Zemřel Igor Pleskot

,

Dne 19. října zemřel v osmdesáti sedmi letech Igor Pleskot, docent sociologie, organizátor generální stávky 27. listopadu 1989 a první z předáků ČMKOS.

Ještě v nedávných letech jsme se s Igorem Pleskotem mohli setkávat na demonstracích proti Nečasově vládě nebo třeba na loňském anarchistickém prvním máji, kde s úsměvem vzpomínal, jak se v šedesátých letech věnoval publicistice S. K. Neumanna. Přispíval do Deníku Referendum a jeho uvážlivý, a přitom zapálený styl řeči nedával najevo, že jeho život je kusem historie 20. století.

Její nejodvrácenější strana jej přitom dostihla už jako dítě. Igor Pleskot se narodil 23. listopadu 1930 a po okupaci býval se svou mladší sestrou doma často sám. Jeho rodiče, sociální demokrat Jiří Pleskot i jeho žena Eliška, se totiž zapojili do odboje. Oba byli zavražděni nacisty během heydrichiády pro pomoc výsadkářům. Nacisté tehdy povraždili všechny, kdo výsadkářům spojeným s atentátem pomáhali, i s celými rodinami, nebylo ale jasné, co udělat s dětmi mladšími šestnácti let, shromážděnými v zámečku na pražské Jenerálce. Německé úřady čekaly na rozkaz od Himmlera, zda mají děti zabít, nebo poněmčit, ale ten se k tomu pro jiné úkoly nedostal. Patrně jen díky tomu Igor Pleskot a jeho sestra přežili válku.

Zůstat na levici

V šedesátých letech se stal docentem sociologie na katedře marxismu-leninismu na ČVUT. Sám na své působení vzpomíná jako na svého druhu „potížismus“ – vyžádal si „rozpravu o odborné práci před vědeckou radou“, jak ji definuje zákon, bez ohledu na zaběhané postupy a mínění veličin, které o připouštění k habilitaci obvykle rozhodovaly. Jako stranický úkol dostal na starost práci se studenty – a sblížil se s nimi. „On totiž nikdo nechtěl nést odpovědnost za studenty, a mne naopak obhajoba jejich průšvihů, majálesů, mecheche apod. bavila, a tak jsem to absolvoval s nimi.“ To se projevilo účastí na studentském hnutí po okupaci roku 1968 – jak sám říkal, dlouho si pak vyčítal, že je vyzýval k opatrnosti a obezřetnosti. Zase tak obezřetný ale sám nebyl – distribuoval materiály vysočanského sjezdu KSČ a studenti jej zvolili členem stávkového výboru. Odnesl to vyloučením z KSČ a zákazem výkonu povolání.

Nepatřil k těm, kdo si brali často slovo a rádi se poslouchali. Když ale promluvil, mělo to obsah a váhu – a přitom také humor, který nesouvisel s lehkovážností, ale spíš s moudrostí.

Za normalizace pracoval nejdříve ve stavebním družstvu Instav a posléze v Kancelářských strojích. Spoluzaložil Sdružení stávkových výborů, stal se jedním z jeho tří mluvčích a účastnil se organizace generální stávky, která rozhodla o pádu minulého režimu. Jestliže si odkaz listopadu 1989 přivlastnili především tehdejší studenti a někteří disidenti, režimu nahnalo největší strach právě výstražné zastavení práce. Pod některými dokumenty z této doby jsou také Občanské fórum a Sdružení stávkových výborů podepsáni jako rovnocenní partneři. To samozřejmě brzy skončilo.

Občanské fórum šlo do politiky, ta ovšem Igora Pleskota nezlákala. Místo toho se podílel na vzniku porevolučních odborů ČMKOS a stal se prvním šéfem odborového svazu KOVO a také jejich prezidentem (sám vzpomínal, jaký odpor měl k tomuto slovu, které začalo v nových časech nahrazovat „předsedu“ v takřka jakékoli instituci, ale podvolil se). V této roli setrval několik popřevratových let, klíčových pro přeměnu bezzubého molocha Revolučního odborového hnutí (ROH) v odbory, které byly aspoň nějakým protihráčem zaměstnavatelů a vlád.

