Zeman je pro lidi pocitovka

,

Zveřejňujeme exkluzivní rozhovor s prezidentským kandidátem Michalem Horáčkem.

Michal Horáček ohlásil svoji kandidaturu na prezidenta mezi prvními – před více než rokem. Podle svých slov je od té doby na cestách po celé republice a setkává se s lidmi. V politice není úplným nováčkem, byl jedním z lidí spojených se sametovou revolucí v roce 1989. Proslavil se jako textař a napsal několik knih. V osmdesátých letech se pohyboval v sázkařském prostředí a v devadesátých letech založil sázkařskou společnost Fortuna, kterou v roce 2004 prodal investiční skupině Penta.

 

Co vás motivovalo k tomu, abyste kandidoval na prezidenta?

Já se do politiky vracím. Byl jsem aktérem 17. listopadu a jeho odkaz je pro mě důležitý. Byla to zvláštní doba, kdy se věřilo myšlenkám, a já jsem tím dodnes prodchnutý. Je to zvláštní životní zkušenost.

Mohl byste definovat, co to bylo za myšlenky?

Většinu svého života jsem prožil v totalitním systému. Měl jsem velkou touhu, aby mi komunisti, navíc ještě okupanti, nekradli život. Toužil jsem číst to, co chci, učit se to, co chci, shromažďovat se s lidmi, se kterými se chci shromažďovat, mluvit s nimi, jak chci. A chtěl jsem, aby mi nehrozilo, že za to budu zavřený. Všechno, co vy dneska považujete za normální, tehdy normální nebylo a není to samozřejmé. A právě tyhle dnes samozřejmé věci jsem vždycky chtěl. Proto jsem se Listopadu zúčastnil a cítil jsem, že drtivá většina lidí si to taky přeje. Možná si každý přál něco trochu jiného, to už zpětně zkoumat nemůžu, ale řekl bych, že na tom zásadním jsme se shodli.

Prezident vyznamenává lidi ve Vladislavském sále. Chtěl bych najít takové, kteří inspirují i v tom, že se vzepřeli a mělo to cenu, lidi za nimi šli a něco se změnilo. Vyznamenávat Hůlku nebo Vondráčkovou mi přijde naprosto trapné.

Hlavním tématem vaší prezidentské kampaně je opozice vůči tendencím, které reprezentuje Miloš Zeman. Máte ale i nějaká další témata?

Etické základy jsou úplně podryté. Pořád se tady žvaní o tom, jak má být pěkně, slušno, kultivovano. Jako člověka praxe mě to strašně trýzní. Já bych chtěl z Hradu udělat výkladní skříň. A do výkladní skříně musí být dobře vidět. Musí být transparentní. Hrad má politice nastavovat tu nejvyšší laťku. Od čeho by tam jinak se svou symbolickou mocí byl? Ale za to musí člověk ručit osobně. Proto jsem od počátku své kampaně o sobě zveřejňoval všechno, co si můžete přát. To neudělal nikdo. Zdravotní zprávy, majetkové osvědčení, studijní výsledky, svazek, který na mě StB vedla, a také negativní lustrační osvědčení dokládající, že jsem se spolupráci vyhnul. Chtěl jsem jít příkladem. I kdybych prohrál, v příštích volbách už to lidé budou vyžadovat. Pokud se bude říkat „sice vyhrál znovu Zeman, ale Horáček s tou transparentností začal“, tak by mě to těšilo. A hlavně by to mělo smysl.

A další podstatnou věcí je úplná nezávislost. Přímá volba je koncipovaná tak, aby svého prezidenta volili občané a kandidáty si vybírali přímo. Proto chci být nezávislý na politicích. Jakmile budete mít za sebou nějaké politické strany nebo vás politici přímo nominují, už nebudete moci poctivě říct, že jste úplně nezávislý. Není přece možné si deset dní před termínem pro podání kandidatury přijít do Sněmovny nebo Senátu pro deset podpisů. Víc mě ale mrzí, že na to novináři vůbec neupozorňují. Ano, podle Ústavy je to stejně platné, ale eticky to pro mě stejné není.

