Foto Český olympijský tým
Příběh mladého českého vzpěrače Františka Poláka vzbudil díky zpracování televizním pořadem 168 hodin zajímavou míru odezvy na sociálních sítích. Není divu: František Polák, který získal ve své váhové kategorii bronzovou medaili na mládežnických olympijských hrách, je sedmnáctiletý kluk pocházející z osmi dětí a sociálně vysoce zatíženého prostředí. Podle trenérů je to náš budoucí olympijský talent. Kromě předem daných dispozic má odhodlání, vůli, odolnost a je také ochoten leccos obětovat. Jestli se skutečně propracuje až na letní olympijské hry do Tokia v roce 2020, k čemuž momentálně směřuje svou přípravu, a přiveze ze seniorské olympiády medaili, budou ho Češi oslavovat, firmy si ho budou předcházet a nabízet mu sponzorské smlouvy a politici se s ním budou fotit a nepřímo si tak přisvojovat jeho úspěch, o který se přitom nijak nezasloužili. Ačkoliv, možná se tak vstřícně nebudou chovat úplně všichni. František je totiž Rom.
Šťastný self-made man
František je self-made man. Jeho dosavadní úspěch nebyl podmíněn ničím jiným než talentem a pevnou vůlí rozvíjet ho. Zároveň měl ale ohromné štěstí. Jako dítě z velmi chudé, mnohonásobně deprivované rodiny by měl naprosto mizivou perspektivu ve vrcholovém sportu uspět. Ale všiml si ho trenér a i navzdory původnímu odmítání Františkova otce vytrval, kluka vozil na tréninky, kupoval mu jídlo a dovedl ho na práh globálního sportovního úspěchu. A mimoto vytvořil vzor pro spoustu dalších dětí z havířovského ghetta, kterým podobné vzory v jejich životech zoufale chybějí. Františkův trenér je „obyčejný“ hrdina a člověk, který se doslova zasluhuje o stát na té nejnižší a nejpotřebnější úrovni. Od slušného prezidenta by za to musel dostat vyznamenání. Od člověka, který se ve své pomatenosti obklopuje politováníhodnými figurami, však pochopitelně žádné nedostane.
Je ostudné, že peníze, které by mohly sloužit k rozvíjení sociálně znevýhodněných talentů, jako je vzpěrač František Polák, mizejí v neprůhledných strukturách organizací natolik zdiskreditovaných jako Fotbalový svaz.
Takto výjimeční lidé svou obětavostí nahrazují to, co by měl přirozeně dělat stát, který chce alespoň trochu působit jako stát sociální. Sport je v rozvinutých, civilizovaných zemích jedním z nejpřirozenějších sociálních výtahů pro děti zatížené bariérami prostředí, z nějž vzešly. Prorazit pomyslný strop chudoby, deprivace a bezvýchodnosti je pro ně mnohem těžší, protože jejich rodiny nedisponují kulturním kapitálem, kombinací vzdělání, konexí a materiálního zázemí. Právě tyto „drobnosti“ usnadňují orientaci ve světě a vytvářejí perspektivu. Sport představuje dostupnou imaginaci a zosobnění úspěchu, zároveň ale i vodítko, prostředek kultivace a možnost smysluplné seberealizace pro děti, které jinak podobné motivy a prostředky těžko hledají.
Aby talenty nepřišly vniveč
Pochopili to v USA, kde mohou talentovaní sportovci získat stipendia na univerzitách. Pochopili to ve Francii, kde funguje fotbalová příprava mladých natolik dobře, že z toho byl (zase) titul mistrů světa. Funguje to napříč vyspělými zeměmi, které si uvědomují, jak dobře může sport v tomto smyslu posloužit.
Nefunguje to v ale Česku. Edita Stejskalová, aktivistka a organizátorka sociální pomoci v ostravských vyloučených lokalitách, zná případy mladých romských kluků a dívek, kteří mají velký sportovní talent. Mohli by být profesionální sportovci, ale protože stát neumí tento jejich potenciál podpořit a učinit z něj prostředek sociální změny k lepšímu (pro všechny, ne jen pro sociálně slabé!), přicházejí jejich talenty vniveč. Je to ostudné. Je ostudné, že peníze, které by k tomu mohly posloužit, mizí v neprůhledných strukturách natolik zdiskreditovaných organizací, jako je Fotbalový svaz. Tyto zneužité peníze pak podporují ještě větší míru elitářství, protože pomáhají pouze „vyvoleným: těm, kteří už nějaký finanční a kulturní kapitál získali. (Ačkoliv v případě takových fotbalových funkcionářů může být termín „kulturní“ značně zavádějící.)
Jsem velmi zvědav, co s tím provede zamýšlená speciální agentura na financování sportu, kterou by měl dle záměru „šéfa státu“ vést bývalý hokejový reprezentant. Pokud zůstane zbavená veškerých vazeb na školství a na oblast sociální či zdravotní, lze předpokládat, že půjde o další projekt, v němž budou mít nadále rozhodující slovo „staré struktury“, nikoliv veřejný zájem. Hoši, děkujem.
Autor pracuje ve vzdělávacím think tanku EDUin.