Igor Pleskot po několika letech ve funkcích odešel znovu dělat sociologii, ale zůstal blízký odborům a zůstal na levici. Dokladem toho jsou jeho články v Britských listech a v Deníku Referendum i účast v iniciativě ProAlt. Nepatřil k těm, kdo si brali často slovo a rádi se poslouchali. Když ale promluvil, mělo to obsah a váhu – a přitom také humor, který nesouvisel s lehkovážností, ale spíš s moudrostí. Byla to úžasná osobnost, jedna z těch, s nimiž se setkáte, a máte pocit, že člověk může v dějinách něco znamenat a změnit – a přitom zůstat dobrým člověkem.

Bude nám scházet.

 

Z rozhovoru Igora Pleskota pro Nový Prostor:

Jak jste se dostal ke Sdružení stávkových výborů a koordinování generální stávky v listopadu 89?

Mělo to předehru v Palachově týdnu, kdy bylo jasné, že nastoupila generace narozená po osmašedesátém roce a jednoznačně se vyslovila. Já na demonstrace chodil už dva roky, ale tehdy se něco zlomilo.

Po Palachově týdnu mě na jedné demonstraci srazili estébáci a rozbili mi nos a brýle. V průběhu týdne byla v mém podniku celozávodní konference ROH. Ten podnik, Kancelářské stroje, byl rozšířený v celé republice, dodával software a hardware do celých Čech i části Slovenska. O delegačenky nebyl přílišný zájem, tak jsem se na konferenci dostal. Vystoupil jsem a řekl, že potlačení demonstrace mělo polofašistický charakter. K mé radosti delegáti a hlavně delegátky začali tleskat. Nepodařilo se mi sice prosadit rezoluci, která odsuzovala potlačení demonstrace, ale souhlas delegátů konference s mým vystoupením byl zjevný.

A to jste i potom vydržel v zaměstnání?

Den nato se ráno sešlo vedení podniku, aby mě vyhodilo, ale nedošlo k tomu. Věc se totiž hned rozkřikla po celém podniku, který měl pobočky všude po Čechách, a oni už měli obavy z nepokoje v dalších provozovnách…

Takže vás listopad zastihl stále jako zaměstnance Kancelářských strojů…

Sedmnáctého listopadu jsem samozřejmě přišel na demonstraci. Byl to pátek a od soboty byla na Výstavišti výstava výpočetní techniky, kde byly i naše produkty. Za půl dne se změnila v obrovské reprodukční středisko, které chrlilo všechny možné letáky. Nad námi sice „bděli“ funkcionáři komunistické strany, my jsme již ale uvažovali, jak je izolujeme a sebereme jim klíče, aby „rozmnožovna“ mohla fungovat dál. V podniku se brzy vytvořilo Občanské fórum a zárodek stávkového výboru.

Mezitím – druhý či třetí den po 17. listopadu v jednom z divadel (snad to byl Činoherní klub) – se totiž zástupci sedmi či devíti velkých pražských podniků dohodli, že se v případě perzekuce budou vzájemně podporovat a že založí Sdružení stávkových výborů. To se rázem rozkřiklo po celé zemi.

Jak jste se k tomu sdružení dostal vy?