Na druhou stranu člověk musí mít peníze na kampaň, aby mohl nasbírat padesát tisíc podpisů. To taky není úplně demokratické.

Ano, to není dobré. Daleko lepší je rakouský model, kde stačí osm a půl tisíce podpisů a stát sběr organizuje na svých checkpointech. Tam přijdete, nemusíte platit ani stánky, ani lidi a jste prostě občan, kterému chce dát někdo hlas. Tak to mělo být.

Není kandidátů, kteří mají podobnou rétoriku a cílí na podobné voliče, vlastně moc? Nehrozí, že se vzájemně „požerou“ a ve druhém kole se utkají Topolánek se Zemanem?

S tím nesouhlasím z aritmetických důvodů. Tam žádné požrání nehrozí. Jde o to, aby si lidi svobodně vybrali, koho chtějí. Je ale důležité, aby kandidáti, pokud mají podobnou nejen rétoriku, ale i nějakou vizi, dopředu deklarovali, že podpoří toho, kdo se dostane do druhého kola. Jsme ale svobodní lidé. Každý hlas proti Zemanovi je hlas proti Zemanovi. Ať je to Horáček, Hilšer nebo Fischer.

A když je to Topolánek?

Pan Topolánek symbolizuje to, proti čemu kandiduji: zarezlé klientelistické sítě. Dostal deset hlasů od senátorů a 47 milionů od bůhvíkoho. Oukej.

Takže Topolánka do liberálního bloku nepočítáte?

Já mu nevěřím. Já bych mu nevěřil, že je doma, ani kdyby se vykláněl z okna. Říká „já jsem popsaný list“, jenže je popsaný naprosto kontroverzními věcmi. Jak mu mám věřit?

 

Kampaň vedete už pět set dní, ale přesto se za tu dobu žádnému z kandidátů nepodařilo narušit převahu Miloše Zemana u určitých sociálních skupin. Stále se mu daří držet image člověka, kterému leží na srdci blaho obyčejných lidí.

Máte na to empirická data?

Preference…

Záleží na otázce. Samotný institut prezidenta dává člověku obrovský vliv. S tím dostane 40 procent i mrtvá myš. Kdybyste měl empirická data, uměl bych lépe odpovídat.

Jeho image lidového prezidenta není narušená.

Já s vaší premisou nesouhlasím, potřeboval bych konkrétní údaje. Ale mnohem víc než ostatní jezdím po celé zemi. Mluvil jsem se spoustou konkrétních lidí, kteří mi říkali „my jsme ho volili, protože jsme nemohli volit Schwarzenberga“. Ne že by chtěli volit Zemana, ale prostě nechtěli volit Schwarzenberga. To je nejčastější a já se jim vůbec nedivím. Ale teď říkají: „On nás zklamal. Jak mám říct svojí dceři ‚Podívej se na prezidenta a chovej se taky tak‘?“ Vůbec nemůže vyhrát, vůbec.

Ani první kolo?

První kolo možná, ale jinak ne. Ale já si dokonce myslím, že nevyhraje ani první kolo, že nedostane ani čtyřicet procent.

Pro první kolo jsou Zemanovy preference pořád vyšší, než byly před prvním kolem prezidentských voleb v roce 2013. Nejde nám jen o čísla, ale o obraz lidového člověka, který se nepodařilo nikomu nabourat – ani vám…

S tím do jisté míry souhlasím. To je ta jediná věc, kterou má. „On je náš, on nám rozumí, on je takový jako my, on říká věci tak, jak jsou.“ Ti, kteří ho stále ještě chtějí volit, takto opravdu argumentují. Proč tomu tak je, nedokážu přesně vysvětlit.

Zkoušeli jste v kampani tento obraz konfrontovat? Přemýšleli jste nad tím?

