Sociální demokracie, pacient v paliativní péči


Krize levice a parlamentní demokracie v Evropě postihla i českou sociální demokracii. Strana se ale své problémy snaží ignorovat.

Foto Vácav Drozd

ČSSD na hradeckém sjezdu připomínala pacienta s rakovinou v pokročilém stadiu, který si nechce přiznat závažnost choroby a neustále odkládá návštěvy u lékaře. Všichni okolo vidí, jak rychle chřadne, varují ho a snaží se ho donutit, aby se k nemoci postavil čelem. On však ničeho nedbá, dál se cpe vepřovými řízky a bolesti přepíjí tvrdým alkoholem. Sociální demokrati si totiž ve shodě s prvorepublikovou tradicí zvykli vnímat svou stranu jako nepostradatelný základní kámen české parlamentní demokracie. Takto sebevědomě stranu obnovil Miloš Zeman, aby později „státotvorně“ vstoupil do nejistého opozičního svazku s Klausovou ODS. Po symbolickém vyhnání „otce zakladatele“ a emancipaci od opoziční smlouvy si ČSSD dokázala uhájit své postavení zejména díky zacílení na socio-ekonomická témata, které razil Vladimír Špidla i později Jiří Paroubek. A to navzdory silnému antikomunismu a antiparoubkismu, který pravice soustavně využívala k delegitimizaci levice. Jiří Paroubek ovšem dokázal sociálnědemokratická témata komunikovat v profesionálně připravených kampaních, které pomáhal vytvářet mimo jiné také americký konzultant českého původu Alexander Braun. Ten dříve radil i Tonymu Blairovi nebo Hillary Clintonové a je příznačné, že od roku 2014 pomáhá k úspěchu ANO a Andreji Babišovi.

V Hradci Králové se nemělo řešit směřování strany a skutečné výzvy. Proběhla jen provozní údržba, aby strana přečkala do dalších voleb. Tomu také odpovídá výsledek volby předsedy, ze které vzešel údržbář.

Dodnes trvající krize ČSSD i dalších etablovaných partají začala v roce 2010, kdy se stranický systém začal otřásat v základech. Mezi destabilizační faktory můžeme počítat zmnožení volebních klání (vedle parlamentních voleb také volby do europarlamentu nebo do krajů), která rozmělnila nestálou voličskou podporu, ale také rostoucí vliv krajských stranických klik (paralelních mocenských center) přisátých na evropské fondy. Do Poslanecké sněmovny se nedostala KDU-ČSL a namísto ní se objevily nové subjekty jako TOP 09 a Věci veřejné, které byly prvními příznaky rozkladu stranického systému. K oslabení politických stran také přispěli různí mimoparlamentní hráči – kromě prezidenta také iniciativy jako Děkujeme, odejděte, Vyměňte politiky nebo později Rekonstrukce státu. Z této líhně hnutí kritických k politickým stranám vzešla také Akce nespokojených občanů 2011 Andreje Babiše. Noví političtí aktéři vtáhli do hry jazyk boje proti korupci a „politickým dinosaurům“ a další do té doby spíše zástupná témata, což přispělo k zamlžení základního socio-ekonomického štěpení. „Véčkaři“ začali pořádat vnitrostranická referenda o tak zásadních otázkách, jako byla například podpora šrotovného. Nutno však dodat, že se těmto subjektům podařilo přitáhnout protestní hlasy těch voličů, kteří už od devadesátých let nechodili k volbám. Tuto zhruba půlmilionovou část elektorátu dnes obhospodařuje SPD Tomia Okamury – velikost protestní skupiny se nezvětšuje, ale roste setrvale její naštvání vůči zbytku světa a ochota bojovat proti vnitřním i vnějším nepřátelům, na které ukazuje prstem charismatický vůdce.

