Ubytovna v lovosické Nádražní ulici, kterou provozuje město, se na první pohled se příliš neliší od komerčních ubytoven pro chudé. Foto Václav Drozd
V Lovosicích začátkem května zavřela ubytovna, kterou muselo ze dne na den opustit kolem stovky lidí. Někteří z nich skončili na několik týdnů na ulici a matky schovávaly děti před Orgánem sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) u známých. Budovy, ve kterých se ubytovna nacházela, navíc patří místnímu radnímu a zastupiteli Františku Sedláčkovi z vládního hnutí ANO, které nyní táhne do boje proti obchodu s chudobou.
V nedalekém Ústí nad Labem se stále neví, kde skončí většina z více než dvou set obyvatel dvou právě zavíraných ubytoven, které vlastní společnost CPI Reality Radovana Vítka. Místní na ubytovnách mluví už i o tom, že si koupí stan nebo půjdou pod most, zoufalí sociální pracovníci se uchylují k tomu, že matkám doporučují strčit děti dobrovolně do Klokánku dřív, než si pro ně přijde OSPOD a zabaví jim je dlouhodobě. Představu o tom, co se stane, až nastane hodina H – v případě ústeckých ubytoven tedy rychle se blížící konec června –, si můžeme už teď udělat právě v Lovosicích.
Lovosický případ na rozdíl od toho ústeckého unikl pozornosti médií. Už teď ale jasně ukazuje, jaké jsou důsledky vládních opatření. Lidé závislí na obchodnících s chudobou se propadnou ještě níž.
„Po dlouhé době jsem na Svátek práce musela do práce,“ říká terénní sociální pracovnice Dagmar Lendelová. Během večera 30. dubna se obyvatelé ubytovny v Tovární ulici dozvěděli, že musí druhý den odejít, a definitivně jim přestala téct voda, která ani do té doby netekla všude a pravidelně. V jednom ze dvou domů teplá voda netekla dokonce tři měsíce. Stěhování pro většinu obyvatel, včetně rodin s dětmi, nebylo ničím novým. Ubytovna se otevřela teprve nedávno a přesunulo se sem hodně lidí z bezdoplatkových zón z jiných měst v Ústeckém kraji. V prosinci roku 2017 člen rady a zastupitel města Lovosice František Sedláček (ANO) pronajal dvojici domů v Tovární ulici Martinu Červeňákovi, aby v ní provozoval ubytovnu pro zahraniční dělníky. Ten si ale namísto toho zřídil ubytovnu pro lidi v bytové nouzi, kde rodiny platily 14 tisíc korun za jednu místnost ve velmi špatných hygienických podmínkách. Nastěhoval do ní rodiny, které do Lovosic přišly z měst na severu Čech.
Na ulici bez doplatku
Se sociální pracovnicí Dagmar Lendelovou jsme se setkali v nádražní restauraci v Lovosicích. Mezi místními jí nikdo neříká jinak než Dáša a má zjevně velmi dobrý přehled o tom, co lidi ve městě trápí. Často navštěvovala také obyvatele ubytovny v Tovární ulici a popisuje nám, jak ubytovna vznikla: „Kvůli bezdoplatkovým zónám na severu Čech se hodně lidí muselo odstěhovat. Měla jsem klientku, která pochází ze Šluknovska – musela se přesunout někam do Mělníka a pak sem. Ty lidi to nutí permanentně migrovat,“ popisuje sociální pracovnice.
Provozovatel noclehárny Martin Červeňák podle ní využil situace lidí v bytové nouzi, kteří byli ohrožení odebráním doplatku na bydlení. Jedná se tedy o důsledek novely zákona o pomoci v hmotné nouzi, která umožňuje obcím vyhlásit oblasti se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů a následně v nich nevyplácet doplatek na bydlení. Česká republika podle sociální pracovnice porušuje Listinu základních práv a svobod, když lidem dávky odebírá a nutí je migrovat. „Neříkám, že by všichni lidi měli brát dávky. Ale měli by dostat příležitost pracovat a získat důstojné bydlení. Není přece možné dávky utnout a nedat lidem jinou možnost,“ dodává Dagmar, která se angažuje také v prosazování zákona o sociálním bydlení.