Pořád. Pět set dnů se na to ptám. V Havířově, v Humpolci… Je to pocitovka. Je to přesvědčení, kterému je dobré věřit. Jestli mohu nabídnout nějakou spekulaci, tak je to často proto, že lidi se cítí být poníženi těmi chytráky z Prahy. A víte co? Není to neopodstatněný pocit. Včera mi Jan Pokorný v rozhlase říkal: „Jak můžete jít do Arény Jaromíra Soukupa? Vždyť je to pod vaši úroveň.“ Jak pod moji úroveň? Příště tam prý bude řidič místo mluvčího. Říkám, že nemám problém mluvit s řidiči. Tak tam bude uklízečka. Ale já jsem všude mluvil i s uklízečkami a nikdy jsem toho nelitoval. Je to zakořeněné v hlavě, že tady se to ví a ti hlupáci už na to konečně musí přistoupit – a přitom je to jediný způsob, jak Zemana znovu neporazit a svést bitvu Zeman vs. Schwarzenberg s jiným obsazením. Lidé mají rádi třeba Zdeňka Svěráka, ale jakmile přijde Svěrák a řekne jim, koho mají volit, tak si řeknou pozor. Já bych se cítili ublíženě, poraženě, kdyby mi někdo říkal: musíš konečně pochopit, že musíš volit toho Schwarzenberga nebo Drahoše.

A dokážete si představit, jak tuto bariéru mezi Prahou a regiony nabourat? Třeba něčím, co by pomohlo chudším regionům? Neleží v tom jádro sporu?

Nevylučuji to, ale nejsem ochotný na to takto přistoupit. I spousta lidí v Praze má hluboko do kapsy, nemají vysoké vzdělání a cítí se ponížení. Naopak třeba v Litomyšli jsou bohatí lidé, Litomyšl je jedno z nejbohatších měst v Evropě. Anebo oblast nahoru od Frýdeckomístecka, ta má velikou budoucnost. A my to tady z Prahy bereme tak, že jsou to ti nešťastní lidi, které propustili z dolů. Ale tak to není. Taky jsou tam ponížení lidé a možná jich je víc, ale zároveň tam jsou lidi, kteří cestují, vzdělávají se. Ono je to daleko promíchanější – čili to není regionální, ale spíš sociální.

O úsloví „Zeman je náš“ si můžeme myslet, co chceme, ale funguje. Myslíte, že lidem sympatizujícím se Zemanem nabízíte něco, kvůli čemu si následně řeknou „Horáček, ten je náš, bojuje za nás, něco pro nás dělá“?

Ano, je to obtížné a všichni v sobě máme předsudky. Když někdo přijede v trochu lepším autě, už je to problém. Ale já opravdu chci, aby lidi pochopili, že mají moji pozornost. Tím to musí začínat. Když někam přijedete, nemůžete něco vykládat z pódia, ale musíte se otevřít dotazům. Je dobré, když mluvíte deset minut a lidi devadesát. Zas a znovu se musí ukazovat, že chci a umím naslouchat. Mám jistou výhodu v tom, že lidi mají doma milion mých knih a alb. My se známe, není tam úplná bariéra. Jen je potřeba to dorazit a říct: „Hele, to jsou vaše příběhy v těch písních, ne?“ A to je pravda, žádné chytráctví. Proto to taky dělám. Úplně vyléčit to asi nejde, každý v sobě máme předsudky. Ale dá se to zmírnit. Stačí, aby měl Zeman o deset procent hlasů míň, a je vymalováno.

Letos se v prezidentských volbách neobjevila žádná kandidátka. Až na Marka Hilšera kandidují muži ve zralém věku, zpravidla dobře zajištění. Co to o té funkci vůbec vypovídá?

To je strašně zajímavá otázka, na kterou nemám žádný ready-made recept. Zveřejnil jsem devět svých hlavních témat a rovné příležitosti mužů a žen jsou mezi nimi. Mám to dnes a denně doma.

Střídáte se v péči o děti? Umýváte nádobí?