Když vyschnou zdroje

Proměna stranického systému i vnitřní organizace před osmi lety přinesla sociální demokracii několik zásadních výzev, se kterými se partaj dodnes nedokázala vyrovnat. Profesionalizace a centralizace rozhodování pod vedením „manažera“ Jiřího Paroubka byly sice krátkodobě úspěšné, ale ukázaly se jako finančně a organizačně neudržitelné. Najímání drahých profesionálních agentur, externích poradců a „spin doctorů“ začalo být pro stranu v hubených letech po roce 2010 nedostupné. Strana závislá na státních příspěvcích mohla jen stěží konkurovat bohatému Andreji Babišovi. Chabá členská základna navíc nedokázala vyprodukovat dostatek schopných profesionálů, kteří by byli ochotní pro stranu pracovat.

Finanční krize v roce 2009 a následná neoliberální škrtací kůra v podání Nečasovy vlády dala lidem naplno poznat, jak slabé jsou vlády národních států proti pohybům kapitálu. Politici zprava ani zleva nedokázali ochránit obyvatele před dopady hospodářského propadu, naopak na ně ještě přenesli náklady na stabilizaci ekonomiky – stali se s nich pouze správci externalit globálního kapitálu. Největším strašákem, který pravicové vládě sloužil k mobilizaci voličů, byl rostoucí státní dluh a všeobecná hysterie byla ještě umocněna obrazem krachujícího Řecka. Kritického momentu, který by měl teoreticky svědčit sociálnědemokratické politice, však strana nedokázala využít.

Strašení krachem státní pokladny se sice v průběhu let ukázalo jako falešné, ale dopady škrtů a pokračující politiky nízkých mezd jsou nevratné. Obávané zadlužení státu se přeneslo na obyvatele (počet exekucí i přes trvalý ekonomický růst dnes dosahuje extrémních čísel), kteří kvůli trvající paralýze levice nemají politického zastání. Klíčová levicová socio-ekonomická témata, jako jsou mzdy, pracovní podmínky nebo zdanění kapitálu, se dostala na druhou kolej a postupně je nahradily marginální spory o šátcích muslimských žen, kouření v hospodách nebo držení zbraní. Na takto narýsovaném hracím poli se zchudlí sociální demokraté bez vlastního profesionálního aparátu nedokázali zorientovat. Svým tápáním tak jen potvrzují obavu, že už o podstatných věcech ve skutečnosti nerozhodují – o přerozdělení majetku totiž rozhoduje kapitál, politici jsou jen údržbáři, kteří dočasně záplatují ty nejviditelnější díry v systému.

Údržbář Hamáček

Nově zvolený předseda ČSSD Jan Hamáček sice při svém nominačním projevu hlásal: „Dáme lidem spravedlnost“, ale v tvářích delegátů byla znát nejistota. Nevědí totiž, jak dát vznosným frázím konkrétní obsah, který by odpovídal požadavkům nejisté budoucnosti určované technologickými změnami, bezprecedentní akumulací bohatství v rukou několika jednotlivců a rozvratem klimatu. Když na krátkém jednodenním sjezdu mělo dojít na ideovou debatu, většina kandidátů se přesunula do kantýny na řízek. V Hradci Králové se totiž nemělo řešit směřování strany a skutečné výzvy. Proběhla jen provozní údržba, aby strana přečkala do dalších voleb. Tomu také odpovídá výsledek volby předsedy, ze které vzešel údržbář.

Jediné, čím se můžou čeští sociální demokraté (a komunisté s nimi) utěšovat, je skutečnost, že v tom nejsou sami. Rok 2017 byl totiž tragický také pro jejich protějšky v Rakousku, Nizozemí (pád z 25 na 6 procent) a Francii (pád z 30 na 7 procent) a podobný osud čeká pravděpodobně také Italy. Německou SPD podle posledních průzkumů přeskočila krajně pravicová strana AfD s šestnácti procenty. Podle politologa Jana Rovného způsobily oslabení levice hluboké ekonomické a strukturální změny, které připravily etablované strany o voličskou základnu. „Dnešní dělnickou třídu tvoří masy nekvalifikovaných pracovníků ve službách, kteří většinou vaří, uklízí nebo řídí. Často pracují na částečný úvazek s nízkou mzdou,“ píše Rovný. Příslušníci nové dělnické třídy běžně nazývané prekariát se od svých předchůdců liší tím, že se osobně setkávají jen zřídka a často pocházejí z různých kultur. To velmi snižuje jejich schopnost organizovat se a vytvářet společnou identitu, jakou známe z dělnických hnutí první poloviny 20. století. Tradiční levice začala zastupovat zájmy střední třídy „bílých límečků“ a prekariát opustila.

