Vzpoura esenbáků a veksláků


Nastává čas obhajoby primitivního antikomunismu? Ani náhodou...

Foto Facebook Radka Kotena

Česko má novou zábavu. Odhaluje, kolik bývalých esenbáků a pohraničářů obsadí významné pozice v nové sněmovně. Vše začalo Radkem Kotenem z SPD, který povede bezpečnostní výbor sněmovny. Koten bohužel nepromazal svůj facebookový profil, a tak se na něj vrhla hromada internetových slídilů a je na co se koukat. Vše začalo poselstvím jedné české babičky, která český národ varovala před „smrtí ze Západu“. Následovaly příspěvky o úniku radioaktivity ve Francii, vraždících mikrovlnkách a toxické pšenici. Člověka, který dlouhodobě sleduje internetovou aktivitu lidí bojujících proti uprchlíkům, neomarxistům, neziskovkám, feťákům, nepřizpůsobivým a diktátu z Bruselu, nemůže obsah jeho Facebooku překvapit. Překvapuje snad jen to, že má Koten potřebu tyto příspěvky před médii zamlčovat, tvrdit, že mu je tam dal někdo jiný nebo že jen automaticky sdílel příspěvek, u nějž si přečetl jen první větu. Proč má potřebu si před veřejností hrát na lepšího – byť poněkud negramotného – člověka, když právě lidé, kteří sdílejí jeho názory, ho vynesli až do sněmovny? Neměl by svou konspirační minulost obejmout jako ruský medvěd?

Pokud bychom otevřeně hovořili o minulém režimu, z debaty by zcela jasně vyplynulo, jakými způsoby nová nomenklatura v čele s Babišem, Zemanem a Okamurou navazuje na normalizační bahno.

Včera ovšem na Kotena vyplavala trochu jiná kávička. Na světě se objevila jeho momentka upomínající na krásné chvíle u pohraniční stráže v Mikulově mezi lety 1985 a 1986. Se svým věrným ovčákem pozoruje, jestli náhodou nezahlédnou uprchlíka, který chce najít lepší život za tehdejšími československými hranicemi – v Rakousku. Ukazuje se tak, že Radek Koten je ve svých názorech konzistentní a bojuje proti uprchlíkům ze všech stran hranice a za všech režimů. Tento člověk bude nyní šéfovat bezpečnostnímu výboru sněmovny – i díky hlasu Václava Klause mladšího z tzv. demokratického bloku. Má to svoji temnou logiku.

Takřka absurdních rozměrů pak nabývá zvolení komunisty Zdeňka Ondráčka za šéfa poslanecké komise, který má dohlížet na práci Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS). Ondráček byl totiž v roce 1989 členem zásahové jednotky, která potlačovala studentské protesty během tzv. Palachova týdne. Je asi nasnadě, jak bude vypadat práce někdejšího esenbáka v komisi, která má dohlížet na přešlapy bezpečnostních sborů. Člověk, který neváhal použít obušky proti „holým rukám“, určitě najde dostatek pochopení pro nějaké to nadbytečné, ale jistě potřebné násilí proti narušitelům české demokracie či nestandardní postup při jejich zadržování. Cynik může samozřejmě namítnout, že taková praxe na GIBS už existuje a s Ondráčkem přichází změna pouze symbolická. Možná má pravdu, ale na konkrétní výsledky si budeme muset ještě počkat.

Obhajoba normalizace jako nechtěný dárek

Když k tomu připočteme spolupracovníka STB ve funkci premiéra a budoucího ministra vnitra, který je zakladatelem hnutí Bezpečnost, odpovědnost, solidarita (BOS), které se objevilo dokonce ve zprávě Policie ČR o extremismu, začíná se nám nejistota příštích čtyř let rýsovat v celé své kráse. Není divu, že se začínají ozývat hlasy liberálních pravičáků a sebenenávistných levičáků, jakže je to s tím laciným antikomunismem a jestli je dnešní vláda tím, o co progresivní levičáci z Alarmu usilovali. Vysvětlení je ale jednoduché. Tak dlouho jsme odmítali hlouběji a konstruktivně hovořit o minulém režimu, až jsme jako nechtěný dárek dostali obhajobu normalizačního autoritářství, nacionalismu, veksláctví a fízlování. Promrhali jsme šanci porovnáním obou režimů vysvětlit polistopadovým poraženým, proč mají pocit, že za komunismu se jim žilo líp. Mají teď dojem, že to bylo kvůli přísnému, ale spravedlivému dohledu Státní bezpečnosti a hermeticky uzavřeným hranicím, které chránily jejich zájmy. Už méně se mluví o tom, že pocit stability a bezpečí v lidech vyvolávala spíš plná zaměstnanost, dotované základní potraviny a dětské oblečení nebo absence volného trhu nebankovních a lichvářských úvěrových firem – celkově tedy svázaná a autoritářská, ale přesto rovnostářská společnost zamezující excesivnímu růstu extrémních společenských rozdílů.

Pokud bychom otevřeně hovořili o minulém režimu, z debaty by zcela jasně vyplynulo, jakými způsoby nová nomenklatura v čele s Babišem, Zemanem a Okamurou navazuje na normalizační bahno. Mohli bychom lépe pochopit, jak jejich rétorika funguje, a už dávno bychom věděli, jak se takovému nebezpečí postavit. Strach ze všech projevů minulého režimu se však transformoval v bezpodmínečné přijetí dravého kapitalismu, jehož absolutní odmítnutí – zcela racionální – se dnes zhmotňuje ve vládě, která si z minulého režimu bere jen to nejhorší a veškeré jeho progresivní prvky nejspíš zašlape do země. Vítejte v éře vzpoury esenbáků a veksláků.

Autor je redaktor Alarmu.

 

A2LARM