Foto Pavel Ševela / Wikimedia Commons 3.0
Prakticky každé zasedání Poslanecké sněmovny se nyní nese v duchu obstrukcí. Videa, v nichž si poslanci stelou na gauči nebo dostávají masáže, zatímco v jednacím sále se u pultíku střídají poslanci SPD a ANO s cílem zdržovat, se postupně stávají evergreenem. Zatímco v minulém volebním období pravicové strany tento instrument využívaly samy a s Babišem se na omezení obstrukcí odmítaly dohodnout, v tomto období hořké plody své minulé práce sklízejí samy. A spolu s nimi i my ostatní. Ukazuje se, že obavy z dysfunkční, ryze populistické a místy i protofašistické opozice se staly realitou. Možná i dříve, než jsme čekali.
Česko patří k zemím s největšími majetkovými nerovnostmi vůbec. Podle švýcarských analytiků patří nejbohatšímu procentu Čechů jmění ve stejné hodnotě, jakou má celkový majetek „dolních“ 90 procent.
Abychom krokům vlády lépe porozuměli, začal premiér Petr Fiala po vzoru Andreje Babiše vyrábět vlastní pořad. Nazval ho konzervativně: Otázky a odpovědi z Kramářovy vily. Ani Andrej Babiš se svého komunikačního kanálu nevzdává, jen se ze zahrady svého luxusního domu v Průhonicích přesunul do hospody. Babiš tak každý týden za doprovodu rozverné hudby rozebírá, jak moc asociální nová vláda bude, aby za chvíli lidem popřál pěkného Valentýna nebo sdílel příběh o úmrtí svého kamaráda, který jako správný byznysmen dává do souvislosti s vlastními plány na onkologické centrum v Praze. Mohlo by to působit nechutně, ale v lecčem je to mnohem snesitelnější, než když vládl. Zatímco v pozici předsedy vlády působily jeho videa, plná stěžování si na druhé, ublíženě, a proto i komicky, pozice šéfa nejsilnější opoziční strany snese mnohem víc.
V opozici není nuda
Kromě toho, že Babiš současnou vládu tepe prakticky za cokoliv, neustále učitelsky poučuje, bez náznaku ostychu vypráví o tom, jak za něj bylo líp či jako lidový miliardář vyhlašuje Trapas nebo Výsměch týdne. Znovu se tak ukazuje, že navzdory predikcím, že se bývalý premiér bude v opozici nudit, dokázal Babiš a jeho PR tým najít novou polohu. A že Babišovi není cizí se jí okamžitě zhostit a znovu tak redukovat politické síly – tentokrát ne vládní, ale opoziční, na svou osobu. Jednoduchý nápad s každotýdenním komentováním politické situace, který má Babiš už dávno naučený (jen místo chlubení se údajnými úspěchy své vlády dnes nabízí výsměch a poučování té Fialovy), je v řadě ohledů funkční. Je proto s podivem, že něco podobného už dávno nedělá ještě úplně někdo jiný. Třeba předseda kdysi nejvýraznější levicové strany, sociální demokracie, Michal Šmarda.
Od chvíle, kdy ČSSD vypadla ze sněmovny, jakoby přestala existovat. Proběhl sjezd, někdo byl zvolen do vedení a dál už nic. Po zásadní síle české politické levice se slehla zem. Babiš toho prakticky okamžitě využil a začal, spolu s dalšími výraznými členy ANO, mluvit o tom, že ČSSD ani není potřeba. Že voliče a voličky levice klidně obhospodaří Babiš a jeho strana. Jenže takhle jednoduché to vůbec není.
Místo systémových řešení jenom drobné
Jakkoliv se Babiš rád a často situuje do role prosociálního oligarchy, jeho politika není systémově levicová. Je jednoduše vždy taková, jaká se mu hodí. Před volbami byl jeho slovník prakticky nerozeznatelný od (ultra)pravice, útočil na Piráty jako na neomarxisty, strašil uprchlíky, brojil proti tak základnímu instrumentu, jakým jsou daně. Koneckonců s pravicí našel konsenzus třeba při zrušení superhrubé mzdy nebo v řadě krajně asociálních zákonů, které ještě více deptaly a deptat budou české chudé domácnosti.
