V nové knize Petry Hůlové nazvané Stručné dějiny Hnutí spolu v blízké budoucnosti soupeří starosvětské pozůstatky patriarchátu (Starosvět) a prudce postupující feministické Hnutí (Novosvět). A překvapivě vítězí feministky, kterým se podařilo převzít moc a vytvořit děsivou progresivní diktaturu. Jak moc děsivá tato diktatura ve skutečnosti je, ovšem z knihy posuzujeme velmi obtížně. Veškerý děj se totiž odehrává víceméně pouze v Instituci, což je léčebna pro muže, kteří ještě neprošli tranzicí do nové sexuality popírající biologické předpoklady sexuálního chování, a žena je tak nepřitahuje díky svým duševním kvalitám, ale tělesným znakům. Na chvíli se dostaneme také do regionální Komunity, v níž jsou naopak převychovávány ženy, které i v novém světě lpějí na zbytečnostech, jako je make-up nebo plastická chirurgie. Nakoukneme i do domova seniorů, v němž spokojeně dožívá své sexuálně aktivní stáří matka vypravěčky Věry.
Hlavní zprávou pro české feministky by nakonec mohlo být, proč si i tak nadaná a inteligentní žena jako Petra Hůlová z jejich myšlení bere to, co se objevilo v její knize. Někde se stala chyba a bylo by nespravedlivé říkat, že chyba je jen na její straně.
Kromě detailního popisu fungování dvou ústředních institucí však zůstávají charakteristiky novosvětské feministické diktatury v mlze. Jeden příklad za všechny: v knize je neustále připomínáno, že porodnost v Novosvětě stoupá, nedozvíme se ale proč. Pouze to, že „ženy už nejsou tolik zmořené“. Víme, že za vše může legendární vůdkyně Rita, která se svému genderovému určení vzpírala už v mateřské školce. Víme, že Hnutí má na svém kontě několik teroristických útoků a jeho cesta k moci rozhodně nebyla mírumilovná. K tomu ještě přidejme set ideologických pouček, na nichž diktatura Hnutí stojí: usiluje o eliminaci tělesné krásy jako kulturně-společenského konstruktu, o vymanění se z biologicky podmíněného sexuálního chování a odmítá péči o zevnějšek, což podtrhuje prorežimní teplákovka, která má být casual obdobou islámských burek.
Převýchova mužů spočívá v tom, že trénují úspěšnou (ejakulací završenou) masturbaci nad plakáty žen v menopauze, případně jsou testováni při nočních přepadovkách, během nichž jim bachařky ve spánku stimulují penis, aby se prokázalo, jestli se už jejich sexuální vzrušivost odpoutala od čistě mechanických a biologických reakcí. V jedné z prvních recenzí napsal Tomáš Weiss pro Aktuálně.cz, že Příběh služebnice Margaret Atwoodové, jejž Hůlové patrně posloužil jako inspirace, je oproti Stručným dějinám Hnutí příliš schematický. Těžko si ale představit schematičtější román než Stručné dějiny Hnutí, jejichž skladba vystačí tak akorát na nepovedený vtip o feminismu.
Sci-fi jako přízemní fraška
V nejnovější české próze můžeme pozorovat snahu koketovat s žánrem sci-fi. V tom následujeme světový trend, můžeme totiž sledovat posun od vnímání science fiction literatury (ale podobná tendence se týká i filmu či umění) jako žánrového psaní, které má sice poměrně rozsáhlou, ale jasně ohraničenou čtenářskou základnu, k jednomu z určujících fenoménů současné kultury. Stručné dějiny Hnutí jsou už několikátým českým pokusem na tomto poli – Mondscheinem Ondřeje Štindla počínaje a Uminou verzí Emila Hakla a Bytostí Václava Kahudy zatím konče. Zatímco ale Liou Cch’-sin ve svém bestselleru Problém tří těles probírá hypotetické problémy kontaktu s mimozemskou civilizací a americká hvězda science fiction Kim Stanley Robinson v knize New York 2140 řeší každodenní život New Yorku zatopeného v důsledku globální klimatické katastrofy, věnuje se Hakl milostným trampotám stárnoucího kreativce s androidkou a Hůlova nám předkládá temnou verzi světa, v němž feministky nutí muže masturbovat nad fotkami žen v důchodovém věku.
