Sociální demokracie na sjezdu vsadila na Michala Šmardu a regiony. Jinou šanci nejspíš neměla

Michal Šmarda, výrazná tvář regionální politiky, se stal předsedou ČSSD. Strana mu vyšla vstříc i při volbě místopředsedů. Všechny čeká náročná práce na obnovení důvěry k sociálně demokratické politice.

Ještě před pár lety by sjezd nejstarší politické strany u nás, sociální demokracie, zajímal většinu mediálního pole a také nezanedbatelnou část společnosti. Před nástupem ANO byli sociální demokraté jednou z nejsilnějších stran u nás. Poté, co v uplynulých letech upadali a v posledních volbách nakonec nepřekročili potřebnou pětiprocentní hranici pro vstup do poslanecké sněmovny, stojí na okraji veřejného zájmu. A jak správně poznamenala Jana Maláčová, jakmile fakticky skončí vláda Andreje Babiše, zavře se za sociální demokracií voda ještě mnohem víc.

Kmotři a ideje

Třiačtyřicátý sjezd sociální demokracie byl streamován na facebookovém účtu strany, a tak byl svým způsobem dostupný všem. Jedním z hlavních témat sjezdu bylo, že se sociální demokracie momentálně potýká s velkou finanční krizí – její dluh je více než 200 milionů korun a stále nedořešené spory s Altnerem tento stav dále prohlubují. Druhým hlavním problémem je dlouhodobá rozhádanost strany, která neustále probublává na veřejnost a vytváří dojem domnělého sporu mezi liberálním a konzervativním křídlem, který je ale falešný. Voliče a voličky takový spor nezajímá, mají spíš pocit, že sociální demokraté přestali důvěryhodně hájit jejich zájmy proti silnějším a mocnějším soupeřům. Dobře to je vidět třeba na příkladu bytů OKD nebo sídliště Písnice, které přispívaly k fragmentarizaci české společnosti, jak to popisuje výzkum Jedna společnost, různé světy, na kterém se mimo FES a STEM podílela i Masarykova demokratická akademie, tedy vzdělávací instituce přímo spojená se sociální demokracií.

Daniela Ostrá je jedinou ženou ve vedení strany, což se nedá nazvat jinak než ostuda.

Jenže o idejích a politice tento sjezd vlastně moc nebyl, ačkoliv právě s určitou ideovou vyprázdněností se tradiční strany dnes potýkají. Bez dostatečně informovaného, ideově zapáleného stranického aparátu, ve kterém nevítězí jen pragmatismus, klientelismus a touha po penězích či moci, se změna odehraje jen stěží. A právě sociální demokraté, kteří byli v poslední době reprezentováni různými šíbry, by si konečně měli vydiskutovat, jakou politiku a pro koho vlastně chtějí dělat a jak se zbavit nepříjemné nálepky „kmotrů“ a přestat jen tak obecně tlachat, což ostatně na sjezdu dělala drtivá většina vystupujících. Vzpomínání na devadesátá léta, staré kamarády, práci, kterou ČSSD udělala… To je klasický kolorit vnitrostranických debat ČSSD, které jako by neuměly vykročit konkrétním směrem k nějaké nově recipované budoucnosti, v níž mají místo současné výzvy globálního světa: klimatická krize, majetkové a sociální nerovnosti, zhoršující se infrastruktura veřejných služeb nebo masivní proměna světa práce, která může fatálně poznamenat životy zaměstnanců. Překvapivý byl v tomto směru projev Jany Maláčové, která nastínila řadu konkrétních kroků, jak stranu pozvednout – například sebevzděláváním, debatami v regionech nebo spoluprací s levicovými osobnostmi. Vzhledem k jejímu angažmá ve vládě a vedení bylo však předpokládatelné, že se předsedkyní nestane. Získala navíc jen 62 hlasů, a zůstává tak řadovou členkou.