Provozovatel ubytovny Martin Červeňák zřejmě dlouhodobě neplatil majiteli Františku Sedláčkovi nájem. Podle radního za ANO to byl také hlavní důvod, proč mu smlouvu vypověděl. „Ano, byl to byznys, měli jsme ubytovnu. Ale já jsem ji pronajal, měla to být dělnická ubytovna, a než jsem se rozkoukal, tak jsme ji měli plnou. Já jsem to s provozovatelem začal řešit a on mi třikrát slíbil, že je vystěhuje a nastěhuje dělníky. Dodneška nám dluží a podáváme na něj trestní oznámení,“ vysvětlil Alarmu Sedláček. Ukončení nájemní smlouvy podle svých slov Martinu Červeňákovi oznámil s dostatečným předstihem. Ten však o blížícím se vystěhování neřekl obyvatelům ubytovny, dokonce také dál nabíral nové nájemníky a vybíral od nich nájemné v plné výši.
Na otázku, jak se staví k tomu, že skoro sto lidí se ocitlo ze dne na den bez přístřeší, radní odpověděl: „To se zeptejte na úřadě. Pan Červeňák věděl několik týdnů, ne-li měsíců dopředu, že mu končí smlouva.“ Starosta Lovosic Milan Dian (ANO), kterému jsme se dovolali, se nechtěl k zavřené ubytovně na svém území vyjadřovat s tím, že o tom nic neví a že se máme obrátit na vedoucího technických služeb, pod které spadají ubytovny, nebo přímo na pana Sedláčka. Vedoucí technických služeb má ale na starost pouze městské ubytovny, a i on nás odkázal na pana Sedláčka.
Nepodařilo se nám oslovit ani Martina Červeňáka, který nebral telefon. Podařilo se nám setkat se jen s jeho přítelkyní a zároveň zástupkyní. Tu jsme zastihli u druhé ubytovny, kterou Červeňák provozuje v blízkých Litoměřicích. Řekla nám ale pouze, že bydlet v Tovární nemůžeme, a víc nám k tomu nepoví.
Děti ke známým
Skoro stovku lidí z Tovární, kteří se náhle ocitli bez domova, nečekalo nic příjemného. Kvůli tomu, že vystěhování proběhlo o státním svátku, nemohli si dojít ani pro dávku v hmotné nouzi určenou na bezprostřední pomoc, aby měli aspoň na vlak k příbuzným, a často zůstali naprosto bez prostředků. Obavy, že nová vládní opatření proti obchodníkům s chudobou povedou ve výsledku k bezdomovectví celých rodin, se ukázaly oprávněné. „Jedna paní musela dát děti ke známým a sama zůstala několik týdnů na ulici a spala na nádraží,“ vykládá Lendelová další děsivé příběhy. „Například rodina paní P. vůbec neměla kam jít a nakonec skončila i s dětmi u cizích lidí, kteří jim nabídli pomoc, i když jsou sami v bytové nouzi.“ Pozastavila se také nad represivním postupem Orgánu sociálně-právní ochrany dětí: „Jakmile se OSPOD dozvěděl, že jsou ti lide na ulici, tak po nich šli, že jim vezmou děti, namísto toho, aby jim pomohli hledat bydlení.“
Nedaleko lovosického nádraží jsme potkali pana Šipoše, kterého z ubytovny vystěhovali i s partnerkou a dvěma dětmi. „Když nás tam před třemi měsíci nastěhovali, tak si Červeňák dělal diskotéku v Litoměřicích a dával do ní peníze místo toho, aby majiteli platil nájem. Byla to hrůza,“ vypráví Šipoš a neskrývá při tom rozhořčení. „Družka musela do azyláku, protože není místní, a já jsem skoro měsíc spal na louce. Dopředu nám o tom neřekli a 1. května jsme se museli všichni vystěhovat i s dětmi. Družka zaplatila devět a půl tisíce, byla tam sedm dní a nevrátili jí z toho ani korunu. Museli jsme se ukrývat před policií, aby nás nenašli a nesebrali nám děti,“ dodává Šipoš.
