Odhalení mystéria populismu


Namísto populismu je načase mluvit o levicové zradě.

Není nic nového na tom, když se starým, posvěceným slovům udělí nový význam, aniž by se to čtenářům sdělilo. Děje se to každý den. Není vůbec překvapující, když kvůli neschopnosti vysvětlit nový jev, začnou jej lidé nazývat zvučnými jmény namísto toho, aby přišli s nějakou teorií nebo alespoň popisem situace. Právě to se děje s pojmy „populismus“ a „pravicový populismus“ – stejně jako v případě levicové varianty. Jsou to slova užívaná k popisu stavu věcí starých i nových. Tak se populismus stal synonymem pro „nechápu sice, o co jde, ale někdo se mě na to zkrátka zeptal“.

Maďarský příklad

Podívejme se například na Maďarsko. Předseda vlády Viktor Orbán je označován za pravicového populistu par excellence. Co vlastně dělá?

Po trochu váhavém, ale nechutném experimentování s totalitním stylem mobilizace, které časem po zralé úvaze opustil, přišel on a jeho režim s metodou, pomocí níž se vyhýbá právně definované korupci, ale přesto je státní majetek využíván k obohacování kamarádíčků a slouhů vládnoucí rodiny. Vedení není upláceno odkudsi zvnějšku, nikdo žádný zločin nepáchá: firmy, pozemky, budovy, výhodné byznysy, penězovody a především peníze z Evropských fondů jsou jednoduše darovány příslušníkům královského dvora, poskokům a jejich fiktivním firmám. Funkce státu jsou převedeny pod křídla vůdcových spojenců (jakkoli je sám nadále neformálně kontroluje), soukromé firmy jsou znárodňovány a následně znovu privatizovány do rukou těch samých spojenců. Veřejné zakázky, které mají sloužit národním a lokálním potřebám, bez výjimky vyhrávají stále ty stejné proorbánovské firmy.

Státní banky poskytují těmto firmám půjčky, díky kterým si mohou kupovat do té doby nezávislá média. Se všemi veřejnými institucemi se zachází jak s osobním majetkem vůdce. Ať už se jedná o ředitele základních škol, ředitele poštovních poboček, univerzitní funkcionáře, policejní plukovníky, platí, že každý veřejný činitel musí v nějakém ohledu patřit k vládní pravici.

Skuteční populisté mohli pronášet nesmysly, ale vždy ve jménu většiny obyčejných lidí. Populismus byl často jen demokratickým nacionalismem. Nic takového už dneska neexistuje.

Kancelář předsedy vlády byla přesunuta do bývalého královského paláce a Národní galerie společně s Národní knihovnou tak byly vystěhovány z dosavadní budovy, aby uvolnily místo pro Orbána a jeho osobní administrativu, která supluje skutečnou vládu. Ruku v ruce s tím se rozpadla regionální samospráva, takže mezi centrální vládou a lokálními bossy nestojí vůbec nic. Státní instituce jako například Úřad pro ochranu národního dědictví jsou zatlačeny do pozadí a předány do rukou zákulisním týmům, které tady mají své profesní a finanční zájmy, všechny do posledního napojeny na vládu.

Stejně jako v dobách starých království není nikdy jasné, kudy vede linie mezi majetkem Koruny a majetkem hlavy státu. Je podřízen libovůli nejvyšší moci v zemi. Ti, kdo z tohoto systému profitují, jsou součástí úzkého okruhu lidí, přesně po vzoru původního smyslu slova korporace, jež nahrazuje formální stát, a ohýbají zákony a ústavní normy ve svůj prospěch.

Je to důmyslná staronová podoba flexibilní, nevraždící diktatury, ale proč je populistická?

Etnická demagogie

Etnická demagogie není ve své podstatě nutně populistická, už proto, že se s ní v minulosti oháněly nejrůznější elity, které se ostře a mnohdy násilně stavěly proti lidu, jako tomu bylo v případě autoritářských vojenských diktatur. Rutinní opatření, jako například občasné ústupky v podobě zvyšování mezd, rozdávání milodarů, daňových reforem, jsou univerzálními metodami, ale nikdo by asi Otto von Bismarcka nebo císaře Wilhelma I. a II. neoznačoval za populisty. Existuje vůbec režim, který by nevinil cizince za rány osudu, které dopadly na zemi, ve které vládnul?

A podívejme se na Donalda Trumpa, toto arcipopulistické nebezpečí. Že představuje hrozbu, o tom není pochyb. Ale že by byl populista?

Slibuje, že sníží nezaměstnanost tím, že začne budovat dálnice a mosty. To je metoda pyramid. Byl snad Faraon populista? Uvalování represivních daní na zahraniční obchodníky je velmi starý zvyk. Byli snad benátští kupci, nizozemští obchodníci nebo vévodové Burgundští nějakými populisty?