Když jsme pak jeden večer šli do centrály Občanského fóra v Laterně Magice – tam bylo spousta lidí, kteří chtěli být při tom – ty holky, studentky, které „filtrovaly“ vstup, říkaly: „Prosím vás, vy jste ze stávkových výborů, vezměte si to. Nám sem chodí strašně moc dopisů, my to nemůžem řešit, nás to zavaluje.“ Koukal jsem jak vyjevený, protože tohle bylo dost důležité, a pak jsem řekl: „Dobře, my to vezmeme, ale potřebujeme místnost, musíme někde být.“ Holka sundala ze zdi, kde byly přilepené obálky s nadpisy taxíky, jídlo, pokrývky, místnosti, telefony, adresy, všechno, co lidé nabízeli, obálku s místnostmi a řekla: „Máme tu nabídku od Prognostického ústavu.“ Prognosťák byl vedle Hlavního nádraží, to bylo příznivé, protože bylo jasné, že lidé budou přijíždět zvenčí, tak aby nebloudili. V noci jsem ještě musel prolomit bariéru, protože to tam chránila uklízečka, která byla věrná panu řediteli Komárkovi, takže jsem v noci složitě telefonem vzbudil paní Komárkovou, ta nám předala Komárka a ten nám dal souhlas. Tak jsme se spolu s dvěma kolegy – Petrem Vackem z Kancelářských strojů a Kladeňákem Liborem Malým – stali mluvčími Sdružení stávkových výborů. Později v tomto „výboru“ přibyli další, i ze studentů a studentek, které k nám poslaly studentské stávkové výbory, a vznikl tak zhruba čtrnáctičlenný tým. „Otcové zakladatelé“ Sdružení stávkových výborů náš mandát potvrdili.

Ve dvou dnech jsme zavalili Prognostický ústav. Chodily tam zahraniční delegace za Komárkem, protože byl pokládán za ekonomickou hlavu, byl tam také Klaus, Dlouhý, Ransdorf a další. Ti ze zahraničí se všichni divili, nemohli pochopit, že tam je hromada studentů a vědců a že tam pořád chodí dělníci, lidé z fabrik.

Jak to vypadalo?

Od úterka od večera nebo od středy od rána jsme již začali koordinovat stávkové výbory v podnicích, které spontánně vznikaly po celé republice. Vedle návštěv delegátů udržoval spojení nejdřív jen telefon – ty rozhovory byly velmi zajímavé. Nejdřív jsme je vyřizovali dva, já a jeden kluk, ale pak se to naučily i ty studentky, což byla taková skoro dojemná situace, když taková dívenka odpovídá telefonem nějakému starému tátovi, který se jí trpělivě ptá, co mají dělat, a ona, jak to od nás odposlouchala, mu předává instrukce. První dva dny, ve středu a ve čtvrtek, padaly dotazy hlavně na to, jestli se vůbec smí stávkovat. Od konce čtvrtka a pátku se tón radikálně změnil: „Jak to máme udělat?“ A v sobotu to už bylo: „My to vyhrajeme!“ Skutečně to šlo vlnově, ze dne na den, tu reakci mám zapsanou, sledoval jsem to jako účastník i tak trochu jako sociolog.

Původně jsme mysleli, že po stávce asi skončíme. Ale už v neděli před stávkou bylo jasné, že to nekončí. Uvažovali jsme co dál. Respektovali jsme politickou roli Občanského fóra. Přesně pět minut po skončení generální stávky se ozval telefon a mně neznámý dělník odněkud z Modřan se ptal: „A teď nám řekněte, co máme dělat teď?“ Rozhodli jsme se pro odbory. Staré ROH se nejprve postavilo proti stávce. Lidé to brali jako zradu. Vydali jsme tedy leták k už dlouhodobě chystanému sjezdu ROH, který jsme rozeslali s požadavkem nových voleb na všech úrovních odborové organizace. Tím začalo Sdružení stávkových výborů fungovat jako bojovník proti ROH. Kdybychom v tom týdnu měli takových padesát lidí, kteří by se rozjeli po celé republice, tak nám celé ROH spadlo jako hruška do klína. Lidé by ty aparátčíky vyhnali. Byl by to ale problém, protože ten aparát a ty zvyklosti by nás sežraly. Takhle jsme tři měsíce boxovali o nové odbory, nezávislé na politických stranách.

