svobodných občanů Petr Štilip, sympatizant D.O.S.T. Ač místní právnická akademická obec přímým akcím v ulicích příliš nefandila, rozhodla se je v rozbouřené situaci podpořit.

Dobešovo setkání s protagonisty plzeňských právnických protestů ve dnech, kdy vrcholil náš Týden neklidu, bylo jasným politickým signálem: Podívejte, nějaké studenty mám. Vzpomínám na spory ohledně postoje, jaký k této konkrétní situaci zaujmout. Zpětně bych rozlišil dva typy studentských protestů tehdejších dní: ten náš, emancipační, kanalizující hněv směrem ke změně, a ten právnický, opresivní, usilující o zachování vlastních privilegií.

Světová revoluce?

Jakkoli byli pravicoví ideologové typu Balíka a Hanuše po více jak dvacetiletém poklidu vyděšeni fantomem revoluce, podle Císaře a Vráblíkové to s akademickým „marxismem“ nebylo zase tak horké. Regulovaný spor, jak interpretovali vysokoškolskou akci, nás prostě zavál k západním liberálním demokraciím, kde jsou protesty běžné.

Nazřeme-li však tohle všechno v globálním kontextu, pak český závan se nesl v atmosféře světové bouře vrcholící arabským jarem a hnutím Occupy Wall Street, čemuž předcházely studentské protesty v mnoha evropských zemích. Antropolog David Graeber si ve svých esejích Revoluce naopak? vypůjčuje teorii Immanuela Wallersteina o roce 1968: mělo jít o svého druhu světovou revoluci. Generace osmašedesátníků nezískala moc, ale „změnila diskurs“, přinesla nové agendy. Graeber dochází pomocí historické retrospektivy k závěru, že v revoluci nejde koneckonců o moc, ale změnu chápání toho, oč se v politice bojuje. Šedesátá léta nastartovala dosud neukončený proces emancipace lidské sexuality a utiskovaných etnických a sexuálních skupin. Současným sociálním hnutím má jít o to, zbavit se dluhu.

Generační konflikt

Může to znít jako klišé, neboť součástí našeho hnutí byli jak studenti, tak vyučující, takže sociální konflikt nebyl primárně generační. V jistém smyslu však o generační revoltu přece jen šlo: byla to revolta mileniálů narozených do transformačních devadesátých let, jejichž kontury určovala listopadová generace 1989. Devětaosmdesátníci, jimž bylo na přelomu osmdesátých a devadesátých let kolem dvaceti, díky revoluci obsadili všechny lukrativní pozice a spoluurčovali diskurs přechodu k neoliberálnímu kapitalismu. Vzepření se této politice, jejíž součástí mělo být také školné, znamenalo tedy odmítnutí některých ekonomických principů prosazených předchozí generací.

„Prohráli jsme. Díkybohu,“ prohlásil Daniel Cohn-Bendit na adresu vlastního hnutí. Interpretace „projeli jsme to, aspoň jsme změnili diskurs“ zní jako alibismus a také to alibismus je. O co šlo nám?

Ti radikálnější z nás chtěli, aby se z politického kvasu zrodilo sociální hnutí vlevo od ČSSD a KSČM, v ideálním případě českou Die Linke, která by sbírala protestní hlasy. Ti taktičtější chtěli nevímco, třeba jen svrhnout vládu. Jakmile padl Dobeš, padla shoda i s těmi nejmírnějšími a začali jsme se hádat a – přiznejme to – navzájem se pomlouvat. Tři levičáci totiž vytvoří čtyři frakce.

V Plzni však zavládla shoda „nejít s odbory“, takže předjarní demonstrace byla ve městě poslední a s tou velkou dubnovou, namířenou proti celé vládě, šla jen radikálnější část studentů. Tou dobou jsem však dlel na Erasmu v Lipsku, takže jsem pouze zpovzdálí sledoval, jak lokální studentské hnutí zabila koncepce „komunálních témat“. Zkušenost tohoto postkomunistického regionu, kde jsou politické protesty normální věcí, pro mě byla pozitivním kulturním šokem a také léčbou z depresí, neboť „v zaprděný Plzni není pro pouliční bojovníky žádnej flek“.

Autor je vysloužilý aktivista sociálních hnutí.

 

A2LARM