Koho volit? Vykašlete se na ztracené hlasy


Do předvolebního seriálu přispívá sociální antropoložka Marie Heřmanová.

Asi tak před týdnem se na mém Facebooku i Twitteru objevila volební kalkulačka. Všichni jsme zvyklí na to, že některé kauzy jsou tak strašně závažné, že je sdílí prostě úplně každý – třeba když někdo někde upadne (například prezident), když nějaký politik nebo novinář naplno projeví míru své ignorance aktuální společenské reality (tu o tom, jak manažeři nemůžou na nemocenské platit dětem tenis, znáte?), nebo když umře kočička. A tak podobně. Míra, se kterou výsledky volební kalkulačky opanovaly virtuální prostor, byla ale skutečně nezvyklá – během první hodiny po zveřejnění aplikace jsem si přečetla odhadem tak dvě stovky komentářů ve znění „Hele, tak mě to teda sedí!“, případně „Hm, pěkná blbost, to mi vůbec nesedí“.  Sociální sítě mám ráda a času na nich trávím dost, ale asi nikdy jsem nebyla tak přesvědčená o tom, že bych se měla odstěhovat do lesa a zrušit si nejspíš i email. A za nejvýstižnější komentář nakonec považuju glosu svého bratra, který výsledky své volební kalkulačky shrnul: „Hm, tak mi vyšli kokoti a kokoti.“

Zelení jsou levicová, liberální strana, Piráti jsou neidentifikovatelné uskupení lidí v čele s dredařem, který nahání bývalé politiky s obuškem v ruce, a někteří členové nemají daleko k ekonomickým názorům Petra Macha, akorát jsou mladší a říkají to chytřeji.

Volební kalkulačka je jistě užitečný nástroj – za předpokladu, že vás zajímá to, co mají jednotlivé politické strany napsané v programu. Ale upřímně, kolik z vás, co jste výsledky volební kalkulačky sdíleli, jste ten program skutečně četli? Volební kalkulačka vás skrze sérii otázek na oko provede volebními programy všech stran a vyplivne výsledek, který se údajně s vaším postojem nejvíce „shoduje“. Vlastně ty programy vůbec číst nemusíte, někdo je přečetl za vás. Ale co když vás třeba zajímají jiné otázky, než které zrovna volební kalkulačka z programů stran vybírá? (To je třeba můj případ.) A co když se ukáže, že na prvním místě máte Zelené a na druhém Okamuru, protože jste zaškrtli, že referendum není blbej nápad – hodíte si korunou? Tím nechci říct, že volební kalkulačka je nesmysl – spíš jen to, že mě ze zcela osobních důvodů štve a taky to, že sama o sobě neřeší vůbec nic. Koho volit z ní nepoznáte a k zodpovědnému rozhodování v žádném případě nestačí.

Zodpovědný volič?

Otázka je, jak by ono zodpovědné rozhodování v dnešní době vlastně mělo vypadat. Volební kalkulačka, ale i spousta dalších chvályhodných aktivit nám chce ukázat, že bychom: a) měli jít volit, protože tak se prostě zodpovědný občan chová, a za b) měli volit racionálně, na základě znalosti programu stran a na základě utřídění si svých priorit, nikoliv impulsivně, podle charismatu jednotlivých osobností a schopností politických marketérů.

Ale není to blbost? Kdybych se o to já sama pokusila, nepochodím. Témata, která mě skutečně zajímají, 99 procent politických stran ve svém programu vůbec neřeší – třeba budoucí podobu mediálního trhu a zachování nezávislosti médií, překonání nacionalismu ve všech jeho podobách, paliativní péči nebo péči o duševně nemocné. Domnívám se, že to jsou témata, u nichž by státní politika měla hrát významnou roli, ale z programů politických stran se o nich dozvím naprosté minimum. Nikdo je prostě neřeší. Další oblastí mého zájmu jsou už trochu více „mainstream“ – třeba liberalizace migrační politiky, genderová rovnost nebo boj s klimatickou změnou a obecně důraz na kvalitu životního prostředí. Skončím tedy u toho, že budu volit Zelené – ne proto, že bych měla dojem, že se tím něco vyřeší, ale protože jako jediná strana alespoň mají povědomí o tom, že tato témata existují a že by bylo fajn se k nim nějak postavit.

Všechny iniciativy typu volební kalkulačky mě dostávají do schizofrenní situace, kdy cítím, že bych měla urychleně nastudovat možné reformy důchodového systému nebo daňovou progresi, vyhledat si v programech stran, která z nich to řeší tak, jak mi to připadá nejrozumnější, a tu potom volit. Já ale nejsem ekonom a o daňové progresi nevím vůbec nic a o modelech důchodového systému už vůbec ne. Vím ale, že až budu stará, chtěla bych, abychom stále ještě měli planetu, na které se dá žít – je to špatně? Znamená to, že jsem neinformovaný a nezodpovědný volič?

Problémy pravé i levé

Ekonomické otázky a otázky týkající se organizace, případně osekávání sociálního státu jsou tím, podle čeho se většinou strany dělí na pravolevém spektru. Tuším, že jsem levicová, ale tohle rozdělení pro mě už dávno ztratilo význam. Mé nedůvěře v toto klasické základní vodítko každého voliče nahrává třeba to, když se ministr vnitra ze strany, která se má stát nalevo od středu, chová jako nácek a předseda strany, která je podle všech indikátorů strůjcem pravicového zla ve formě destrukce sociálního státu se v předvolební debatě projeví jako jediný, kdo je schopen se nahlas a důrazně postavit tezi, že islám je zlo.