Rád bych se ještě zeptal na něco k té stávce… Kdo o ní rozhodl?

Podle mě to byl původně studentský nápad, měla to být studentská stávka. Víceméně ve vzpomínce na podzim osmašedesátého roku. Pak se z toho stala generální stávka. Občanské fórum tušilo, že komunisté nebudou moct útočit na stávkové výbory, když pořád ve školách zdůrazňovali, že v kapitalismu to je základní zbraň dělnické třídy atd. Stávka – to prostě šlo, platily Helsinské dohody o lidských právech…

Lidi také urazilo, když se tehdejší vedení ROH postavilo proti stávce. Trvalo jim asi tři nebo čtyři dny, než začali manipulovat a couvat, ale nejdřív to všechno odsoudili, protože to odsoudila rodná strana KSČ. To lidi vysloveně urazilo, brali to prostě jako zradu. Komické bylo, že když pak za námi přijížděly zahraniční delegace – první byli Italové – a říkali: „My jsme tady nebyli od roku šedesát osm. Nejedeme za ROH, jedeme za vámi.“ A pořád se vyptávali: „Jak jste připravovali generální stávku?“ a my jsme odpovídali: „No, víte, my jsme ji vlastně neorganizovali, ona byla vyhlášená a lidé se za ni postavili. My jsme spolu se studenty, umělci a dalšími aktivisty v týdnu před datem stávky ke stávce vyzývali. Sdružení stávkových výborů pak pouze koordinovalo spojení.“ To pro ně bylo těžko pochopitelné – během necelých deseti dnů zorganizovat generální stávku.

Takže místní aktivisté telefonovali a přijížděli.

Telefonovali a přijížděli. Pak jsme měli vlakovou poštu, tu jsme vytvořili velmi rychle. Původně byl okolo Prahy věnec esenbáků a lidových milicí a když jezdila auta s letáky Občanského fóra, tak byly v některých směrech blokovány silnice a ty letáky jim byly zabavovány. My měli strojvůdce a telefonicky jsme dohodli, kdy přijede vlak, místní čekali na nádraží, kde jim strojvůdci vyhazovali balíky s tiskovinami. Později jsme měli vlastní časopis, který se stal organizátorem boje s ROH o sjezd a propagoval naše programové požadavky. Ten byl veden Láďou Velenským, bývalým šéfredaktorem Práce, odborářským deníkem šedesátého osmého roku. Poslal ho k nám Ladislav Lis, známý levičák a disident, který byl v opozici už od konce padesátých let. On byl vlastně mluvčím stávkových výborů v centru Občanského fóra.

Závody nás pak podporovaly – například jeden z pozdějších mluvčích Saša Pilař byl vyslán ČKD. Ještě v předstávkovém týdnu spontánně vznikala jakási územní koordinační centra stávkových výborů, která ve svém okolí koordinovala přípravu stávky a pak boj o odbory.

Jak jste postupovali?

V prosinci se ROH vzpamatovalo a zahájilo kampaň proti nám jako vyzyvatelům sjezdu, tak jsme jeli proti nim. Tradicí odborového hnutí byly svazy, které tady sice existovaly, ale byly postupně likvidovány všeobecným aparátem ROH. Zaměřili jsme se na obnovení odborových svazů na principů odvětví. Tak byly zvoleny odspoda nahoru nejprve výbory základních organizací pracovišť, závodů a podniků, ty pak svolávaly odborové sjezdy jednotlivých svazů a jejich koordinační výbor pak bojoval s vedením ROH o pořádání všeodborového a všesvazového sjezdu, který se sešel v březnu 1990. Ukončil činnost ROH a ustavil Českou a Slovenskou konfederaci odborových svazů. Odbory tak byly prvou organizací, která nejenže obnovila svoji legalitu, ale měla i demokratickou legitimitu, tu vlastně tehdy neměl ani parlament, který zvolil prezidenta Havla. Odbory tak vlastně byly – až do voleb v červnu 1990 – nejlegitimnější celospolečenskou institucí.

