Není nejmenších pochyb, že šéf Agrofertu, vrchní financ České republiky a předseda ANO Andrej Babiš má máslo na hlavě. Jeho kauzy lze účinně medializovat, politizovat a moralizovat, ba s trochou štěstí a fantazie snad i kriminalizovat. Rovněž je nepochybné, že je ve střetu zájmů, že zosobňuje nahromadění moci ekonomické, politické a mediální. Nejenže si myslí, že stát je firma, ale je také plně přesvědčen, že pracovní styl firemního managementu, aparátu pohůnků a dohlížitelů práce s diktátorem na vrcholku pyramidy, je synonymem té nejlepší možné demokracie. Kdo by chtěl popírat hrozby pro pozitivní stránky standardního liberálního řádu, které z takto vyprofilované osobnosti plynou, je naivní.
Babiš je projev krize, nikoli její kořen. Příčinou Sobotkova vabanku je to, že se ČSSD nejen stále dělí s ANO o levicový lid, ale její vliv v těchto vodách navíc vytrvale klesá.
Stejně tak je ale pravda, že Babiš – a on sám to říká („vy jste mě stvořili“) – je plodem téhož řádu, v němž se i slušní politikové sklánějí před ostrými podnikatelskými lokty a mají sklon přehlížet příležitosti, které dělají zloděje, následné to investory do veřejného blaha. Babiš je plodem řádu, jenž permanentními průniky kapitálů, státní správy, justice a mainstreamových médií vytvořil jako svůj standard klientelismus a korupci, vyšlapal pěšinky kmotrům do politické sféry a dal zavládnout mafiánskému stylu života a myšlení. Babiš je plodem systému, v němž se dlouho politicky dařilo klasické bipolaritě, pravému a levému středu, které se ve Strakově akademii střídaly.
Co se také krade
A je to ještě horší: Andrej Babiš, dobře znalý poměrů v sousedním Německu, zjevně usoudil, že české korupční prostředí je nestandardní a nevhodné i pro nekompromisního podnikatele, který se jinak neštítí ničeho. Nevěřím, že původně rozjel ANO proto, aby se chopil státní moci; rozsah úspěchu jeho partaje-firmy v předčasných volbách 2013 ho zjevně zaskočil. Spíše je pravděpodobné, že zvýšeným tlakem na korupční prostředí hodlal snížit kapitálu transakční náklady s využitím parlamentní tribuny, ke které je to i z opozičních lavic pouhých pár kroků. Až takříkajíc za pochodu shledal, že heslo „Všichni kradou“ je velmi výkonná síť na výlov voličů zklamaných celým budováním kapitalismu v Česku a že její použití dokáže proměnit klopotnou cestu ke sněmovním mikrofonům v rychlovýtah k mocenským pákám. Po asociální éře nejprve Topolánkovy a vposled kriminalizované Nečasovy (fakticky Kalouskovy) vlády připravilo nažhavené Babišovo ANO Sobotkovu ČSSD o plody občanského rozhořčení nad pravicovým vládnutím; sociální demokraté – rozdělení už na sobotkovce a zemanovce – museli se ještě rozdělit o vliv na valnou část „levicového lidu“ s miliardářem Babišem v nejvyšších patrech politiky. Krade se i vliv. Tradiční levý pól, u nás opravdu nevkusně oranžový, narazil na „zaháčkovanost“ ČSSD v bahýnku postkomunistické transformace. Boj o tuto část lidu je to, oč v současné vládní krizi běží. A šance ČSSD na bitevním poli jsou mizivé.
Jak je možné tuto protibabišovskou sílu oživit ještě jinak než jen dramatickým ohlášením demise premiéra, která všechny zaskočila a jejíž ústavní podloží má několikerý výklad? Rozhodně ne pokrytectvím, které až fatálně zdůrazňuje to, co je vedlejší, a podstatné příčiny a souvislosti zakrývá. Příčinou krize přeci není jen Andrej Babiš, jak nám vnucuje Bohuslav Sobotka a jeho věrní. Babiš spoluvládne jako vicepremiér a jako šéf klíčového resortu za srovnatelných podmínek už tři a půl roku. Babiš je projev krize, nikoli její kořen. Není pravda, že míra nepravostí byla v běhu času dovršena a zrovna teď přetekla. Příčinou Sobotkova vabanku je to, že se ČSSD nejen stále dělí s ANO (a Milošem Zemanem) o levicový lid, ale její vliv v těchto vodách navíc vytrvale klesá. V loňských krajských volbách se strana propadla na patnáct procent hlasů; od roku 2008 jde v regionech o padesátiprocentní pád. Preference ČSSD sahají již jen „do pasu“ Babišovy strany. Lidé – alespoň v hrubých obrysech a s dílčími mýlkami – přeci jen vycítili, kdo a proč nemluví k věci.
Kdo je nahraný
Co s tím? Jedno je jisté: nelze být současně mluvčím flexibilních „městských liberálů“, pilířů systému, a tribunem lidu ze sociálního suterénu, jehož rigidita je systémová. Nelze být „revolučním“ zdaňovatelem velkých kapitálů a zároveň výkonným servisem evropských transnacionálních korporací. Nelze bojovat proti organizovanému zločinu organizováním rozpadu funkčních struktur pro boj s organizovaným zločinem, jak jsme to viděli při loňské „reformě policie“, zpolitizované sociální demokracií jako konflikt s Andrejem Babišem. Levicová politická strana, která vznikla už v roce 1878 v hostinci U Kaštanu, vede v roce 2017 svoji upachtěnou poslední bitvu už jen s miliardářem Babišem, který má pravděpodobně jedno kopyto a z řídnoucích vlasů mu pučí rohy. S Babišem, který ovlivňuje svá média (jako každý jiný majitel novin) a mluví při tom sprostě (jako občas všichni, až na pár upjatých podivínů). Mimochodem, jsem pamětník normalizačního rozhlasu, který někdy v roce 1971 pouštěl nahrávku soukromého rozhovoru Václava Černého s Janem Procházkou („Dubček je debil“) z dílny StB, aby se okupovanému lidu předvedlo, jak vulgární ti slavní mužové pražského jara byli. Doufal jsem, že už žádný takový záznam neuslyším, a jestliže ano, mí demokratičtí představitelé se od podobné špíny automaticky distancují. Nejenže to neudělali, ale ještě vykřikují: „Máme to nahrané!“ To oni jsou nahraní. A v docela jiném smyslu.
Je jedno, jak konkrétně dopadnou vládní šachy, kdo přitom nejvíc utrpí a kdo si naopak užije. Zásadní otázka pro levici zní: Co dělat? Jak zastavit trumpizaci politiky a shromáždit zástupy za nosnou, reálnou, pouhým okem viditelnou a zároveň sociální i humanistickou alternativou? Chybí pozitivní idea, od které by vzplanula step a šířil se očistný, nikoli ničivý požár. Zatím potkávám jen sociální demokraty a jiné „levičáky“, kteří pouze krčí rameny a nanejvýš utrousí: „Nejsou lidi.“
Autor je politický komentátor.