Foto MPSV ČR
„Já se hlavně bál nákazy, abych se nemusel rozhodovat mezi správnou věcí a zachováním živobytí,“ píše mi kamarád, který mi průběžně popisuje poměry ve firmě, kde pracuje. Když tam někdo onemocní, ujišťují se ostatní, že je hygieně nenahlásil. Atmosféra ve firmě totiž nenechává zaměstnance na pochybách, že by takové jednání podnik poškodilo. A tak je u něj obava z nemoci překrytá ještě silnější obavou, jak by se zachoval on sám, kdyby zjistil, že je covid pozitivní. Byl by loajální k firmě a žil pak se špatným svědomím, že přispěl k šíření nákazy, anebo by kolegy hygieně „práskl“ a riskoval by ztrátu zaměstnání nebo jiné problémy v práci?
Největší posměch a nenávist schytává ministryně Maláčová právě tehdy, když se snaží prosazovat moderní levicovou politiku. Kritika většiny médií i diskutérů se jí naopak vyhýbá v případech, kdy chce být přísná na ty nejchudší.
Otázku, proč se ti lidé neozvou, jsem v souvislosti s pracovními podmínkami slyšela mnohokrát. Kladli ji dokonce i lidé, kteří se sami moc dobrým pracovním podmínkám (například v médiích nebo v divadle) netěší, ale kupodivu mají pocit, že ozývat by se měli ti druzí, ti v továrnách. Když se podivujeme nad tím, proč si lidé nechají líbit v zaměstnání různé ústrky, zapomínáme na lidský rozměr celé záležitosti. Ještě těžší než se postavit šéfovi, který vás zjevně šikanuje, je totiž ozvat se v případě, že jsou metody vedení „měkčí“ a vy máte pocit, že jste firmě, vedení nebo kolegům nějak zavázáni. Vyžadovat plnění nějakých pravidel v případě, že je atmosféra na pracovišti do značné míry přátelská, je možná ještě těžší, než když si na kamarády v práci nikdo nehraje.
Mnoho způsobů, jak zatočit s bandou simulantů
Metod, jak donutit nemocné zaměstnance chodit do práce, je celá řada. Od atmosféry na pracovišti, kde je nemoc často vnímána jako neblahý čin a schválnost, kterou dotyčný páchá proti zaměstnavateli i kolegům, přes upozornění, která čtete při nástupu do zaměstnání, kde vás zaměstnavatel často upozorňuje, že důvodem absence může být jen skutečně závažné onemocnění, až po finanční motivaci. Kromě toho, že nemocný bere obvykle jen šedesát procent platu, což u mnoha lidí jejich nízké příjmy srazí až na částky, s nimiž zkrátka nevyjdou, jsme tu dlouho měli i takzvanou karenční dobu. Tedy jen těžko uvěřitelné a obhajitelné neproplácení prvních tří dnů nemoci. Přestože jsou zaměstnanci pro případ nemoci pojištěni, byli dlouhé roky trestáni za to, že onemocněli, třídenním výpadkem příjmů. Když k tomu připočteme, že ani potom nebyla částka dostatečná, je jasné, že si lidé zvykli své nemoci přecházet, anebo pro ně nemoc znamenala jízdenku směrem na sociální dno.
Kromě toho má řada firem ještě další fígl, jak lidi finančně motivovat k tomu, aby do práce chodili pokud možno i nemocní – nenárokovou část mzdy. Typicky bere zaměstnanec mzdu jen o něco vyšší než minimální a k tomu se mu připočítávají různé bonusy v podobě odměn, takže jeho čistá mzda je nakonec o několik tisíc vyšší než základ vypočítaný z hodinové mzdy. Jednou takovou nenárokovou složkou mzdy bývá bonus ve výši třeba dvou tisíc za to, že jste v daném měsíci nebyli ani jednou nemocní, ani jednou jste nechyběli (třeba proto, abyste odvedli dítě k lékaři) a ani jednou jste nepřišli pozdě. To je už docela silná motivace k tomu, abyste přechodili nějakou tu rýmičku. Když k tomu ještě připočteme manýry v některých provozech, kde šéfové bez uzardění zakážou svým zaměstnancům marodit, i když třeba berou antibiotika, není se co divit, že tu je kultura přecházení nemocí i pohrdání lidským zdravím tak rozšířená.
Narušit zvyk lidí nemoci přecházet nebude snadné, protože se to učili dlouhé roky a zaběhané způsoby je obtížné změnit jak ve firmách, tak i u jednotlivců. Najednou je totiž potřeba dávat pozor, jestli náhodou nejsme nemocní. To je něco, co po nás nikdy nikdo nechtěl.
Kdyby tu tak byla moderní levicová strana
Za účelem zlepšení karanténní morálky navrhla ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová, aby zaměstnanci v březnu a dubnu pobírali sto procent nemocenské. Opatření mělo bránit propadu příjmu nakažených či lidí v karanténě. Vládou to prošlo, ale sněmovnou nikoliv. Poslanci odsouhlasili alespoň příspěvek, který mnoha zaměstnancům, zejména těm nízkopříjmovým, zvýší nemocenskou na devadesát procent. To sice není tak dobré, ale je to lepší než nic. Zda by opatření tak snadno prošlo, kdyby nebylo ambiciózního plánu na sto procent, nevíme, ale původní Maláčové návrh může každopádně otevřít debatu o tom, proč vlastně mají být pracující lidé sankcionováni za nemoc, když například v sousedním Německu i Rakousku pobírají stoprocentní náhradu mzdy, a to nejen během pandemie. Neexistuje žádný důvod, proč by to u nás nešlo taky, pokud tedy nejsme jako národ banda simulantů.
Škoda, že tu není nějaká opravdová moderní levicová strana, vzdychají často mí pravicoví přátelé nebo náhodní diskutující na sociálních sítích. To by bylo něco jiného než to, co tu máme, dodávají často, i když by samozřejmě takovou stranu nikdy nevolili. Jejich přání zní sice trochu pokrytecky, ale mají pravdu – měli bychom například mnohem lepší výchozí pozici pro potírání epidemie. Třeba i proto, že by měli zaměstnanci zvnitřnělou větší úctu ke svému zdraví.
Zajímavé ale je, že největší posměch, nenávist a označování za komunistku nebo „Venezuelu“ schytává ministryně Jana Maláčová právě tehdy, když se snaží prosazovat moderní levicovou politiku. Ještě zajímavější je, že kritika většiny médií i diskutérů se jí naopak vyhýbá v těch případech, kdy chce být přísná na ty nejchudší. Vzhledem k tomu, že patřím k jejím největším kritikům, když se snaží zavádět restrikce vůči lidem, kteří vypadli ze systému, jsou v exekucích a pracují na černo, nemohu nevidět, že největší smršť odsudků a zesměšňujících vyjádření ji čeká za docela normální opatření a změny, které jsou často prostě jen rozumné. A to obvykle neprosazuje v těchto oblastech nic, co by nefungovalo někde jinde ve vyspělejších zemích.
Podobně se to má i se zvyšováním minimální mzdy nebo zrušením karenční doby, zvýšením rodičovského příspěvku nebo zálohovaným výživným, které prosazovala. Za tyto změny si vždy vysloužila buď jen kritiku, anebo v nejlepším případě nic. Přitom dnes právě tyto změny mohou změkčit propad mnoha skupin mimo systém a v důsledku mít pozitivní vliv i na hospodářskou situaci po pandemii. A za to bychom přece jen mohli Janě Maláčové poděkovat.
Autorka je redaktorka Alarmu.