Když přeskočíme k dnešku, nebude nyní potřeba osvojit si celou řadu dovedností, které se v Česku příliš nepěstovaly, jako například stávkování?

Otázkou je, co myslíte dovedností stávkování. Všechny odborové svazy mají své stávkové řády, přesně vymezující formální postupy. Ta pravidla jsou většinou přísnější, než je text zákona o zaměstnanosti, zákonu o kolektivním vyjednávání a Zákoníku práce. Ale určují postupy a pravidla uspořádání stávky. Všechny svazy, aspoň doufám, že i dnes, mají své stávkové fondy k financování stávky. Takže kritika odborů ze strany pravice o jejich nezodpovědnosti je falešná. Kritika radikálů zleva, že odbory doposud do velkých stávek nešly, je poněkud nepochopení klasické teze, že stávka je konečnou zbraní dělnické třídy. Odbory budou vždy pečlivě vážit, kdy jít do stávky. A organizovat generální stávku není jednoduchá věc. Nepleťte si situaci devětaosmdesátého s dneškem. Tehdy jsme mohli říkat, že stávka se „organizovala sama“. Ale pozor – i tak zapomínáte na „spanilé jízdy agitačních skupin“ do podniků a měst, které měly masový charakter a podporu.

Přes počínající radikalizaci taková situace dnes doposud není. Je to podstatně složitější. Tehdy bylo jedno spojující heslo „změna režimu“ jako celku a obecný požadavek skutečně demokratické společnosti. To, jaká bude, se rozhodovalo v následujícím roce či letech. Dnes zatím pod heslo „změna režimu“ různí mluvčí zahrnují mnoho alternativ – od změny vládní politiky přes změnu vlády v předčasných volbách, u některých změnu vlády jejím svržením, revolucí atd. Ale hlavně příliš radikální mluvčí nejsou s to říci, co potom. Prošli jsme totiž zkušeností čtyřiceti let skloňované revoluce – socialismem, který socialismem vůbec nebyl, takže k deklaracím jsme opatrní. Nemluvě o efektu dlouhodobé neoliberální kampaně.

Dnes je situace jiná nejen v tom, že rozhořčení lidí nedosáhlo takového stupně jako před jednadvaceti lety. Pokud bude vládou nastoupená cesta životní situaci lidí zhoršovat, radikalizace poroste. Nebude-li opozice s to formulovat reálné alternativní východisko, může to pak sice vyústit ve výbuch nespokojenosti, ale s chybějící nápravou.

Mají tedy protesty a demonstrace, případně i stávky dnes smysl?

Samozřejmě mají. Jednak prokazují, že lidé nechtějí být střiháni jako ovce, bez protestu. Projevy nespokojenosti dokonce mají cenu i pro vládu. Nemůže si dělat iluze, že ji lidé podporují. Ale hlavně tyto protesty ukazují naléhavost skutečného řešení. Znovu prokazují správnost tvrzení, že v jednotě je síla a mobilizují lidi nejen k chuti „jít do ulic“, ale k aktivní účasti v politice. „Obyčejní lidé“ si musejí uvědomit, že jejich účast nekončí volbami, ale že musí stále vyvíjet tlak a věcně kontrolovat své zvolené zástupce aktivně všemi dostupnými prostředky, i stávkami a demonstracemi, je-li třeba.

Není tolik nutné se učit dovednosti stávkování – to se lidé učí rychle v akci, když je „zralá“ situace. Daleko víc je třeba opustit životní filosofii „každý za své“ a učit se solidaritě a odvaze a chuti osobně se angažovat.

 

Rozhovor Ondřeje Slačálka s Igorem Pleskotem o generální stávce v listopadu 1989 a perspektivách odborů vyšel v Novém Prostoru č. 366 (leden 2011).

Články Igora Pleskota na Britských listech

Články Igora Pleskota v Deníku Referendum

 

A2LARM