Kacíř papež!


Papež František svými činy vydráždil malou skupinu tradicionalistů natolik, že jej nařkli z kacířství.

Světem před časem obletěla zpráva, že 62 katolíků (čítajících většinou laiky z akademických kruhů, několik kleriků a jednoho biskupa) zaslalo papeži Františkovi formální korekci (correctio filialis de haeresibus propagatis), tedy tzv. synovské napomenutí. Nejvyššímu představiteli římskokatolické církve v něm tato skupina věřících vytýká, že některá jeho prohlášení a výroky lze z věroučného hlediska považovat za heterodoxní čili kacířské. Zmínění výtečníci vyčítají papeži především jeho příliš mírná stanoviska vůči rozvedeným a znovu sezdaným katolíkům a katoličkám. A k tomu zmiňují jeho pozitivní vztah k „herezirachovi“ největšímu, reformátorovi Martinovi Lutherovi, jehož vystoupení, které symbolicky představuje začátek reformace, si letos připomíná celý křesťanský svět, včetně Vatikánu.

Za konzervativnějšího papeže by si zmínění signatáři v církvi už neškrtli. Je to naopak uvolněná atmosféra Františkova pontifikátu, která obdobné výstřelky umožňuje.

„Formální korekce“ s podpisy 62 osob (z nichž 40 tvoří první signatáři a další se přidali dodatečně) byla zveřejněna ve stejný čas v USA na ultratradicionalistickém webu Rorate caeli, v italštině na blogu Sandra Magistera a dalších webech. Údajně synovské napomenutí papeže podepsali i dva čeští římskokatoličtí laici – Lukáš Novák, odborný asistent na Ústavu filosofie a religionistiky FF UK v Praze, a Petr Dvořák, odborný asistent na Katedře filozofie a patrologie Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, oba ovšem v dopise uvedení s neexistujícími tituly a funkcemi, což mimochodem vypovídá o důvěryhodnosti signatářů mnohé. V dokumentu se mimo jiné tvrdí, že „skrze slova, činy a vynechávky a skrze pasáže dokumentu Amoris laetitia Vaše Svatost podpořila přímo i nepřímo (nakolik vědomě nevíme a nechceme posuzovat) následná mylná a heretická tvrzení, propagovaná v církvi jak veřejnou funkcí, tak soukromým činem“. Papež je v tomto prohlášení vzýván, aby tyto bludy odvolal a aby je autorita církve razantně odsoudila, neboť mohou těžce uškodit nesmrtelným duším věřících. To je v rámci katolictví poněkud silná káva.

Kdo však jsou tihle obránci pravověrnosti? A proč se uchýlili k tak nekonformnímu kroku, pro který sice existuje několik historických předobrazů, leč v novověku, s posílenou pozicí papeže v církvi, je to krok poněkud nevídaný? Teolog a církevní historik Martin Vaňáč je příhodně označuje za „staré tradicionalistické firmy“. Že signatáři pocházejí z těch nejkonzervativnějších kruhů církve, dokazuje také to, že jediným biskupem, který text podepsal, je Bernard Fellay, představený Bratrstva Sv. Pia X., ultratradicionalistické skupiny, přezdívané hanlivě lefebvristé. Bratrstvo založil kdysi arcibiskup Marcel Lefebvre, později exkomunikovaný papežem Janem Pavlem II. za neposlušnost. K paradoxu situace ovšem patří i to, že pozici kontroverzního Bratrstva sv. Pia X. v rámci církve nepatrně zlepšil právě papež František.

Jak zasévat nejednotu

Mezi signatáři „korekce“ není žádný kardinál (dokonce ani z řad ultrakonzervativců, kteří papeže jinak kritizují) ani žádný významnější současný katolický teolog, což ukazuje marginálnost tohoto výstředního činu. Martin Vaňáč jej srovnává s iniciativami progresivních katolíků v posledních letech. Kolínské prohlášení „Proti znesvéprávňování – pro otevřené katolictví“ v roce 1989 podepsalo 163 teologů z německé jazykové oblasti. A církevní referendum Wir sind Kirche v červnu 1995 podepsalo více než 500 tisíc katolíků, tedy téměř 10 procent všech rakouských věřících.

Memorandum profesorů a profesorek teologie o krizi katolické církve z roku 2011 mělo 144 podpisů (o týden později jich bylo již 220). Naproti tomu konzervativní Korekci z 16. července 2017 do odevzdání papeži 11. srpna podepsalo pouze 40 osob, při zveřejnění 24. září pak měla 62 podpisů.