Někdy mi připadá, že celý náš volební systém a i většina občanských aktivistů prostě zaspaly dobu – způsob, kterým fungovala politika ve dvacátém století, dnes už fungovat nemůže a nebude. Důvodem, proč nakonec (už po několikáté) budu volit Zelené, není to, že jsem si nastudovala jejich volební program a že se vším, co v něm stojí, stoprocentně souhlasím. To by znamenalo, že všemu, co v něm stojí, rozumím a že si na všechny oblasti jsem schopná udělat informovaný názor. Zelení tím, jak vystupují a o čem mluví, prostě nejvíc odpovídají tomu, kým se cítím být a jak se sama veřejně profiluju. Myslím si, že v tom nejsem sama a že těch, kteří představu zodpovědné volby nahradí volbou identity je hodně – jinak si neumím vysvětlit, proč je v mém okolí tolik lidí, kteří se rozhodují mezi volbou Zelených a Pirátů.

Zelení jsou levicová, liberální strana, Piráti jsou neidentifikovatelné uskupení lidí v čele s dredařem, který nahání bývalé politiky s obuškem v ruce, a někteří členové nemají daleko k ekonomickým názorům Petra Macha, akorát jsou mladší a říkají to chytřeji. Pro mě osobně je v tom propastný rozdíl a Piráti mi svými veřejnými projevy nahánějí hrůzu, ale docela rozumím tomu, že pro spoustu lidí je to dilema – protože obě strany nějakým způsobem, bez ohledu na program, představují mladou, alternativní, liberální stranu, která tím, jak působí a jak se projevuje, prostě vyhovuje mladým lidem, kteří nechtějí volit nic, co zavání konzervativismem. Někdy je to trochu složité, protože Zelení vskutku dělají všechno proto, aby i svým skalním příznivcům zkomplikovali rozhodnutí svou naprosto děsivou a navíc (anebo možná naštěstí) v podstatě neexistující kampaní. Ale o to nakonec nejde.

Klidně volte symbolicky

Nemám to úplně vycucané z prstu – podobný mechanismus politického rozhodování založeného spíše na konstrukci vlastní veřejné identity a reprezentaci životního stylu než na racionálním a informovaném rozhodování popsali výzkumníci už při kampani Baracka Obamy. Ten byl naprosto zářným příkladem člověka, u kterého ani moc nešlo o program, ale prostě o to, co představoval – pokrok, světlé zítřky, prvního afroamerického prezidenta. I proto bylo tolik kritizované heslo „Yes, we can“ v jádru výstižné. Koneckonců v diskusích o posledních amerických volbách jsem se sama několikrát přistihla, že říkám, že bych volila Hillary Clinton prostě proto, že je to žena, a že symbolický význam toho, že by se americkou prezidentkou stala žena, by u mě možná přebil vše ostatní včetně faktu, že politicky se mnohem více shodnu s Berniem Sandersem.

Můžeme na to nadávat, můžeme nad tím ohrnovat nos a komentátoři Lidovek a Echa 24 mohou napsat spoustu moralizujících komentářů o tom, že mladá generace je nezodpovědná, negramotná a úplně mimo. Je to ale realita a navíc naprosto logická – pokud v něčem sociální sítě změnily politiku, tak právě v tomhle. Co jiného děláme na sítích, než že vytváříme identitu, kterou chceme dál prezentovat a která není vždycky racionální a založená na promyšlených rozhodnutích, ale prostě máme dojem, že nás vystihuje? Mimochodem, jestli chcete odpověď na to, proč tolik lidí volí Zemana nebo Babiše, tady ji máte. Bylo by možná příjemnější si říct, že je většina národa děsně hloupá a buranská, ale tím ve výsledku jenom nahráváme Babišovi. Ten pochopil princip identitární politiky dokonale, a proto také jeho marketingový tým pracuje mnohem víc na image vůdce než na něčem, čemu by se dalo říkat volební program ANO.

Na první pohled je to pro racionálního člověka katastrofa, protože to možná znamená, že už si nikdy nikoho normálního nezvolíme. Ale ono to tak být nemusí – třeba by stačilo, kdyby se našel někdo, kdo ze sebe dokáže udělat symbol liberálního, progresivního a otevřeného Česka – ne proto, jaký má program, ale kým je, co ztělesňuje, jak veřejně vystupuje. Nikdo takový tady ale není.

A ještě poznámka nakonec: jestli mě něco vytáčí tak jako spamování volební kalkulačkou, jsou to moudrá prohlášení o „ztraceném hlasu“. Upřímně logiku tohoto uvažování nechápu. Pokud vycházíme z toho, že tak nějak předem víme, které strany se do sněmovny dostanou, a tudíž který hlas je ztracený a který ne, není potom úplně stejně ztracený hlas pro stranu, která se do sněmovny dostane, protože tam tak jako tak být musí? Vykašlete se na ztracené hlasy i na volební kalkulačky a volte podle toho, kým chcete být a čím chcete, aby bylo Česko za dvacet let. Klidně úplně symbolicky, klidně úplně povrchně – politika už je taková.

Autorka je sociální antropoložka.

 

A2LARM