V roce 1935 přišel Karl Mannheim s tezí, že existuje cyklus v ekonomické politice, kdy éru volného trhu střídají protekcionistická opatření. Takový protekcionismus omezuje konkurenci ve dvou ohledech: zaprvé zmírňuje konkurenci mezi kapitalisty tím, že některé hráče úplně vyřazuje ze hry, především tedy ty zahraniční, a nutí stát – tedy daňového poplatníka –, aby na sebe převzal břemeno redistribuce, které sám trh nedokáže zajistit. Zadruhé snižuje konkurenci mezi samotnými zaměstnanci. Ta je především nebezpečná pro stabilitu buržoazního státu. Když bylo málo pracovních příležitostí, začala vznikat dělnická hnutí, požadující po státu znárodňování, regulaci a především podporu v nezaměstnanosti, společně s rozšiřováním benefitů sociálního státu a investicemi do nových projektů, které by poskytly další pracovní místa. Mezi takovými požadavky byl i odklad nástupu mladé pracovní síly (skrze delší vzdělávání), snižování věku odchodu do důchodu a další nákladná opatření. Mezi další opatření, jež byla běžně předkládána vládnoucími třídami, patřily války nebo koloniální výboje, které vytvořily nové pobídky a zaměstnaly nadbytečnou populaci. Obojí bylo považováno za destabilizující a barbarské.

Různé kombinace těchto prvků utvářely systémy sociálních benefitů, které však z různých důvodů vylučovaly určité potenciální příjemce nebo alespoň předkládaly některé z nich jako terče nenávisti, aby tím vytvořily protiváhu velkorysosti, jež je přítomná v takovém přerozdělování a rovnostářských státních regulacích. Sociální benefity pro „tvrdě pracující“ (čti bílé) muže a vyloučení „příživníků“ čas od času docela úspěšně nahradilo politiku třídního boje etnickými konflikty, ruku v ruce s rasovými a genderovými aliancemi bílých mužů.

Současnou variantou, která kombinuje tato témata, se stala Trumpova kampaň, ve které zapomenutá bílá pracující třída sehrává symbolickou úlohu v nekonečném konzervativním boji proti sociálnímu státu, společně s ponižováním nezaměstnaných za pomoci strašáka černého kriminálníka. Relativně nová je kombinace boje proti sociálnímu státu a protekcionismu, spojeného s veřejnými pracemi, které slibují snížit nezaměstnanost. Protekcionismus šel zpravidla ruku v ruce s politikou blahobytu – dokonce i ve své fašistické verzi, která byla plná etnických omezení –, teď tomu tak ale není. Středobodem nové reakcionářské politiky se stává postava imigranta.

Populismus? Sotva

O nic nového se ale nejedná. Protekcionismus a izolacionismus jsou barvami americké politiky už dlouhou dobu. Ale ještě nikdy se nestalo, že by neprivilegovaným nebylo poskytnuto vůbec nic. Tak je alespoň definována populistická politika. Přitom v „populistickém“ Maďarsku není ani žádná podpora v nezaměstnanosti.

Populismus bez alespoň špetky rovnostářství je nesmysl. Populismus je přirozeně antielitářský. V devatenáctém století, kdy vznikl, si bral na mušku královské dvory, aristokracii a její kosmopolitní větve, tedy církev a vyšší klérus, vyšší policejní důstojníky, členy exkluzivních pánských klubů, vyšší stupně koloniální správy nebo bankéře. K tomu fašistická propaganda přidala ještě okultní elity, jako byli svobodní zednáři, sionští mudrci či mediální magnáti, kteří společně s Vatikánem měli tvořit skutečné „pány vesmíru“.

Je ale docela ojedinělé, když je za definující znak elit vydáváno jejich rovnostářství, tedy jejich politická spřízněnost s neprivilegovanými. Dnešní falešné antielitářství je namířené proti rovnostářům, především pak na ten zvláštní druh, který můžeme nazvat liberálními rovnostáři, přičemž někteří z nich jsou umírnění sociální demokraté.

Něco takového je možné díky sklonu liberálních rovnostářů – s jejich rétorikou lidských práv – k obraně menšin, které jsou na opačném konci kapitalistické nerovnosti. Dokonce i mezi těmi, kteří byli v třídním boji poraženi, budou klást důraz na nezaměstnané a marginalizované. Jinými slovy: rovnostářští liberálové chtěli reprezentovat ty, kdo nejvíce trpí nedostatkem spravedlivé redistribuce v buržoazní společnosti, aniž by tuto společnost chtěli nějak podkopávat – nejsou to přece žádní komunisté.

Očividně podporují i odborové organizace a vysoké mzdy, nicméně to, co neokonzervativce skutečně děsí, je šíření rovnostářské kultury: způsoby jednání, mluvení, přesvědčení, solidarity a sympatie.