Žánr sci-fi literatury odjakživa pracoval s hyperbolou a přesunem aktuálních problémů do budoucnosti. Jedná se o zajímavý způsob, jak vyhrotit konkrétní společenské jevy, aby byly dostatečně viditelné a uchopitelné. Sci-fi román tak může nalézat nečekané souvislosti. V moci literárního příběhu je vyobrazit některé fenomény natolik komplexně, jak to žádný publicistický text nedokáže. Hůlová ale ve své knize nenabízí o moc víc, než co dokážou už dnes konzervativní publicisté a kritici feminismu a namísto bolestného a nepříjemného prozření jen zmnožuje míjení, kterého je všude kolem až nesnesitelně mnoho. Nejnovější české prózy s příchutí sci-fi zkrátka nedokážou potenciál vědecko-fantastického žánru naplnit a místo stimulujícího futuristického myšlení ukazují budoucnost jen jako ozvlášťňující kulisu pro příběhy pokračující v dlouho zaběhnutém kurzu.
Máme novinku Petry Hůlové brát spíš jako temnou dystopickou představu světa, v němž se feminismus utrhl ze řetězů a spěje do nedomýšlených krajností? Nebo se jedná o grotesku, která si tak trochu střílí ze starosvětských názorů i rádoby progresivních feministů a feministek? Anebo je snad obojím? A dá se něco takového vůbec spojit do jednoho celku? Teoreticky to samozřejmě možné je, ale u Hůlové působí toto lavírování mezi pokusem o ztvárnění závažného tématu a groteskou spíše jako alibi, do nějž je možné zabalit kontroverzi a kdykoliv od ní dát ruce pryč. Vždy je přece možné odkázat se na vícevrstvou povahu literárního díla, v němž se postoje autora rozplynou a zneviditelní. Kniha nám nicméně svou dikcí sugeruje, že něco podstatného říct přece jenom chce.
Zejména první třetina vyprávění, která se zaměřuje výhradně na každodenní provoz Instituce na převýchovu mužů, působí jako parodie na mužské obavy z feminismu. Tak nějak by mohl vypadat dystopický román Radima Uzla, kdyby uměl psát. V druhé třetině knihy se na to jde trochu jinak, a to především v pasáži, kdy Věra vyjíždí do regionů a následně za svou matkou. Závěr a velký rituál završené mužské přeměny nás ale zase navrací do nefalšované frašky. Román jako by se stále nemohl rozhodnout, jestli nám chce přinést temnou a vážnou dystopii jakožto předzvěst budoucnosti, nebo spíš groteskní představy o feminismu, které evokují debaty antropologů z 19. století o pohlavním životě primitivních kmenů. Hůlová raději skončila někde na půli cesty.
Jakmile se hlavní postava Věra dostává do konfrontace s jinými ženami (chovankyněmi Komunity, svojí matkou) můžeme i ve Stručných dějinách Hnutí najít střípky relevantní kritiky feminismu. Tematizuje se progresivní elitářství namířené vůči „zaostalým“ regionům. Paroduje se negativní vnímání sexuality, kterou má často feminismus tendenci odmítat jako cosi traumatického a nežádoucího. Na druhé straně se pak objevuje anekdotická zmínka o tom, jak sexuální chování žen často ovlivňuje společenské postavení objektu jejich zájmu/nezájmu. Hlavní zprávou pro české feministky by nakonec mohlo být, proč si i tak nadaná a inteligentní žena jako Petra Hůlová z jejich myšlení bere to, co se objevilo v její knize. Někde se stala chyba a bylo by nespravedlivé říkat, že chyba je jen na její straně.