Jeho slovník je manažerský, oligarchický a populistický, nikoliv solidární a apelující na důstojnost života skrz poukazování na systémové nedostatky a nerovnosti. Toho Babiš coby zástupce nejbohatší a nejvlivnější třídy miliardářů ani není schopný – šel by absolutně proti svým osobním zájmům. Navíc celoživotní pohyb v hyperprivilegované vrstvě (jak za komunismu, tak v období kapitalismu) mu prakticky zamezuje vidět nějaké problémy systémově, a tak je taky řešit, na to není jeho styl smskujícího manažera stavěný. A tak zbyly drobné. Levnější jízdné, nějaké to ustupování odborům a Maláčové se zvyšováním minimální mzdy nebo valorizací směšně nízkých důchodů. Problém je, že nastupující tupé škrty vlády Petra Fialy dokládají, jak důležité byly i tyto drobné změny pro nízkopříjmovou část Česka.
Dokud s Babišem byli sociální demokraté ve vládě, nemohli zásadní majetkové ani příjmové nerovnosti, jichž je Babiš (i jako zástupce starého kapitálu) významným proponentem, kritizovat. Bylo by to směšné a pokrytecké. Mohlo se však zdát, že neúspěch ve volbách donutí ČSSD jednat jinak – razantněji a adresněji. Přeci jenom řada výzkumů i samotný úspěch Babišových drobných pokroků v mezích oligarchického statu quo potvrzuje, že pro levicový narativ i politiku tu prostor je.
Česko – země nerovnostem zaslíbená
Česko patří k zemím s největšími majetkovými nerovnostmi vůbec. Podle švýcarských analytiků patří nejbohatšímu procentu Čechů jmění ve stejné hodnotě, jakou má celkový majetek „dolních“ 90 procent. Česko se tak podle studie výzkumného institutu Credit Suisse Research Insitute řadí k nejnerovnějším zemím Evropy. Zároveň jsme jedna ze zemí, kde se na počet obyvatel pohybuje nebývalé množství oligarchů. Na druhou stranu se u nás bezpříkladně rigidně dědí chudoba. Dobře to ukazuje mapa vzdělání, kterou před nedávnem publikoval výzkumný tým PAQ REsearch kolem sociologa Daniela Prokopa.
Stále se také potýkáme s chudobou – celá čtvrtina lidí nemá našetřeno na mimořádný výdaj ve výši 12 tisíc korun. Celých čtyřicet procent lidí se řadí do ohrožené nebo strádající třídy. Máme skoro rekordní inflaci, která dopadá na zranitelnější skupiny – zdražuje se hlavně bydlení a potraviny. Roste počet lidí závislých na potravinových bankách. Krize bydlení nabobtnala do nebývalých rozměrů a řešit ji instrumenty, jako je vyšší daň z nemovitostí nebo masivní obecní výstavba, které jsou běžné na Západě, a které nám doporučuje i OECD, se pravicová vláda rozhodně nechystá. A v neposlední řadě čelíme bezprecedentní energetické krizi, která může do chudoby uvrhnout až 800 tisíc domácností. To všechno jsou problémy, které doslova odhalují systémová selhání českého státu.
Přes to všechno není po sociálních demokratech ani vidu, ani slechu. Na svém facebookovém profilu sem tam Michal Šmarda oznámí, že jede něco povídat do televize – to v lepším případě, v tom horším shání lyže na víkend. Navzdory tomu, že hned první kroky Fialovy vlády by mohly sloužit jako masivní základ pro levicovou kritiku, sociální demokracie zůstává neviditelná. Její role, stejně jako během uplynulých osmi let, se po svém ujal Babiš. Pokud to tak zůstane, může si ČSSD o nějaké restauraci a znovunalezení svých voličů nechat zdát. A my ostatní budeme muset dál přihlížet rétorickému boji mezi konzervativní pravicí a oligarchickým populismem, zatímco se další a další české domácnosti budou propadat do hlubokých a dalekosáhlých sociálních problémů, jejichž systémové neřešení může přinést jen další koloběh vyloučení a sociálních problémů.
Autorka je redaktorka Alarmu.