Foto David Sedlecký, CC BY-SA 4.0
„Já vás do té sněmovny dovedu,“ hřímal staronový předseda sociální demokracie Jan Hamáček na víkendovém sjezdu a bouchal u toho pěstí do stolu. Těžko říct, jestli tomu on sám věří: za poslední rok opustilo ČSSD na dva tisíce členů, strana jich v rámci dekády už ztratila více než polovinu a absence komunikace dovnitř členské základny byla jedním ze stěžejních témat sjezdu. Předvolební průzkumy navíc nejstarší politické straně u nás věští strmý pád: ČSSD by se podle většiny z nich už nedostala do Poslanecké sněmovny, a pokud to tak půjde dál, bude ráda, dosáhne-li vůbec na hranici 1,5 procenta, která je nutná pro zisk příspěvku na úhradu předvolebních nákladů. Na sjezdu jako by tyto obavy ani nebyly vidět. Nic nekončí, jedeme dál.
Pořád je kam klesat
Málokdo má tolik zkušeností s tím, co na voliče stoprocentně nefunguje, jako česká sociální demokracie. Byť některé věty, které na sjezdu padly, naznačily, že i tímto směrem se dá překvapivě jít ještě dál. „Proto jasně říkám, s ANO po volbách už nikdy. Jen hlupák, jen blbec by třikrát opakoval stejné chyby a potřetí by vlezl do stejné řeky,“ hlásal v tu chvíli ještě ministr zahraničí Babišovy vlády Petříček a neúspěšný kandidát na předsedu. Nebyl sám: v podobném duchu se nesla drtivá většina příspěvků delegátů, nějakou záhadou se ale tvrdá kritika vládního angažmá absolutně nepromítla do volebních výsledků. Stávající vedení strany posílilo kritice navzdory. Hamáčkův vyzyvatel Tomáš Petříček nenašel ve straně dostatečnou podporu a zároveň objektivně ani nebyl reálnou alternativou – rádi ho mají především ti, kteří by sociální demokracii stejně nikdy nevolili, což není, přiznejme si, zrovna výhodná startovací pozice na předsedu strany. Navíc se proslýchá, že architektem jeho kandidatury nebyl nikdo jiný než bývalý europoslanec Miroslav Poche. Ten patří mezi šedou eminenci liberálnějšího křídla strany. Jenže konflikt uvnitř strany se nenese mezi konzervativním křídlem a liberály (což by bylo legitimní), ale spíš mezi lidmi, kteří se alespoň tváří, že to se sociální demokracií myslí ještě nějak vážně, a těmi, kteří ji až příliš okatě chtějí naposledy využít k vlastnímu prospěchu a pak odhodit.
Víkendový on-line sjezd potvrdil pověst ČSSD jako strany, která se ze všech sil drží strategie zavírat oči před vlastními problémy a dělat všechno jako doposud.
Jan Hamáček sice zvítězil hned v prvním kole, ale nebylo to nikterak přesvědčivé. Ihned po svém vítězství nastoupila strategie úplného vymazání názorových odpůrců uvnitř strany a Hamáček si hned na pozici prvního místopředsedy dosadil Romana Onderku. Bývalý primátor Brna se přitom nedostal ani na kandidátku Jihomoravského kraje do Poslanecké sněmovny a víc než kdokoli jiný tak stvrdil hlubokou propast mezi řadovými členy a vedením. O Onderkovi navíc nebylo v uplynulých letech vůbec slyšet – víc než jako politik se proslavil jako „analytik“, když vizionářsky poznamenal, že pro ČSSD to není dobré ani s Babišem, ani bez něj.
Místo kompromisu čistky
Navzdory debatám o tom, jak najít kompromis mezi řadovými členy a vedením, se Hamáček obklopil jenom svými příznivci. Kritiky – v čele se svým konkurentem na pozici předsedy strany Tomášem Petříčkem – začal zadupávat do země. Výsledky v podobě odklonu Zelených, možných koaličních partnerů, i všeobecného výsměchu na sebe nenechaly dlouho čekat. Hamáčkovo nedemokratické vyřizování účtů působí vážně jenom směšně. O programu a plánech strany se vůbec nemluví, a nikdo tak neví, co skutečně sociální demokracie nabízí. Řeči, jak je nutné zbavit se nálepky rozhádané strany, dostaly podobu absurdních čistek, které víc než cokoli jiného vypadají jako plnění pomstychtivých plánů Miloše Zemana. Ten se už dvě dekády snaží sociální demokracii zničit a dříve nevýrazný předseda Jan Hamáček se alespoň pro tento plán ukázal jako dokonale loajální a svým způsobem i (všeho)schopný spojenec. Místo debat o programových prioritách strany tak sledujeme šílenou Hamáčkovu vendetu, která naprosto netakticky přichází okamžitě na sjezdu. Dává tak prostor pro spekulace, co všechno Zeman Hamáčkovi slíbil, když na oplátku sociální demokracii skutečně pohřbí. Personální výměna sociálnědemokratických ministrů má zatím háček v podobě malého odporu Lubomíra Zaorálka, který nechce opouštět ministerstvo kultury a vracet se na ministerstvo zahraničí. Pokud mu odpor vydrží, ale Zeman bude na výměnu dál tlačit, bude nejspíš Hamáček ochotný obětovat Zaorálka úplně.
Ve stínu Babiše i Zemana
Často slýchaná fráze, že odchod sociální demokracie ze scény nás nemusí mrzet, protože na jejím místě se uvolní prostor pro „něco nového“, levicového, sice dává z jistého úhlu smysl, nicméně ČSSD má v tuto chvíli tak malé preference, že prostor, který vyklízí, toho zase tolik k zabrání nenabízí. Šance, že bude pár procent, které tu po ní ještě zůstávají, zabráno nějakou levicovou silou, je navíc malý. Nebyl to dostatek levicové politiky, co stojí za propadem sociální demokracie, ale spíše politické chyby a dlouhodobé nezvládnutí náročné situace, ve které se ČSSD s útočným pravicovým tiskem v patách nacházela vždy a která se ještě ztížila s nástupem Zemana na hrad a vstupem podnikatele Babiše do politiky.
Nejčastěji se za příčinu pádu sociální demokracie považuje její už skoro osmiletá vládní spolupráce s hnutím ANO. Vzhledem k tomu, že na začátku této spolupráce v roce 2013 měla ČSSD dvacetiprocentní volební zisk a na jejím konci možná nebude ve sněmovně, je těžké to popřít. Nástup Andreje Babiše do politiky by ale ČSSD ovlivnil a výrazně oslabil i v případě, že by se strana rozhodla s ním do koalice nejít – ať už ve zmíněném roce 2013, nebo o čtyři roky později. Hamáček se v nové vládě kasal, že sociální demokracie bude vedle hnutí ANO nesmlouvavým levicovým partnerem, což ne tak docela splnil. Andrej Babiš jako silnější koaliční partner jakýkoli sociální návrh nahradil ještě velkorysejším návrhem a ještě u toho dokázal sociální demokraty obvinit z nekompetence a neporozumění veřejným financím a fungování státu. Na tento scénář nebyli Hamáček s Maláčovou schopni reagovat. Třebaže během pandemické krize ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová prosazovala ohleduplnější opatření směrem k sociálně slabým, pověst garanta sociálních jistot a mírného růstu pro střední i pracující třídu a důchodce zůstala spíše Andreji Babišovi.
Politika je konflikt
Sázka na poměrně nekonfliktní postupné zvyšování sociálních dávek, platů a důchodů sociální demokracii tak trošku zbyla poté, co se sama vyčerpala svárem mezi konzervativnějším a liberálnějším křídlem. Sebevědomý nástup liberálnějších sociálních demokratů spojený s popularitou Jiří Dienstbiera mladšího na začátku desátých let zabrzdilo zvolení Miloše Zemana prezidentem v roce 2013. Miloš Zeman si od té doby vytvořil na hradě alternativní vedení ČSSD, a pokud se strana chová jinak, než si sám přeje, upřímně a s radostí jí škodí. Bohuslav Sobotka ho ještě dokázal převézt ve chvíli, kdy se prezident pokoušel po volbách v roce 2013 provést stranický puč, vazalského vztahu strany k prezidentovi ale ČSSD zbavit nedokázal a nakonec na to sám doplatil.
Sobotkova ani Hamáčkova ČSSD nedokázaly nikdy adekvátně politicky reagovat na Zemana ani na Babiše, kteří se velmi rychle stali největšími spojenci v české politice. Paradoxním spojencem ČSSD se tak částečně stala česká liberální pravice. I v jejích kruzích se začalo mluvit o důležitosti „demokratické levicové strany“, a to ze strachu z nástupu autoritativního Babiše Že se ze strany liberální pravice jedná jen o trik, se ukázalo vždy, když ČSSD něco skutečně levicového navrhla – jako například minimální progresivní zdanění nebo zrušení karenční doby. Jenže politika se komunikuje skrze politický konflikt, a i když se sociální demokracie nestala úplně prozemanovskou a už vůbec ne probabišovskou, nikdy nedokázala jít do přímého konfliktu s pravicovou hegemonií – liberální ani konzervativní –, natož se vůči ní srozumitelně vymezit. Příležitostí k tomu bylo poměrně dost, naposledy tehdy, když nečekaná koalice ODS, ANO a SPD prosadila snížení superhrubé mzdy, ale utahaná ČSSD se už na nic většího nezmohla. Za daných okolností byla jednoduše postupně přehrána a v klíčových letech nedokázala strana vygenerovat dostatečně silné osobnosti, které by dokázaly využít krizi ve výhodu a obměnit rétoriku i politiku strany, aby byly srozumitelné voličům. Pláč antibabišovské pravice je nicméně pokrytecký, byly to totiž útoky na vše levicové, co v Česku učinilo značku „rodinné firmy“ jednoho oligarchy přitažlivější než elementárně solidární stát, který nabízí sociální demokraté všude na světě.
Půl roku před volbami tak čeká sociální demokracii těžký úkol: bude muset přesvědčit své voliče, že jim má vůbec co nabídnout, a to v situaci, kdy se veškerá kampaň už dávno přesunula na půdu Poslanecké sněmovny. První místopředseda vlády Jan Hamáček navíc bude čelit oprávněné kritice za nezvládnutou pandemii a schizofrenie vůči ANO se s blížícími se volbami ještě prohloubí. Víkendový on-line sjezd tak především potvrdil pověst sociální demokracie jako strany, která se ze všech sil drží strategie zavírat oči před vlastními problémy a dělat všechno jako doposud. Alespoň v něčem je to přehledné: až ČSSD neuspěje, půjde vina za stávajícím vedením, a ne za někým, kdo by se ji pár měsíců pokoušel znovu postavit na nohy. Tak jak tak připomíná kdysi hlavní politická síla na české levici už jen partu lidí, kteří si na vážené politiky pouze hrají. Ani seberáznější bouchání do stolu této hře na autenticitě nedodá.
Autoři jsou redaktoři Alarmu.