Porodnické násilí jako legální lékařský postup


Násilí páchané na ženách během porodu je selháním systému zdravotní péče. Řešení musí přijít ze strany státu, jinak utrpí jednotlivci z řad zdravotníků.

Během nedávného Mezinárodního dne za ukončení násilí na ženách a dívkách se skloňovalo také téma porodnického násilí. Jednou z iniciativ byla kampaň Růží proti násilí hnutí Roses Revolution. Vyzývala ženy, aby řekly stop porodnickému násilí květinami před porodnicí. Zástupkyně České ženské lobby položily růže před Ministerstvo zdravotnictví. Podobné aktivity mají za cíl otevření společenské debaty o jedné z nejvíce přehlížených forem násilí ve společnosti. Pojmenovat fenomén totiž nestačí.

Média si stále vystačí s přibarvenými popisy domácích porodů zakončených transportem. Když se běžné využití sekundární péče opatří děsivým titulkem, stále táhne natolik, že si většina čtenářů ani nepovšimne absence veledůležitého tématu, které se jich týká mnohem víc. Přehlušení evidentně vyhovuje především samotným lékařům, kteří s ochotou poskytují informace, a to i přes hranici jejich povinné mlčenlivosti. Nezdráhají se přidat ani své domněnky, a tím si zajistit mediální klid pro svou vlastní práci. Prostor pro debatu o „běžných“ porodech je třeba teprve vydobýt.

Medicína je obor zabývající se patologiemi. Ze strany lékařů dochází k neodůvodněným zásahům do porodu, které jej v patologický mění. V očích veřejnosti i lékařů jsou pak porody považovány za děsivou událost.

K pochopení vzniku porodnického násilí je třeba se vrátit o kousek zpět. Tento jev je úzce spjat s mocenským sporem mezi lékaři a porodními asistentkami. V minulosti porody vedly porodní báby, chyběla návazná péče při komplikacích, v důsledku čehož docházelo k četným úmrtím. Později došlo k přesunu do porodnic, kde porody vedli lékaři, specialisté na patologie. Vyvinula se návazná péče, a tím došlo ke snížení úmrtnosti. Zároveň ale docházelo k zásahům do normálně probíhajících porodů, což se ukázalo jako škodlivé. Jak říká porodník Michael Odent: „Porod je tak dokonalá záležitost, že ho nemůžeme nijak vylepšit; můžeme ho jedině zkazit.“

Nazvat to pravým jménem

Nedávno jsem v jedné internetové diskuzi zaznamenala otázku, zda není přehnané hovořit o násilí v souvislosti s porodnicemi. Nabízí se tedy zamyšlení nad pojmem násilí a nad praxí v porodnicích. Dobrá zpráva je, že obojí za nás už udělali jiní. V zahraničí se s pojmem porodnické násilí setkáme jak v odborné literatuře, tak i v některých právních řádech. První zemí, která zakotvila porodnické násilí, byla Venezuela. Definovala ho jako „přivlastnění těla a reprodukčních procesů žen zdravotnickým personálem, projevující se jako dehumanizace zdravotní péče, zneužívání léků a změna přirozených procesů na patologické, což přináší ztrátu autonomie a možnosti svobodně rozhodnout o svém těle a sexualitě a negativně ovlivňuje kvalitu života žen.“ Legislativní zakotvení potvrzuje, že se nejedná o výkřik aktivistů či aktivistek, což dokládá také pojmenování tohoto problému Světovou zdravotnickou organizací. Přímo ve vztahu k Česku se jím zabýval CEDAW. Vyzdvihl nízkou novorozeneckou úmrtnost, ale upozornil, že jí není možné omluvit závažné nedostatky jako rutinní lékařské zákroky, péče bez souhlasu ženy, neopodstatněné oddělování matek a novorozenců a další. Výbor dal ČR několik doporučení ke zlepšení péče během těhotenství, porodu a šestinedělí. Prozatím nelze hovořit o jejich naplnění. V minulém měsíci byly na půdě OSN opět řešeny nedostatky v porodnictví.