To je automatické, o tom ani nepřemýšlím. Moje žena je scénografka a kostýmní výtvarnice a má v branži kolegy, většinou muže. Stane se, že kolegovi nabídnou výpravu nějaké televizní pohádky, ten ale onemocní a tým přijde za ní. Má na to o měsíc míň času a automaticky jí chtějí dát o třetinu míň peněz. Za totéž! Co jediného může udělat? Říct prr, tak to ne! Ne že mi dáte stejné peníze, ale zohledníte i to, že mám míň času. A víte, co se stane? Oni jí to dají. Nejde o to, že by někdo měl něco dělat pro ženy. Máme v sobě dlouhodobá afektivní schémata z kultury, která nám říkají, že by žena měla dostávat míň. Ženy musejí říct dost. Nejefektivnější je, když to řeknou samy.

To je ale v přímém rozporu s tím, že žádná žena nekandiduje na prezidentku…

V tomhle případě si to evidentně neřekly. Možná, že nemají tu drzost, aby šly do parlamentu a tam si koupili kandidaturu, ať už je to za peníze nebo něco jiného. To mohla udělat i žena, ale ženy nejsou tak drzé.

Mohla by taky sbírat podpisy…

Asi to mají těžší než muži. I když myju nádobí, žena dělá v domácnosti víc než já. Že by moje žena jela na rok pryč a sbírala podpisy, na to nejsme nikdo ani mentálně připravení, i když by šance měly být stejné. Ale nejsou. Nerovné odměňování mužů a žen za stejnou práci má konkrétní, hmatatelné důsledky. Ženy berou obecně o pětinu míň než muži. Mezi důchodci, kteří žijí na hranici chudoby, je 85 procent žen. Tvrdá čísla, o která se můžeme opřít. Nehorázná věc. Není možné se s tím dál smiřovat. Já jako chlap můžu ženám říct, ať samy bojují, začnou si vážit samy sebe a řeknou „já chci taky takové peníze“, „já chci taky kandidovat na prezidentku“. Proč ne? Minulé volby jsem podporoval Zuzanu Roithovou. Vybral jsem si ji, protože jsem chtěl, aby tam byla žena.

Proč si myslíte, že se letos žádná Zuzana Roithová neobjevila?

To se musíte zeptat žen. Nemůžete se ptát obecně. Ženám v tom nikdo nebránil. Ony samy musejí přijít.

Řešení je tedy v tom, že se ženy mají začít samy hlásit o svá práva. Nikdo jim klacky pod nohy nehází.

Ne, obecně ne. Dokonce si myslím, že existují ženy ve vedoucích pozicích, třeba ve výrobě gramofonových desek v Litovli, které ženám taky dávají nižší platy.

 

Na prezidentské debatě v DOXu jste prohlásil, že byste chtěl být obtěžován krásnými ženami. To je pro vás poselstvím kampaně #MeToo?

Vy jste z toho vzal takový dodatek…

Ano, ale mediálně nejvděčnější dodatek.

Ano, tak to bohužel bývá. Jako jediný kandidát jsem řekl, že je zde mnoho žen, které tají sexuální obtěžování, bojí se, stydí se za to, že byly znásilňované nebo obtěžované. Hloupě a bezmyšlenkovitě jsem dodal něco, za co se omlouvám. Bylo to nesmírně hloupé a nebylo to k věci. Erotická hra mezi mužem a ženou je něco jiného, než když vás někdo tvrdě sexuálně obtěžuje a absolutně vás poníží. Někdy prostě člověk řekne kravinu. Tohle byla jedna z nich, nebyla jediná. Důležité je to pochopit, omluvit se a napravit to.

Apelujete na návrat etiky a morálky, ale lidé si vás spojují mimo jiné s tím, že jste zbohatnul v sázkovém byznysu. Nevidíte v tom rozpor, který vám může v reálné politice ublížit?

Jakou morální zásadu jsem tímto porušil?