Identita namísto třídy

Otevření hranic a globalizace mají své vítěze a poražené. První zpravidla žijí ve větších městech, domluví se několika světovými jazyky, mají známé v různých zemích a přizpůsobí se životu v různých kulturách a prostředích. Poražení jsou dnes ti, kteří kvůli ekonomickým a kulturním barierám nemohou využít svobod, které jim globalizace poskytuje. Jejich život je stále svázaný s místem, rodným jazykem a tradicemi. Tito lidé dnes pochopitelně naslouchají rétorice krajně pravicových populistů, kteří se staví proti elitám a slibují obranu proti všemu, co může ohrozit jejich pozici. Ultrapravice, kterou v českém parlamentu reprezentuje SPD, dokáže spojit ochranářskou rétoriku se špetkou antikapitalismu, a vyplňuje tak prostor vyklizený levicí. Rovný poznamenává, že tam, kde dříve ležely třídní dělící linie, dnes najdeme kulturní rozpory, čehož nejlépe využívají političtí podnikatelé jako Tomio Okamura nebo Andrej Babiš. Umějí totiž zabalit ekonomické problémy do jazyka národní identity a protekcionismu lépe než etablované politické strany.

ČSSD podobně jako SPD dnes stojí na pokraji politické smrti. Vedení německých sociálních demokratů prosazuje pokračování ve velké koalici s CDU, což se setkává s hlasitým odporem radikálnějších mladých socialistů. Jan Hamáček, který hodlá vyjednávat o vládě s ANO, straně jen poskytuje paliativní péči, a pokud do koalice skutečně vstoupí, přivede pravděpodobně ČSSD pod pětiprocentní hranici. Většina straníků včetně mládeže souhlasí s argumenty, že by strana v opozici zcela zapadla a že ve vládě prosadí alespoň část svého programu. Beze zbytku tak přijímají logiku kartelové strany, která je ochotná „jít s každým“ a pro udržení se u moci a zdrojů udělá cokoliv. Nadále se tak hodlají vyhýbat bolestivé, ale nevyhnutelné debatě o budoucí roli a směřování strany. Nechtějí si přitom přiznat, že právě prodejnost a neautenticita levicovým voličům na ČSSD vadí. Soupeřem Hamáčka je Jiří Zimola, jehož projev by se hodil spíš na sjezd SPD než ČSSD. Nabízí pouze vstup do další slepé uličky – ještě výraznější obrat k nacionalismu a kulturnímu konzervatismu, než jaký představoval Milan Chovanec během svého působení na ministerstvu vnitra.

Pro německou i českou sociální demokracii platí, že své voliče získá zpět jen tehdy, pokud dokáže působit jako uvěřitelná a radikální opozice k vládním pravicovým stranám. Měla by přestat hrát na poli vymezeném pravicovými soupeři – ti budou vždy lepší v stavění plotů a nemá smysl jim v tom konkurovat. Autentická levice musí přestat mluvit o zástupných problémech, skončit s naháněním vymyšlených uprchlíků a „nemakačenků“ a začít mířit na správné cíle. Pro začátek by se mohla začít ptát, jak je možné, že nejbohatší Čech a 102. nejbohatší člověk na světě Petr Kellner každoročně vydělává miliardy na půjčkách v zemi, kde je v exekuci 834 tisíc lidí. Kolik asi odvedl na daních, a kolik lidského neštěstí naopak způsobily produkty jeho firmy Home Credit nejen v České republice?

Autor je redaktor Alarmu.

 

A2LARM