Z teologického hlediska je argumentace Korekce také pochybná, neboť se zaštiťuje především naukami některých papežů, kteří předcházeli Františkovi. Papežské výroky (i když nikdy nebyly vyneseny jako neomylná dogmata) prostě považují za závazné, protože jsou papežské. Rovněž tak její autoři zapomněli, že církev nikdy žádné morální stanovisko nedogmatizovala. Svými postoji (včetně toho k Martinovi Lutherovi) pak dokázali, že neuznávají závěry II. vatikánského koncilu (1962–1965) a odmítají tak současnou katolickou nauku. Navíc papežovy výroky na některých místech překrucují. Není divu, že se papež k tomu „napomenutí“ odmítá jakkoli vyjádřit. Je to doslova pod jeho úroveň.

Přesto je zřejmé, proč se církevní ultrapravičáci uchýlili k tomuto šílenému kroku. Vzhledem k očekávané medializaci je to způsob, jak dále zasévat mezi katolické křesťany nejednotu a především podrývat autoritu reformního papeže. Paradoxem ovšem je, že za konzervativnějšího papeže by si zmínění signatáři v církvi už neškrtli. Je to naopak uvolněná atmosféra Františkova pontifikátu, která obdobné výstřelky umožňuje. S troškou nadsázky lze ovšem říci, že se těmito pitomými gesty ultrakonzervativci chytají do papežovy reformní sítě. Zpochybňovat pravověrnost papeže, který coby učitelská autorita nemá v katolické církvi rovného, to si obvykle nedovolí ani ti nejliberálnější radikálové. Útočit na hlavu církve znamená zpochybňovat jeden z pilířů katolické tradice.

Mýlit se není zločin

Z této otevřené vzpoury je patrné, že papež dělá svou reformní práci dobře. To, že vydráždil některé ultrakonzervativce tak, že jej obviňují z herezí, svědčí o tom, že tento papež tyto kruhy duchovně ohrožuje. Čím? Svou radikální lidskostí. Svými sociálními a ekologickými důrazy. Tím, že dává před mrtvou literou církevních zákonů přednost živé víře a živelné svobodě Evangelia. Tím, že krutou partnerskou morálku, která je zakódovaná v církevnímu právu, nahrazuje vlídnějším a soucitnějším pojetím (i když i to je stále naprosto nedostatečné). Tím, že se až nápadně podobá svými postoji onomu náboženskému heretikovi a radikálovi, na němž křesťanství stojí. Byl ostatně za své hereze ukřižován.

Ruský pravoslavný filosof Nikolaj Berďajev kdysi napsal, že už samo slovo „hereze“ by mělo zmizet ze slovníku. Je totiž potřísněno krví. Je to sadistické slovo. Dějiny křesťanství jsou poznamenány mimo jiné děsivým zacházením právě s kacíři, s heretiky. Neboli křesťany, kteří smýšleli a věřili jinak, než to ta která ortodoxie vyžadovala. Ti, kdo se provinili proti ortodoxii, byli v minulosti upalováni, mučeni, zatýkáni. Je to jedno ze strašných selhání křesťanství. Nicméně už sám pojem hereze je i bez násilí problematický. V oblasti pravdy a ducha podle Berďajeva nesmí existovat žádná represe. V duchovní říši existují jistě i omyly, ale mýlit se není zločin. A bez tvořivého hledání řady „heretiků“ by křesťanství nebylo tím, čím je.

Je to vlastně pro papeže vyznamenání. Jestliže se lidé, kteří se v podstatě hlásí k odkazu inkvizice, domnívají, že je kacíř, pak je to pro něj pocta. Pak v rámci jejich chorobného pojetí pravověrnosti opravdu heretikem je. Ostatně nebude v katolické tradici ani prvním, ani posledním velikánem, kterému se dostalo této pocty. Z kacířství byla podezřelá řada významných katolických světců a světic, mystiků a teologů, např. Tomáš Akvinský, Mistr Eckhart, Jana z Arku nebo Terezie z Ávily.

Slavný francouzský mystik a filosof Henry Corbin, který se otevřeně hlásil k heterodoxním proudům uvnitř křesťanství i islámu, říkával: „Heretici všech zemí, spojte se!“ Patří jistě k mystickým tajemstvím naší doby, že dnes se mohou sjednotit i s papežem.

Autor je hrdý kacíř

(Autor děkuje Heleně Hladilové za poskytnutí podrobnějších informací k celé kauze.)

 

A2LARM