Někteří lidé se mohou kvůli sázení dostat do velmi špatné životní situace…

Sázení na koně a na sporty je hluboká evropská tradice asi od 17. století. Když sázení nebudete provozovat institucionálně, tak ten, kdo má právo na výhru, tuto výhru nikdy nedostane. A za druhé se z takového byznysu nebudou platit daně. V tomto typu podnikání se platí daleko nejvyšší daně v České republice. Za nemorální to vůbec nepovažuju, naopak. Život, který jsem strávil v herním prostředí, mě naučil rozeznat etické principy, které by podle mého soudu byly užitečné pro celou společnost. Vaše slovo platí. Dnes si lidé píšou smlouvy, a pak se žalují. Když vyhrajete, musíte potlačit opojný pocit, že jste chytřejší než ostatní a že jste si výhru zasloužili. Když naopak prohrajete, musíte potlačit pocit zášti, nesvalovat to na jiné. Ani se nevysmíváte, ani nekňouráte, ale udržíte si zdravý styk s ostatními sociálními aktéry, který je neponižuje.

Na rozdíl od herních automatů, které vytvářejí patologickou závislost, ji tento druh sázení nezpůsobuje. Abych byl úplně přesný, firmu jsem prodal v roce 2004, kdy toto podnikání nebylo ani podle zákona definováno jako hazard. V té době nebyly popsány žádné klinické případy fatální závislosti na kurzových sázkách, existovala ale celá řada klinických případů patologické závislosti na automatech. V té době ještě nebyl běžný ani internet. Od té doby se to díky internetu patologickou závislostí stát mohlo. Všechno se strašně zrychlilo a dnes nemusíte jezdit přes půl města a tři dny dopředu sázet na zápas Manchester–Liverpool. Teď máte příležitost vsadit třeba na game v tenisu. Na jeden game! Teď jsem prohrál, tak ještě přihodím, a tak dále. Tento druh sázek už podle mě hazardem je a patologickou závislost může vyvolávat.

Známe několik příkladů, kdy lidem kurzovní sázení skutečně zničilo život.

Jedná se ale o plnoleté, svéprávné lidi. Jestli vinu svalují na někoho jiného, ne na sebe, je to první prohřešek proti základní etice. Za druhé, patologické závislosti vyvolává třeba pivo nebo alkohol obecně. Ten je asi tak milionkrát nebezpečnější než kurzovní sázení. Je to, jako by mi někdo psal, že kamarád se furt ožírá a mlátí svou ženu a já na tom nesu vinu, protože mám chmelnici. A jak tedy může pěstitel chmelu kandidovat na cokoliv… To je stejná logika.

Je to ale přece také legitimní dotaz…

V pořádku, naprosto legitimní. Já na něj také odpovídám.

75 procent lidí v Česku podle posledních průzkumů naprosto odmítá přijímání jakýchkoliv uprchlíků. To procento se zvyšuje a jedná se o sílu, proti níž už je velmi obtížné se obrátit. Jaký je váš náhled na toto téma?

Ale pořád tu musí být nějaká etika, že jo? Z osobní zkušenosti vám musím říct, že 75 procent mi připadá ještě málo. Těch lidí, kteří to úplně striktně odmítají, je ještě mnohem víc.

Odmítání se ale netýká kvót na přerozdělování uprchlíků, ale přijímání uprchlíků vůbec. Tedy lidí ohrožených na životě, ať už vlivem války nebo brutálních režimů, v nichž žijí.

Kvóty jsou u nás politicky neprůchozí a já si osobně myslím, že to není dobrý nápad. Pokud sem někoho pustíte, tak ti lidé okamžitě odejdou za příbuznými do Německa či kamkoliv. Z organizačního hlediska jsou kvóty velmi problematické.

Právě proto by to ale neměl být problém, ne? Pokud se lidé bojí, že tady lidé z Blízkého východu a Afriky zůstanou, je nejjednodušší nechat je projít řádným azylovým řízením a následně ať si jdou, kam chtějí. Bylo by to takové švejkovské řešení…

A následně je odvezeme autobusama do Aše (smích).

