Znásilnění se neomlouvá, znásilnění se trestá

Ačkoliv je sexuální násilí závažným kriminálním činem a dochází k němu velmi často, neustále se bagatelizuje.

Několik posledních měsíců bylo v českém veřejném prostoru plodných na výroky, které zesměšňovaly oběti znásilnění, omlouvaly sexualizované násilí jako nevinné „harašení“ nebo sexuální obtěžování rovnou vystavovaly na odiv jako něco chlapáckého. Pro Michala Viewegha je pokus o znásilnění „nevinným gymnaziálním pettingem“, podle senátora Kubery si ženy vymýšlejí, že byly znásilněné, jen proto, že to je moderní, a sexuolog Radim Uzel se chlubí tím, kolika sestřičkám sáhl bez jejich souhlasu na zadek. Problém je, že takové výroky nejsou pouhým vyjádřením názoru, ale že ve společnosti nastavují určitou atmosféru. Existuje pro ni pojmenování: kultura znásilnění. Jako kulturu znásilnění označujeme stav, kdy společnost znásilnění do značné míry toleruje, omlouvá ho nebo bagatelizuje sexualizované násilí.

Odsuzuju znásilnění, ale…

Každý z výše zmíněných přitom znásilnění odsuzuje. Nebo alespoň říká: „Znásilnění je samozřejmě odsouzeníhodné, ale…“ Říkává se, že pokud ve větě přijde „ale“, to před čárkou už se nepočítá. Tady to platí naprosto přesně. Jediné znásilnění, které řada výše zmíněných mužů odsuzuje, je totiž znásilnění cizím mužem (a nejlépe cizincem) někde v parku, za využití brutálního násilí. Jenže drtivá většina znásilnění vypadá úplně jinak. Třeba tak, že ke studentce na koleji přijde spolužák, který jí pomáhá s učením. Stejně jako mnohokrát před tím. Ale tentokrát ji povalí na postel, svlékne a znásilní.

V České republice bylo někdy k pohlavnímu styku proti své vůli přinuceno jedenáct procent žen. Bavíme se tedy o půl milionu žen. Ročně jsou přitom odsouzeny jen necelé dvě stovky pachatelů.

Je velice pravděpodobné, že tato studentka se ani nebude bránit. Může za to částečná nebo úplná paralýza, kterou při znásilnění zažívá sedmdesát procent žen. Padesát procent z nich pak prožije paralýzu extrémní, kdy vůbec nejsou schopna ovládat své tělo, ani se nějak slovně ohradit. Stejně tak je pravděpodobné, že oběť bude mít pochybnosti o tom, co se vlastně stalo. Vždyť pachatel je její kamarád. Mnohokrát jí pomohl. Na druhou stranu, ona s ním sex nechtěla. On se jí neptal, neproběhl žádný obvyklý úvod… Bylo, nebo nebylo to znásilnění? Možná bude trvat pár dnů, týdnů nebo měsíců, než to v sobě zpracuje. Hlavou jí pak budou táhnout další a další otázky: když to někomu řeknu, bude mi vůbec věřit? Vždyť nemám žádné důkazy! Nemůžu si za to vlastně sama, když jsem ho pozvala k sobě na pokoj? Neměla jsem se bránit?

Namísto toho, aby oběť šla a znásilnění oznámila, bude přemýšlet, zvažovat a pak věc nechá raději plavat. Celých 97 procent znásilnění tak zůstane neoznámeno. To znamená, že podobný počet pachatelů ze situace vyjde bez šance na potrestání. A když zůstanou nepotrestaní, když to pachatelům prostě jen tak projde, proč by se ho nedopustili znovu? Odhalení a potrestání pachatelů je proto velmi důležité. Dává společnosti jasnou zprávu o tom, jaké jednání není v pořádku.

Bagatelizace změně nepomůže

Jak ale uvedený příklad souvisí s kulturou znásilnění a výroky citovanými výše? Právě společenská atmosféra, ve které je sexualizované násilí bagatelizováno, omlouváno a jeho oběti napadány a umlčovány, vede k tomu, že se bojí o své zkušenosti promluvit. Řeči o tom, že pokud šla žena k muži na pokoj, tak vlastně není divu, že to tak dopadlo, v podstatě říkají, že slušná žena může být doopravdy znásilněna jen oním cizincem v parku. A to ještě kdo ví jestli, protože možná provokovala tím, co měla na sobě…

Jenže znásilnění neznámým mužem je, jak už bylo řečeno, výjimkou – tvoří necelých deset procent případů. Ty jsou výjimečné také tím, že jsou velmi často nahlašovány. Většiny případů sexualizovaného násilí se ovšem dopustí někdo, koho oběť zná, a to zpravidla velmi dobře. A přesně těchto případů, které jsou ohlašovány nejméně, se týká bagatelizace a shazování.

V České republice bylo někdy k pohlavnímu styku proti své vůli přinuceno jedenáct procent žen. A to nikoliv podle „ultrafeministek“, nýbrž podle Sexuologického ústavu. Bavíme se tedy o půl milionu žen. Ročně jsou přitom odsouzeny jen necelé dvě stovky pachatelů. Dá se proto říct, že čelíme doslova epidemii znásilnění. Pokud ji chceme zastavit, musíme začít tím, že tento odporný trestný čin přestaneme omlouvat, bagatelizovat a tolerovat. Na veřejnosti i v soukromí.

Autor je instruktor sebeobrany.

 

Čtěte dále