Politická korektnost

To je ostatně důvod, proč je politická korektnost tolik nenáviděná, dokonce i ve východoevropských a jihoasijských státech, kde se nikdy nerozšířila. Konec politické korektnosti je pravicí vnímán jako osvobození od pokrytectví a vnucené strojenosti – ostatně pohrdání ženami, homosexuály, barevnými, cizinci nebo nemocnými je přece přirozené. Dalším příkladem je předurčenost mocenských vztahů. Místo v hierarchii a síla jsou součástí zvířecí říše a ženská podřízenost je životním faktem mezi obratlovci.

Protekcionismus, konspirační teorie, předstíraný aristokratismus, rasové pohrdání, bílý triumfalismus, misogynie, nenávist k vědě, objevování imaginárních nepřátel – nic z toho vůbec nesouvisí s populismem.

Je smutný fakt, že lidé na levici dělali vždy zbabělé kompromisy. Můžeme tak dnes slyšet protiimigrantskou rétoriku i z úst lidí, jako jsou Jeremy Corbyn, Sahra Wagenknecht, rakouský socialistický kancléř Christian Kern nebo spousta francouzských levičáků. To je ale zrada, nikoli populismus.

Skuteční populisté mohli pronášet nesmysly, ale vždy ve jménu většiny obyčejných lidí. Populismus byl často jen demokratickým nacionalismem. Nic takového už dneska neexistuje. Nebyl pro deportace Židů nebo vystěhování uprchlíků, bojoval proti nucené nadvládě, nikoli za nadvládu nad jinými. Je možné s tím nesouhlasit, ale cílem nacionalismu byla svoboda: sebeurčení, svoboda slova a osvobozené společenství. Označovat rasismus a etnicismus slovy, jako je nacionalismus a populismus, není k ničemu. Nikdo nemá právo smazat hranice mezi útlakem a emancipací.

Vzpoura elit

Ačkoli je v základu současné konfrontace třídní konflikt – elita, která se bouří proti lidu, nikoli naopak –, obracejí se všude vykořisťované a utlačované třídy proti jiným utlačovaným lidem: dnes tedy především proti menšinám, gayům, a dokonce i proti prozápadní střední třídě, která jen sehrává roli užitečných idiotů skutečných vykořisťovatelů.

Pravice ale všude vyhrává, levice provádí zradu sama na sobě a lidé se přou o malicherné definice. Reakcionářská kontrarevoluce zneužívá tradiční proletariát a nižší střední třídu proti třídám nejnižším – etnickému prekariátu a imigrantům –, aby vytvořila alianci napříč společenskými třídami. Něco takového bylo k vidění naposledy během koloniálních výbojů a levici to spolehlivě posílá ke dnu.

Když se nejdůležitější anglofonní země (USA a Velká Británie) obrací proti Evropské unii, připomíná to rozpad Společnosti národů, který ukončil nejdelší mírové období na evropském kontinentu – jugoslávské a ukrajinské konflikty byly vnímány jako pouhé bojůvky. Nebezpečí rozpadu řádu nebo rozšíření požáru pak obvykle zastavuje jakýkoli pokrok směrem k větší svobodě a spolupráci.

Stejně tak není nová socialistická zrada. Je všeobecně známo, že evropští socialisté (tehdy daleko silnější než dnes) kapitulovali v roce 1914 před imperialistickými silami a přidali se k válečné mašinérii podporou válečných dluhopisů. Intelektuálové židovského původu, jako byli Henri Bergson, Max Scheler, nebo Georg Simmel, od kterých bychom čekali, že budou kosmopolitní hrází proti antisemitským nacionálně-imperiálním silám, začali psát ódy na znovuzrození skrze boj a zdůrazňovali ctnosti svých „hostitelských“ národů. Anarchosyndikalisté, kteří byli donedávna radikálními pacifisty, zahnuli doprava, spousta z nich se později stala fašisty a jeden z nich se dokonce stal ministrem v Pétainově a Lavalově kolaboracionistické, zločinné vládě během druhé světové války.

Socialistickou myšlenkou bylo zabránit válce mezinárodní generální stávkou. Namísto toho ale etnická identita porazila třídní příslušnost a investice pracující třídy do sociálního státu a kolonialismu pokračovaly s příslibem sociálních dividend. Výsledek všichni známe.

Nazývejme věci pravými jmény. Rezignovat před rasismem a xenofobií, namísto řešení obtížných problémů milionů lidí, ze kterých se stává nadbytečná populace díky technologickému rozvoji, finanční krizi a snížením globální poptávky; vztyčovat ploty proti těm, kteří se snaží utéct před hladověním a válkou, namísto toho, aby došlo k univerzálnímu rozšíření benefitů; uzavírat dohody s tyrany, jako je Erdoğan, Módí nebo as-Sísí; stále více se podobat nepříteli – to je to, co oficiální levice dělá. Jméno pro takové chování je zrada. Není pravda, že mezi levicí a pravicí neexistuje rozdíl, ale to, co se děje, je rychlé mizení levice – tak jako v roce 1914.

Autor je filosof.

Z anglického originálu The mystery of „populism“ finally unveiled, publikovaného na stránkách openDemocracy, přeložil Martin Vrba. Redakčně kráceno.

 

A2LARM