A oni budou rádi…

Je tady něco důležitého, co nikdy nesmíme pustit. V roce 1951 jsme podepsali Ženevskou konvenci, podepsali jsme následný protokol z roku 1967. Lidi musejí mít právo požádat o azyl, jsme k tomu vázáni mezinárodními úmluvami. Ta žádost bývá vážná právě v těch případech, které jste zmiňoval – u lidí, kteří utíkají před válkou, pronásledováním, před otroctvím v Eritrei a tak dále. Já bych v takovém případě asi také prchal. Vzal bych své děti a hledal azyl jinde. Tenhle postup jsme respektovali celá desetiletí. Někdo požádal o azyl a my jsme jeho žádost vyhodnotili. Rozhodli jsme se, kdo bude přijat a kdo ne. Pomohli jsme tolika lidem během války v Jugoslávii. Sám Miloš Zeman přijal tisíce muslimů z Balkánu. Spousta lidí by skončila v masových hrobech, kdybychom to neudělali. Válka přešla, někteří z nich se vrátili zpět budovat své zničené domovy, někteří zde zůstali a jsou z nich naši občané. Nic zásadního se nestalo. Systém kvót je hloupý. U těch žádostí jsme mohli citlivě zohlednit, kdo tu pomoc opravdu potřebuje a kdo ne. A těm, kdo ji opravdu potřebuje, ji také nabídnout. Dělali jsme to po celé generace a není důvod teď šlapat po své sebeúctě. Pomohli jsme komunistickým Řekům po válce, šlo o dvacet tisíc lidí.

Co to ale znamená v reálné politice, když kandiduje na prezidenta člověk, který chce dodržovat Ženevské konvence a jde proti naprosté většině voličů?

Jsem přesvědčený, že lidé jsou hlavně proti systému kvót. Když jim řeknete „Počkejte, ale podívejte se na vybombardované Aleppo. Chápu, že se vám nelíbí kvóty, ale opravdu nechcete pomoct téhle rodině, která přišla o vše?“, více než polovina lidí vám řekne, že by takové rodině pomohla. Vždy záleží na metodice té otázky.

Ale dělá to vůbec někdo?

Já ano.

Během vašich individuálních setkání s voliči? Jde o to, že takhle se tento problém na celorepublikové úrovni asi uchopit nedá…

Na každé mé besedě jsou Parlamentní listy a čekají na něco, co řeknu, aby to mohli dát do titulku. To nejsou jen besedy v Uhříněvsi a Čejkovicích s několika babičkami. Moje postoje se dostanou k mnohem více lidem. Musím taky říct, že Parlamentní listy moje názory nepřekrucují. Čekají na mastný titulek, ale zbytek přenášejí poměrně věrně.

 

Určitě jste četl reportáže Saši Uhlové ze špatně placených zaměstnání. Zajímá nás, jestli vás její poznatky překvapily nebo šokovaly.

Ne, já už jsem to tou dobou věděl. Kdybych ale neudělal tu cestu, tak bych to nevěděl a šokovaly by mě. Já do těch fabrik chodím a lidi tam pracují ve 34 stupních horka. Ředitel mi říká „prosperujem, zvyšujem, jsme v Austrálii“, lidi tam hákujou ve 34 stupních, a oni tam nedají klimatizaci. Já říkám: „Lidi, proč si neřeknete, aby vám tady udělali klimatizaci?“ Je to totéž, jako když ženy nejdou do politiky. Malé sebevědomí, to je celé. A to já chci přinést do politiky, buďte sebevědomí, zaměstnavatelé i zaměstnanci. Ženy, vozíčkáři, všichni, buďte sebevědomí.

Takovým prostředkem vyjednávání jsou nebo by měly být odbory, ve kterých se lidi sdružují, aby hájili svá práva…

Já jsem hodně mluvil s odboráři, třeba s paní Žitníkovou, která je šéfkou odborového svazu zdravotních sester. Někde fungují a někde holt ne. A to je strašně špatně. Odboráři tady dostali cejch, že jsou to bolševici, což vůbec není pravda.