Prakticky a znova

Předsedou se nakonec stal Michal Šmarda, kterého volilo 130 z celkového počtu 233 hlasujících lidí. Strana navíc vyšla Šmardovi vstříc při volbě místopředsedů, což není úplně obvyklé. Ukazuje se, že se po prohraných volbách sociální demokraté jednoduše rozhodli vsadit na regionální karty. Moc jiných možností neměli – poslední zbytky jejich sil teď tkví mimo vysokou politiku a Šmarda patří k nejvýraznějším lokálním tvářím strany. Je ovšem otázka, jestli se tímto krokem ČSSD ještě více neuzavře před mediálním prostředím, ve kterém byla samozřejmě silnější Jana Maláčová – a nejen proto, že je dosluhující ministryní. Šmarda si do vedení explicitně vyžádal další regionální postavy: posledního hejtmana ČSSD Martina Netolického, místostarostu Bohumína Igora Bruzla, starostu brněnské Líšně Břetislava Štefana, Robina Šína a také Tomáše Petříčka, který ve Šmardově apelu hrál roli „Evropana“, ale do jisté míry reprezentuje také Prahu.

Šmarda v obsáhlých představeních svých vysněných spolupracovníků nezmínil jedinou ženu. Do vedení se však nakonec jedna dostala, a to rovnou s nejvyšším počtem hlasů: 152 sociálních demokratů a demokratek zvedlo ruku pro Danielu Ostrou, jednatřicetiletou politoložku z Olomouce, členku Mladých sociálních demokratů a platformy Lepší ČSSD je možná. Sama Ostrá uvedla, že za její kandidaturou prakticky nikdo nestál a rozhodla se až na poslední chvíli. Její projev patřil k těm nejlepším – na rozdíl od Šmardy, jehož dvanáctiminutová promluva byla mixem vzpomínání a velmi obecného náčrtu budoucnosti strany. Na jeho obranu je však třeba dodat, že ideovou diskuzi Šmarda podle svých slov absolvoval během uplynulých týdnů.

Potrvá to dlouho

Daniela Ostrá zvládla ve své kandidátské řeči skloubit jak osobní důvody, proč je členkou sociální demokracie, tak reflexi voleb a její postoje měly podle všeho odezvu. Ostrá patřila v minulosti k zastáncům širších levicových koalic, podporovala spolupráci se Zelenými, kritizovala současné vedení a snažila se opakovaně nastolovat hlubší ideologické diskuze dovnitř strany a kombinovat je s důrazem na praktickou politiku v ulicích. Každopádně je jedinou ženou ve vedení strany, což se nedá nazvat jinak než ostuda. Strana, která apeluje na rovnost a spravedlnost, jí není schopná docílit ani ve svých vnitřních strukturách, ačkoliv právě ženy jsou dnes ve větším socioekonomickém ohrožení v důsledku nerovného přístupu k péči i kvůli tomu, že na ně více dopadá pandemie. Neschopnost reflektovat nerovnost mužů a žen uvnitř strany bohužel ukazuje, že navzdory řadě debat o budoucnosti a restartu setrvávají sociální demokraté pořád v pasti minulosti.

Důraz na regionální rozvrstvení byl po letech (kritizovaného) odpojení stranické základny od vedení v lecčem logický. ČSSD teď potřebuje praktické a zkušené politiky, kteří zůstali v blízkosti původního elektorátu a umějí se mezi lidmi přirozeně pohybovat. To je něco, co Jan Hamáček a jeho vedení strany moc neuměli, a tak nahánění voličů a voliček před volbami performovaným důrazem na „zájmy lidu“ působil po letech ve vládě už jen křečovitě. Důvěru tento typ náhlého zájmu o lidi a jejich problémy budit nemohl ani omylem. Uvidí se, co v tomto ohledu svedou Michal Šmarda a jeho spolupracovníci. Jako jeden z prvních cílů si vytyčili oslovení Josefa Středuly jakožto kandidáta do prezidentské volby, za nímž by se měla zformovat širší levicová koalice. Dalším důležitým momentem jsou pro Šmardu komunální volby. Ale i bez ohledu na harmonogram voleb má před sebou sociální demokracie opravdu hodně práce – uvnitř strany i navenek. A bylo by naivní si myslet, že ke zlepšení dojde rychle. Skutečná změna totiž může trvat roky. Snad s tím nové vedení i strana jako celek počítají.

Autorka je redaktorka Alarmu.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace