Foto Jaroslav Fiala
Ministr kultury Antonín Staněk dělal jednu botu za druhou, po kritice zevnitř ČSSD rezignoval, Miloš Zeman ho nechtěl nechat odejít z vlády, Staněk vydíral vládu i ČSSD, až Andrej Babiš konečně navrhnul Zemanovi místo Staňka Michala Šmardu, ale Zeman ho nechtěl jmenovat, Babiš si nedokázal Šmardu představit v opeře a Šmarda pak řekl, že do Babišovy vlády nechce. Zhruba tak vypadlo několik uplynulých týdnů české politiky. Připočtěme k tomu jedno bizarní selfíčko z Colours of Ostrava, kde Staněk a Šmarda spolu vesele pózují, nespočet hrdinných prohlášení „Honzy“ Hamáčka a stranickou podporu Šmardovi, která se v moment, kdy se (samozřejmě úplně sám od sebe) vzdal kandidatury, změnila v empatické bratrské přitakání jeho rozhodnutí. „Lidsky ho chápu,“ řekl Hamáček a tvářil se u toho jako vždycky: nijak.
Kolikrát ještě bouchne Jan Hamáček se svým týmem do stolu, než si i ČSSD všimne, že už ji dávno nikdo nebere jako reálnou politickou stranu, ale spíš jako zosobněný stockholmský syndrom?
Necelé dva dny po nejtrapnější vládní krizi tu máme nového kandidáta a, světe div se, není jím nikdo jiný než Lubomír Zaorálek. A teď to hlavní: prezident Zeman s nominací bývalého ministra zahraničí a předsedy Poslanecké sněmovny souhlasí. Vypadá to, že trápení je u konce. Sociální demokraté můžou ve vládě Andreje Babiše dál přežívat ve vegetativním stavu, jako prvok, na kterého všichni udiveně zíráme a ve skrytu duše si přejeme, aby to bezúčelné trápení konečně někdo ukončil. Bohužel taky všichni víme, co by mohlo nastat po odpojení ČSSD od přístrojů: stojedničková vláda opřená o odpadlíky, Trikoloru, SPD a komunisty a (dost možná očistné) vyoutování Babiše jako opravdu všehoschopného oligarchy. Mezi prvokem a fašisty volím – alespoň já – raději vždycky prvoky.
Spasitel Zao
„Krize je nesnesitelná, mohu ji ukončit,“ předstoupil Zaorálek včera před lid a vzal na sebe roli spasitele Babišovy vlády. Sám měl prý trochu jiné plány. „Na spolupráci s Lubošem se všichni těšíme,“ tweetovala v reakci na Zaorálkovu nominaci Jana Maláčová. Ti samí lidé, kteří ještě před pár dny hrozili odchodem z vlády, nebude-li Šmarda jmenován, se dnes tváří úplně samozřejmě. Nic nekončí, jedeme dál.
Na jednu stranu je Zaorálek vlastně dobrou zprávou: bez ohledu na určité jeho slabosti (především to, že se s nástupem do jakékoliv funkce změní z bouřlivého a plamenného kritika stávajících poměrů v oportunistického beránka, který má pro všechno srozumitelné a smířlivé vysvětlení) patří k nejvýraznějším českým politikům. Na naše poměry je navíc vzdělaný a pohotový a dlouho patřil ke stálicím sociálnědemokratického nebe. Po volebním debaklu před dvěma lety se rozhodl z nejvyšší politiky odejít. Mimo jiné i proto, že na sebe po vyhoření Bohuslava Sobotky vzal roli volebního lídra a ochotně se producíroval Prahou s bannerem neironicky volajícím po vyšších mzdách a důstojnějších pracovních podmínkách. To všechno v době, kdy byla ČSSD stále ještě nejsilnější stranou ve vládě. Voliči a voličky ČSSD si tyto zoufalé last minute pokusy o znovunalezení levicové rétoriky vyložili správně a dali straně něco málo přes sedm procent. A tak Zaorálek na čas zmizel. A spolu s ním i Moravskoslezský kraj, který byl odjakživa baštou sociální demokracie a zástupce tohoto regionu se pravidelně ucházel o místo v předsednictvu nebo ve vládě.
Levicový rebel u konce s dechem
Teď se zdá, že se Zaorálek vrací. Ruku na srdce: mohlo být hůř, a není. Po Šmardovi je to hned druhý příčetný kandidát ČSSD na ministra v řadě. Jediný jeho problém je, že to byl právě Zaorálek, kdo se proti Babišovi i samotné koalici s ním tvrdě vymezoval a svou vlastní kampaň do Sněmovny postavil na rádoby autentické levicové kritice kumulaci moci a kapitálu v rukou dnešního předsedy vlády. Co bylo, to bylo. „Když vám řeknou, že v tom můžete pomoci, tak je těžké říct, že se mě to netýká. Musel jsem to promyslet, a nakonec jsem Hamáčkovi řekl, že ho v tom nenechám,“ vysvětluje dnes Zaorálek, jako by to někoho ještě vůbec zajímalo. Ale ať jsou důvody jeho vstupu do vlády jakékoliv, nemají šanci znít přesvědčivě. Jednoduše proto, že ČSSD přesvědčivá není.
Personálně vyprahlí sociální demokraté chtěli kdysi být levicovým rebelem ve vládě oligarchy. Dnes prostřednictvím Jana Hamáčka performují různé zenové praktiky, zaměřené na vypořádávání se s veřejným ponižováním a ostudou. V tom dosáhli opravdového mistrovství a ukazují nám, že i když může být se Zemanem a Babišem vždycky hůř, bude tu Hamáčkova parta ochotně stát, aby nastavila i druhou tvář. V pondělí se k fackovacím panákům možná přidá i Lubomír Zaorálek a jedna z mnoha vládních krizí bude třeba zažehnaná. Do dalších voleb ale zbývají dva nekonečné roky. Během nich bude Babiš dělat, co si Zeman zamane: dalšího premiéra totiž jmenuje stávající prezident a sociálním demokratům tak opravdu zbyde jen role vládního otloukánka. Kolikrát za následující měsíce ještě bouchne Jan Hamáček se svým týmem do stolu, než si i ČSSD všimne, že už ji dávno nikdo nebere jako reálnou politickou stranu, ale spíš jako zosobněný stockholmský syndrom?
Autorka je redaktorka Alarmu.