Genderová „hlava XXII“


Démonizace Istanbulské úmluvy ukazuje, že rovnost žen a mužů je u nás stále chápána negativně.

„Prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček pro Aktuálně.cz připustil, že hlava státu může s podpisem Istanbulské úmluvy váhat, pokud by zjistila, že „úmluva příliš preferuje nesmyslnou genderovou ideologii“. Nicméně Ovčáček také podotýká, že se hlava státu musí s textem nejdříve detailně seznámit, reportuje Jiří Pšenička na Aktuálně.cz.

Představme si to jako scénu z filmu Jana Švankmajera. V majestátním, zdobném Španělském sále největšího hradu Evropy se na barokním mahagonovém stolku umístěná a otylá hlava zamýšlí, jestli podepíše, nebo nepodepíše důležitou mezinárodní smlouvu, kterou ještě nečetla. Kolem poskakuje její servisman, který lidem v podhradí průběžně zprostředkovává, co si hlava o smlouvě, kterou nezná, v daný okamžik myslí, v jaké je zrovna náladě a jak by to mohlo celé dopadnout.

Jako jeden muž

Této věci, tedy Istanbulské úmluvě, ale i mnohým jiným by výrazně prospělo, kdyby se k nim ti, co mají moc rozhodovat, vyjadřovali až po té, co si přečtou, o co jde. Bohužel tak jednoduché to není. Jde o podmínku nutnou, nikoliv však postačující. Je tady ještě další hlava, totiž hlava XXII českého genderového řádu. Není formálně zakotvená, ale zní evidentně nějak takto: „Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat na výlučnou ideologii. Zvláště nebezpečná je genderová ideologie, které se stát brání ochranou, udržováním a prosazováním patriarchální ideologie. Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech a feminismus je radikální názor, že i ženy jsou lidé.“

Rovnost občanů není žádná zhouba, ale jeden z rysů, které demokratickou republiku odlišují od feudálního řádu, v němž je „přirozené“, že jedni stojí výše a druzí níže.

Právní stát je třeba „respektovat“, a proto se na základě hlavy XXII proti ratifikaci Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (tzv. Istanbulské úmluvy) postavil jako jeden muž celý demokratický blok, tj. TOP 09, ODS, KDU-ČSL a STAN. Je tedy na čase porušit místní konvence a seznámit se přímo s obsahem úmluvy a představit právní závazky, které prý „ohrožují“ demokracii.

Tedy: cílem úmluvy je chránit ženy před veškerými formami násilí a dosáhnout prevence, stíhání a potlačení násilí vůči ženám a domácího násilí. Úmluva vyžaduje, aby státy zajistily trestní či jiný postih následujících skutků: domácí násilí (fyzické, sexuální, psychické či ekonomické týrání); nebezpečné pronásledování (stalking); sexuální násilí včetně znásilnění; sexuální obtěžování; vynucený sňatek; mrzačení ženského genitálu; vynucený potrat a vynucená sterilizace.

Mluvit jasnou řečí

Dle Stínové zprávy o stavu genderové rovnosti v ČR tvoří ženy až 95 procent obětí domácího a genderově podmíněného násilí; fyzické nebo sexuální násilí zažilo v ČR 32 procent žen. Pokud bychom měli pocit, že vynucená sterilizace se nás nemůže týkat, měli bychom si připomenout směrnici z roku 1971 o provádění sterilizace romských žen a žen se zdravotním postižením bez jejich plně informovaného souhlasu. Vyhláška o sterilizaci byla zrušena až v roce 1993, nicméně praxe sterilizací pokračovala po celá devadesátá léta a poslední zdokumentovaný případ je z roku 2007.

Předseda KDÚ-ČSL Pavel Bělobrádek vnímá Istanbulskou úmluvu jako útok na tradiční rodinu. Chce nám snad říct, že tradiční lidovecká rodina si zakládá na domácím násilí? Jak jinak je totiž možné spojování Istanbulské úmluvy s ohrožením rodiny vysvětlit?

Kritickou diskusi o sexuálním násilí rozproudilo ve světě i solidární hnutí #MeToo. Nikoliv však v ČR. U nás diskuse ještě ani nezačala a už vyústila v závěr o honu na čarodějnice (myšleno muže) či apokalyptické úvahy o konci sexu, nemožnosti seznámení se, vymírání obyvatelstva a celkovém konci světa. Pokud solidární protest proti zneužívání moci k sexuálnímu násilí dokážeme interpretovat jako konec světa, je však na místě se ptát: jaký je to svět? Není to náhodou svět patriarchální? Nejsou naše představy o tom, jak má probíhat sex, součástí tohoto světa?