Atwoodová, Houellebecq, Hůlová
Při čtení nového románu Hůlové nám často naskakují dvě velká jména světové literatury. Už zmíněná Margaret Atwoodová a francouzský enfant terrible Michel Houellebecq. Ostatně už úvodní motto pochází z Houellebecqova Podvolení. Jedná se o pasáž o stárnoucím ženském těle, které se už nikdy nemůže stát předmětem touhy. Stručné dějiny Hnutí pak v podstatě konstruují fikční svět, v němž takové tělo může předmětem touhy opět být. Společenská konstrukce by v takovém světě bojovala proti biologickým předpokladům a myšlenkovým konvencím, což by mohl být nosný námět pro dobrý román. Groteskní tón Stručných dějin Hnutí nám ale naznačuje, že na této snaze je cosi absurdního. Hůlová veškeré myšlenkové úsilí nepodstupuje proto, aby v literární hyperbole posunula a prohloubila myšlenkový horizont našeho přemýšlení o světě, ale aby poukázala na absurditu této snahy. Absurditu, o níž nikdo kromě ní neusiluje a nikdo (včetně feministek) o ní nemluví.
Když Michel Houellebecq v Podvolení vytváří blízkou budoucnost, v níž umírnění islamisté ovládnou Francii, nechce nám říct, že se něco podobného ve Francii v blízké době stane. Skutečným centrem knihy je sdělení, jak velmi malý mobilizační potenciál má současná liberální demokracie, která stojí na vyprázdněných frázích, za něž není nikdo ochotný bojovat, nedej bože za ně nasazovat život. Hůlové feminismus nikdy nemůže být obdobou Houellebecqova islámu, protože postrádá univerzalistický a transcendentní základ, v němž vidí Houellebecq hlavního soupeře západních demokracií. Mainstreamový feminismus, o němž je kniha především, je navíc jen jednou z větví toho bezbranného liberalismu, jemuž se Houellebecq tak cynicky vysmívá. Ideologie Hnutí naopak připomíná spíše slaměného panáka, do nějž je snadné si kopnout, protože v jeho nebezpečnost nikdo nevěří.
S Margaret Atwoodovou a Příběhem služebnice Stručné dějiny Hnutí spojuje podobná struktura vyprávění, popis fungování dystopické společnosti blízké budoucnosti. Perspektiva podřízené/oběti je zde jen nahrazena perspektivou ovládajícího/viníka. Pokud ale opět srovnáme tyto dva romány, vyvstává podobný problém jako s Houellebecqem. Román Atwoodové reagoval na konzervativní ideologie své doby a věrohodnost mu dodávaly zprávy o poklesu porodnosti v prvním světě a sílící obavy z příchodu ničivé ekologické katastrofy. Ve své fikci dokázala Atwoodová tyto podněty přetavit ve fikční svět, který působil jako uvěřitelné varování před možnými důsledky toho, když svět zachvátí panika a rozhodne se pro radikální řešení. Přestože i svět Atwoodové je do velké míry schematický a o jeho detailním fungování se toho také příliš nedozvíme, vyrůstal z reálných hrozeb, a dokázal tak autenticky působit na čtenáře. Díky loňskému seriálovému zpracování (Handmaid’s Tale) byl tento román z roku 1985 aktualizován a přizpůsoben světu momentálně prožívajícímu konzervativní obrat. Přestože režim v Handmaid’s Tale připomíná spíš bizarní západní verzi Tálibánu než trumpovskou Ameriku, jak o něm s oblibou mluví kritika, jeho enormní divácký úspěch dokládá nadčasovost Příběhu služebnice. Román Petry Hůlové oproti tomu může způsobit snad jen kastrační úzkost u jistého typu mužů. Třeba ho také jednou budeme číst jako nadčasový a prorocký, je to ale velmi nepravděpodobné.
Autor je redaktor A2larmu.