Podle Dagmar Lendelové víc než měsíc a půl po vystěhování pořád nemá velká část dotčených lidí zajištěné ubytování. Někteří z nich bydlí v bytech načerno, jiní zůstávají v krizových centrech. Vedení města pomohlo jen dvěma jednotlivcům, kteří mají trvalé bydliště v Lovosicích, a nabídlo jim místo v přeplněné městské ubytovně v Nádražní ulici. V některých případech byly dokonce rozděleny rodiny s dětmi – pokud jeden z páru neměl trvalé bydliště v Lovosicích, musel často i s dětmi hledat bydlení jinde, protože město mu ho odmítlo poskytnout.
Kočování po ubytovnách
Po rozloučení s panem Šipošem jsme se přesunuli k nedaleké ubytovně v Nádražní ulici, kterou provozuje město. Na první pohled se příliš neliší od komerčních ubytoven pro chudé, které známe z jiných měst. Cena je také srovnatelná, obyvatelé včetně dětí platí měsíčně tři tisíce korun za lůžko. Čtyřčlennou rodinu stojí bydlení v jedné místnosti s přistýlkami 12 tisíc korun. V letmém rozhovoru s lidmi postávajícími před vchodem se dovídáme, že jsou s bydlením celkem spokojení. Nemají sice standardní nájem, ale obecní ubytovna poskytuje alespoň základní jistotu, že neskončí nečekaně na ulici. „Platí sice vysoké nájemné, ale na druhou stranu je dobře, že jsou aspoň ty ubytovny – je to lepší než nic,” okomentovala Dagmar fungování městské noclehárny.
Jediná z vystěhovaných obyvatelek z Tovární ulice, která i s dětmi dostala byt v městské ubytovně, je paní Šarišská, a to jen proto, že její manžel je občan Lovosic. Město jí původně nechtělo bydlení poskytnout, protože dlužila peníze za poplatky. Aby splatila část dluhu, musela prodat některé osobní věci do zastavárny. Jejímu manželovi je už přes šedesát let, celý život pracoval a je v důchodu. „Ze sta lidí vyhozených z ubytovny město poskytlo bydlení jen dvěma jednotlivcům. Jedna z rodin na ubytovnu přišla asi jen týden před vystěhováním. Vracíme se ke kočovnému životu po ubytovnách,“ glosuje situaci sociální pracovnice.
Obrysy budoucnosti
Lovosický případ vyklízené ubytovny na rozdíl od toho ústeckého unikl pozornosti médií. Každopádně už teď jasně ukazuje, jaké jsou a budou důsledky vládních opatření. Lidé, kteří byli závislí na obchodnících s chudobou a na doplatcích na bydlení, se propadnou ještě níž. Bezdoplatkové zóny se budou šířit i do dalších měst. Obchod s bydlením pro lidi, kteří nemají kam jít, nezmizí, dokud budou lidé v bytové nouzi v České republice žít. Sociální propad bude do tohoto byznysu jen lákat stále větší dobrodruhy a úroveň bydlení půjde ještě níže.
Téhož dne, kdy jsme navštívili Lovosice, měla v Praze tiskovou konferenci ministryně práce a sociálních věcí Jaroslava Němcová. Na otázku Alarmu, zda se nebojí zavírání ubytoven, které už teď v mnoha městech začíná, odpověděla, že ubytovny se zavírat nebudou. Naopak změny podle ní povedou k tomu, že si lidé najdou lepší bydlení.
„Byla jsem na schůzce na MPSV a říkali mi tam, že do roku 2020 nebude jediný bezdomovec. Tak jsem jim řekla: Prosím vás, my jsme v nějakém filmu? Já si připadám jak v science fiction. Oni tomu věří, vůbec neznají realitu, nebo ji nechtějí poznat. To není boj s chudobou, ale snaha vyčistit města od chudých – takové savování,“ uzavírá pochmurně Dagmar Lendelová.
Autoři jsou redaktoři Alarmu.