Normální porod

V Česku na rozdíl od západní Evropy přesto porody stále vedou lékaři či asistentky pod jejich vedením. Dle WHO je porodní asistentka odbornicí na normální porod. Lékař není kompetentní k vedení fyziologického porodu, a to z prostého důvodu – medicína je obor zabývající se patologiemi, lékař se učí léčit, ne pozorovat. Dochází tak k mnohým neodůvodněným zásahům do porodu, které jej v patologický mění. V očích veřejnosti i lékařů jsou pak porody považovány za děsivou událost. Z úst žen zaznívá, jak jim lékař zachránil život a nebýt jeho, zemřely by. Lékařům, kteří život zachránili, vděk jistě patří. Velkým otazníkem zůstává, zda mají být obdivováni i ti, kteří ohrožení života zbytečnými zákroky vyvolali. O tom většina matek nemá ani tušení, a tak obdivují své zachránce a důvěřivě se jim svěří znovu do rukou (pokud je předchozí zážitek netraumatizoval natolik, že už nezamýšlí mít další děti).

Touto zjednodušenou kazuistikou se dostávám zpět k porodnickému násilí a k jeho konkrétním formě, tedy používání rutinních postupů poškozujících ženy. Těmi nejběžnějšími jsou podání oxytocinu na urychlení porodu, tzv. píchnutí vody a velmi nadužívaný nástřih hráze. V Česku některé porodnice vykazují až 80 procent nástřihů, zatímco např. v Anglii se maximální hodnoty pohybují kolem 15 procent. Podobná situace je také v Dánsku či Švédsku. Bezdůvodné nastřižení tkáně a následné šití je nepochybně násilím v každé situaci, tedy i u porodu. Násilím je také tlačení loktem na břicho rodičky, tzv. Kristellerova exprese, jedná se o metodu non lege artis. Dalším typem porodnického násilí, jak už bylo zmíněno, je například poškozování vztahové vazby matky a dítěte. V českých porodnicích stále dochází k oddělování zdravých novorozenců od matek. Tzv. bonding – nepřetržitý kontakt minimálně dvě hodiny po porodu – je spíše vzácností. Údaje o míře a váze do esmesky pro příbuzné jsou s trochou nadsázky stále považovány za důležitější než prokázaný přínos kontaktu kůže na kůži.

Dalšími typy porodnického násilí jsou vedle fyzického násilí také nerespektování soukromí a intimity, nedůstojné zacházení při poskytování zdravotní péče, diskriminace, odmítnutí poskytnutí zdravotní péče, zadržování ve zdravotnických zařízeních a v Česku velmi aktuální poskytování péče bez souhlasu.

Máte právo mlčet

Nejsnáze identifikovatelným typem násilí je provádění zákroků bez souhlasu, či dokonce proti vůli rodičky. V českém právním prostředí, stejně jako ve většině vyspělých zemí, je možné poskytovat zdravotní péči pouze se svobodným a informovaným souhlasem. Nejdříve mají být poskytnuty informace o zákroku, jeho důsledcích a rizicích, poté následuje rozhodnutí rodičky (či obecně pacienta). V současnosti často dochází k podepisování dokumentů bez vysvětlení, čímž podmínka není splněna. Za pacienty a pacientky je svévolně a paternalisticky rozhodováno.

V porodnictví bude cesta k partnerskému přístupu obzvlášť zdlouhavá, neboť dítě je považováno za jakousi červenou kartu, která matku vyřazuje ze hry. Takový přístup je násilnický, tělo ženy není objekt, nejsme jen inkubátory na děti. Zásahy do tělesné integrity nesmějí být chybou systému a jako selhání jednotlivce musí být důsledně postihovány. Je třeba, aby se ženy v případě porušení svých práv bránily formou stížnosti, případně žaloby.

Stát stejně jako média mlčí, a tak jediným dostupným nástrojem ke změně jsou soudní spory. Otázka je, zda a jak dlouho mají být trestáni jednotlivci za selhání systému. Každá žena je jedinečná lidská bytost a zaslouží si být v tak významném okamžiku, jakým je porod, respektována a chráněna, nikoli vnímána jako další objekt v pořadí. Jak řekla psycholožka Mary Rucklos Hampton: „Snaha o oddělení fyzického zážitku od mentálních, emocionálních a duševních aspektů této události posloužila k oslabování žen a páchání násilí na nich.“ To, že matka i dítě jsou po porodu naživu, jako měřítko kvality nestačí.

Autorka je právní asistentka v Lize lidských práv.

 

A2LARM