Je to zvláštní paradox: odvoláváte se na hodnoty Listopadu 89 a generace, která zároveň hodně přispěla k tomu, že jsou odbory vnímány jako pozůstatek bolševismu.

Vždycky se něco přežene. Když se pružina dlouho napíná, přehoupne se na druhou stranu příliš daleko. Ano. Ale to je jedno, teď bychom mohli pochopit, že bez dobrých odborů nebude sociální smír a radost a všechno. Já jsem velký zastánce toho, aby fungovaly odbory.

Když říkáte, že musíme být jako společnost sebevědomější, máte zřejmě na mysli jakousi rétorickou funkci prezidenství. Ale přece jenom, máte nějaké konkrétní představy, co byste s tím mohl jakožto prezident udělat?

Přestože jsem studoval sociologii, je pro mě společnost problematický termín. Já se umím vztáhnout ke konkrétním lidem. Spíš rozumím tomu, jaký problém je támhle v Bílině. Jsou tam horníci, kteří chtějí zrušit limity těžby, ale také lidi, kteří tam mají po celá staletí domky. Mezi nimi hoří spor o prolomení limitů těžby. Různí sociální aktéři mají různé zájmy. Prezident má takové menší, ale důležité nástroje. Vyznamenává lidi ve Vladislavském sále. Chtěl bych najít lidi, kteří inspirují i v tom, že se vzepřeli a mělo to cenu, lidi za nimi šli a něco se změnilo. Vyznamenávat Hůlku nebo Vondráčkovou mi přijde naprosto trapné. Možná nemá smysl vyznamenávat ani profesory – ti už jsou profesoři. Ale řekněme, že někdo třeba z Veverské Bítýšky něco způsobí. Na to bych rád upozorňoval. Bylo by strašně dobré prolomit tu bariéru headlinů, že profesor a zpěvačka dostali vyznamenání. Já bych do těch městeček dál jezdil. Ať to dopadne jakkoliv, stejně budu do těch městeček jezdit, protože pro mě je to taková droga. Sbírám ty příběhy a aspoň o tom budu psát do novin. Kdybych byl prezident, říkal bych „Podívejte, vy jste dobrej, přidal jste se tady k panu Karlovi, to je super“. A to se musí odpracovat metodou usilovných dřepů.

Možná s námi nebudete souhlasit, ale ve srovnání s volbami před pěti lety působí zvnějšku ty letošní trochu jako nuda. Máte z nich stejný pocit?

Mám, i když si nejsem jistý, jestli to bylo před pěti lety tak zábavné. Předvolební debaty těch osmi mluvících hlav mě trýzní. Jedinou výjimkou byly debaty na Seznamu bez moderátorů, tam jsme si to mohli napřímo vyříkat s panem Topolánkem nebo Drahošem. Ale to bylo jen jednou.

Čím si to vykládáte?

Lidi to tak můžou vnímat prostřednictvím masově vysílaných debat. Podle toho, jak je debata vystavěná, vypadá i výsledek. Lidi v Jablonci a Litvínově ale vnímají, že tam jezdím. V místním tisku se o tom objeví řádeček, ale není pravda, že by to tam bylo pro ty lidi nudné. Tam ne.

To věřím, mluvili jsme ale o té nejviditelnější kampani…

To souhlasím. Je velká, medializovaná a zoufalá. A to není vina kandidátů. Možná trochu. Kdyby někdo vyprávěl lepší anekdoty, tak by to snad bylo lepší, ale problém je ten formát.

Nejprogresivnější je tedy Jaromír Soukup se svojí tabulkou…

Nakonec jo. Vidělo to nejvíc lidí. Na to mám empirická data. V průměru sleduje Arénu Jaromíra Soukupa 305 tisíc lidí. Mě to neuráží, ať si tam každý říká, co chce. Já jsem tam za sebe. Obhajuji svoje postoje. Je strašná nadřazenost říkat, že to je pod něčí úroveň.

 

A2LARM