Hlavní problém Istanbulské smlouvy pak spočívá v jasné řeči, která říká, že: 1. násilí vůči ženám jakožto násilí genderově podmíněné má strukturální povahu a toto násilí je jedním z klíčových společenských mechanismů, jež ženám vnucují podřízené postavení vůči mužům; 2. násilí vůči ženám je projevem historicky nerovného poměru síly mezi muži a ženami, jenž vedl k nadřazenosti mužů a diskriminaci žen a bránil ženám v plném rozvoji; 3. uplatnění a zajištění rovnoprávnosti mezi muži a ženami de jure i de facto představuje klíčový element prevence násilí vůči ženám.

Ratifikace podobných tezí je ovšem v příkrém rozporu s naší hlavou XXII a vede ke kritické reflexi českých představ o mužství, což mnohé přivádí k nepříčetnosti, protože je to v rozporu s hlavou XXII.

Dvojí standard

Stav genderové nerovnosti, kdy je maskulinita vnímaná a přijímaná jako něco hodnotnějšího než feminita, vede k větší toleranci násilí na ženách. Je-li někdo vnímán jako méně hodnotný, mají ostatní i on sám tendenci neproblematizovat tolik příkoří, kterému je vystaven. A je-li dvojí standard chápání hodnoty mužů a žen vnímán jako normální, je tendence chápat disciplinaci, symbolické násilí a fyzické násilí uplatňované na ženy jako normální, přirozené či tradiční. Tady někde asi můžeme hledat příčiny Bělobrádkových obav o tradiční rodinu.

Švýcarský sociolog Alberto Godenzi v eseji Bratrstvo mužů zmapoval reakce mužů na feministické demokratizační apely a rozdělil je do čtyř stádií: 1. pasivní techniky blokování (vyčkávání, ignorování) s cílem zachování aktuálního stavu; 2. agresivní techniky (dominance, domestikace, obtěžování, násilí) s cílem nastolení původního stavu; 3. asociativní techniky (projevy dobré vůle, modernizace, sebeprezentace, emocionalizace) – snaha budit dojem, že se děje něco pozitivního, a přitom udržovat status quo; 4. antisexismus a solidarita – muži se vnitřně identifikují s cílem genderové rovnosti, rodové demokracie.

Explicitní odmítání ratifikace Istanbulské úmluvy představuje vykročení za rámec v ČR běžně používaných pasivních a asociativních technik bagatelizace politiky prosazování genderové rovnosti. Jde o příklad agresivní techniky, prozrazující, že čeští muži, tedy ti vlivní, kteří rozhodují především, si stále ještě mužství spojují, byť třeba nevědomě, s nadřazeností. Mají společenské představy o mužství natolik zvnitřněné, že je berou za svou niternou podstatu, a pak chápou snahy o reformy institucí, jako je rodina (viz debata o koncepci rodinné politiky), škola (viz debata o sexuální výchově), pracovní trh (viz debata o nerovném odměňování) nebo politika (viz debata o kvótách), jako osobní útok. Jinak si nedovedu vysvětlit, jak je možné, že je kvalitní mezinárodní smlouva, představující demokratizační krok, vykládána jako ohrožení demokracie.

Hegemonie, ne dominance

Proti smlouvě ale protestuje i řada českých žen. Vysvětluji si to tak, že náš patriarchální systém má rysy hegemonie, nikoliv dominance. Hegemonie se od dominance liší tím, že podřízení sami spolupracují na udržování statusu quo.

Obávaná „genderová ideologie“, tedy snaha za pomoci konceptu genderu analyzovat strukturální povahu vztahů mužů a žen, ovšem zpochybňuje přirozený nárok panovníků na trůn. Přesvědčivě ukazuje, že se nejedná o žádný přirozený, nezměnitelný stav, ale nedemokratickou abnormalitu hodnou hlavy XXII. Nejde o nic jednou provždy daného. Jde o něco, co je možné a potřebné zpolitizovat, tj. učinit změnitelným.

Po revoluci v roce 1989 jsme se po desetiletích života se zadrátovanými hranicemi opájeli svobodou. Nedostatečně jsme si však uvědomovali, a někteří si to stále neuvědomují, že rovnost je stejným předpokladem demokratické republiky jako svoboda. Rovnost občanů není žádná zhouba, ale jeden z rysů, které demokratickou republiku odlišují od feudálního řádu, v němž je „přirozené“, že jedni stojí výše a druzí níže. Deklarace práv člověka a občana hovoří stejně významně o rovnosti jako o svobodě. Rovnost je předpokladem spravedlnosti jako takové. Rovnost je také v rozporu s násilím jako takovým.

Pokud bychom ratifikací Istanbulské úmluvy uznali, že genderová nerovnost zapříčiňuje násilí na ženách, pak by zdejší oblíbená bagatelizace politiky prosazování genderové rovnosti znamenala souhlas s násilím. A to už není legrace!

Autor je feminista a manažer programu prosazování genderové rovnosti v Otevřené společnosti.

 

A2LARM