Prolamování ticha na katolický způsob


Za křesťanské církve včetně té římskokatolické nemusí mluvit jen konzervativní tradicionalisté. Slovo si berou i progresivnější křesťanky a křesťané.

Foto Petr Zewlak Vrabec

Dlouho jsme byli zvyklí, že vyjadřují-li se někde k něčemu křesťané a křesťanky, znamená to konzervativní fráze a vyprázdněný církevnický jazyk spojený s politickým autoritářstvím. Jiný model byl spíš výjimečný. Byla to jistě z velké části chyba médií, pro která je vždycky jednodušší – a snad i atraktivnější – nahrát rozhovor s rozčileným účastníkem nějakého národního pochodu pro život než se ptát na stanovisko progresivních teologů či teoložek. S tím souvisí i nízká rozlišovací schopnost těch, pro něž jsou katolicismus a křesťanství prakticky synonyma, a názor jednoho katolíka (respektive křesťana) automaticky považují za názor celé církve.

V otevřeném dopisu se píše o sbližování trůnu a oltáře, ke kterému pod vedením Dominika Duky dochází, jeho zálibě v přízni bohatých a mocných i o velmi přezíravém pohledu na nejrůznější menšiny.

Byla by ale chyba podcenit dobré PR konzervativních nátlakových skupin, kterým se tento falešný dojem podařilo v mediálním prostoru upevnit. Naprosto neúměrně významu a zastoupení tvrdého křesťanského tradicionalismu se tak lidem, jako je lefebvristický novinář Michal Semín, podařilo stát se přinejmenším pro část veřejnosti důležitými hlasy křesťanského veřejného mínění.

Brát křesťanství vážně

Tato situace se nicméně mění. Zatímco dosud byli nepřáteli tohoto hnutí otevřenější, ale stále konzervativní jednotlivci jako Tomáš Halík nebo Martin C. Putna – jakkoli třeba významní a pro mnohé inspirativní –, začínají se v posledních měsících s narůstající intenzitou ozývat křesťanské hlasy, na které tu zvyklí nejsme a ze kterých se tradicionalistům Michalem Semínem počínaje a Dominikem Dukou konče pravděpodobně dělají mžitky před očima.

Anarchistický křesťanský kolektiv Prázdné trůny a snad ještě výrazněji feministický křesťanský kolektiv RFK, který se od počátku svého působení přes svůj ekumenický charakter zaměřuje především na problémy římskokatolické církve, se prezentují na jedné straně jednoznačně antiautoritářsky a humanisticky, na straně druhé ovšem nekompromisně a radikálně. Narušují tak stereotypní představu o liberálním nebo snad umírněném křesťanství, podle níž stojí na jedné straně bigotní tradicionalismus a na straně druhé rozumný přístup založený na tom, že se to křesťanství nesmí brát zase tak vážně. Prázdné trůny i RFK rozhodně křesťanství vážně berou – a právě proto v souladu s prorockou tradicí vystupují tvrdě proti autoritářskému tradicionalismu. Vedlejší, nicméně velmi důležitý efekt jejich nekompromisnosti je také to, že jejich aktivity jsou mediálně atraktivní. Veřejný diskurs o křesťankách a křesťanech a jejich názorech je náhle mnohem barevnější, a tím také realističtější.

Dost bylo Duky

Zatím poslední velkou akcí antiautoritářsky orientovaných křesťanů a křesťanek v České republice je otevřený dopis papeži Františkovi, který vznikl pod hlavičkou pro tento účel vzniklé iniciativy Odduka. Papež je v něm žádán, aby Dominiku Dukovi neprodlužoval arcibiskupský mandát. Dukovi totiž letos v dubnu bude 75 let, což znamená, že musí podat rezignaci na svůj úřad. Papež mu ale podle svého uvážení může mandát o dva roky prodloužit. Otevřený dopis shrnuje důvody, proč by to František dělat neměl. Píše se v něm mimo jiné o sbližování trůnu a oltáře, ke kterému pod vedením Dominika Duky dochází, jeho zálibě v přízni bohatých a mocných, a velmi přezíravém pohledu na nejrůznější menšiny v církvi i mimo ni. Dopis vzešel od čtyř členek a jednoho člena římskokatolické církve, podpisy připojilo přes sto věřících různých církví, a to včetně duchovních.

Mediální ohlas celé akce, spojené s happeningem před Arcibiskupským palácem, je takový, že bez ohledu na rozhodnutí papeže Františka prodloužit či neprodloužit mandát Dominika Duky jako hlavy římskokatolické církve v České republice lze konstatovat jedno: tvrdí tracionalisté a tradicionalistky ztrácejí monopol na to být hlasem křesťanství v českém veřejném prostoru. Osobně doufám, že díky tomu začnou progresivní křesťanské hlasy brát skutečně vážně i představitelé a představitelky církví.

Autor je protestant, signatář dopisu papeži Františkovi, sympatizant RFK a člen výboru spolku Logos sdružujícího LGBT+ křesťany a křesťanky a jejich přátele.

 

A2LARM