Foto Bundesarchiv, Bild 183-R79742, CC-BY-SA 3.0
V pondělí ráno dostal čtyřicetiletý muž v tramvaji facku od muže, který se představil jako Karel. Pan Karel napadenému sdělil, že jej uhodil, protože hlasitě telefonoval. Napadený muž přivolaným policistům sdělil, že mu facka nevadí, protože ví, za co ji dostal. V Třinci dostala žena na zastávce několik pohlavků od svého manžela. Později vypověděla, že pár pohlavků ještě nikomu neublížilo. Její manžel k tomu řekl: „Škoda každé rány, která padne vedle.“ Tomu se oba zasmáli a vyrazili nakupovat. V Krnově tvrdil senior svému lékaři, že předepsané léky bere pravidelně. Lékař mu vzápětí naplácal na zadek, protože lhát se nemá. Zaměstnanci jesenické továrny dostali pár facek, protože si po sobě neuklidili pracovní nástroje, i když jim to zaměstnavatel připomínal. Zaměstnanci později vypověděli, že si to zasloužili. Zaměstnavatel zmínil, že tuto manažerskou metodu využívají v rodinné firmě po generace.
Je to sice zvláštní, ale na podobné události příliš často nenarážíme. Přitom se jedná o hlavní argumenty, kterými dospělí obhajují fyzické trestání svých dětí. Pokud dnes mnozí tvrdí, že jim fyzické tresty nijak neublížily, není to pravda. Už to, že na nich trvají, je důkazem jejich poškození. Jinými než osobními příhodami se přitom fyzické tresty hájit nedají. Výzkumy v této oblasti jsou totiž zcela jednoznačné.
Trestání dětí Čechy spojuje
Česká republika je v současné době kromě Británie jedinou zemí v Evropské unii, v níž fyzické trestání není explicitně zakázáno a ani se v této oblasti žádné restrikce neplánují. V roce 2013 například česká vláda raději sepsala desetistránkovou dokument, v němž argumentovala, proč nemá cenu s tím něco dělat.
Bít nesmíte vězně, kriminálníky, a dokonce ani bankéře z Wall Streetu, a přesto si většina dospělých skoro na celém světě myslí, že může bít malé bezbranné děti.
Začátkem listopadu se sociálními sítěmi prohnaly výsledky průzkumu, podle kterého 63 procent dotázaných připustilo používání fyzických trestů alespoň ve výjimečných případech. Nicméně jednalo se pouze o internetový průzkum, u kterého nelze zobecňovat na celou populaci. Problematické je také míchání odpovědí rodičů a bezdětných nebo tvrzení typu „fyzické tresty jsou lepší než psychické týrání dítěte“.
Veselá čísla však nepřinesl ani seriózní průzkum Medianu z roku 2012, ve kterém 72 procent respondentů považovalo za přiměřený trest naplácání na zadek a 65 procent pohlavek. Z rodičů 48 procent přiznalo, že jejich dítě dostane často nebo poměrně často pohlavek. Nejedná se rozhodně o českou zvláštnost, podobná čísla najdeme třeba ve Spojených státech.
Říká se, že rodiče chtějí pro své dítě to nejlepší, nebo že dokonce ví, co je pro jejich dítě nejlepší. Budu předpokládat, že je to pravda, a výše uvedená čísla jsou způsobena jen neznalostí, nedorozuměním a strádáním v raném dětství.
Trestání nelze nijak a ničím obhájit
Při současné úrovni poznání lze konstatovat, že tělesné trestání je při výchově v nejlepším případě zbytečné, protože nelze prokázat žádný pozitivní efekt. V těch dalších přináší pouze problémy. Metastudie z roku 2016 se zabývala výsledky studií zabývajících se fyzickým trestáním za posledních padesát let. Aby nedocházelo k záměnám za tvrdé trestání nebo týrání, zabývala se „pouze“ plácáním ruky na zadek. To je tedy trest, který je také v Česku považován za naprosto přijatelný. Výsledky jsou tristní.
Z výchovného hlediska nepřináší plácání na zadek vůbec nic. Nedokáže zlepšit poslušnost dítěte, což je obvykle ten hlavní důvod, proč se využívá. Seznam problémů, které naopak plácání způsobuje (nebo může způsobit), je až děsivý: nedostatečná internalizace morálky, agrese, antisociální chování, výchovné problémy, problémy s duševním zdravím, špatný vztah s rodiči, zhoršené kognitivní schopnosti, nízká sebeúcta a mnohé další. A to pořád mluvíme o studiích, které se zabývaly „pouze“ plácáním na zadek, nikoli pohlavky, fackami a dalšími agresivními metodami výchovy.
Ve stejných dnech, kdy v Česku rozvířil debatu zmíněný průzkum o tělesných trestech, zveřejnila Americká akademie pediatrů prohlášení, ve kterém tělesné tresty odsoudila s tím, že děti poškozují, jejich chování nezlepšují a později v životě je činí agresivnějšími. A to se týká také jejich budoucích vztahů. Opravdu považujeme tělesné tresty za natolik nezbytné, že tohle všechno budeme s klidným svědomím ignorovat?
Debata je u konce: už ty děti nebijte
Spolu s psychologem Noamem Shpancerem bychom si měli říct, že celá debata o plácání na zadek a tělesných trestech vůbec, je prostě u konce. Ve svém textu konstatuje, že zatímco studií zpochybňujících „plácání na zadek“ neustále přibývá, ty, které by tuto výchovnou metodu podpořily, naopak stále neexistují.
S jistotou dnes víme, že tělesné tresty děti neučí změnit své špatné chování, ale zato je spolehlivě učí, že násilí je přijatelnou formou řešení konfliktů. Tento model výchovy se pak přenáší z generace na generaci. Rodičovství je náročné a vyčerpávající, děti umí potrápit a rodič pod tlakem reaguje tak, jak je naučen. Takže pokud vás v dětství doma fackovali, pohlavkovali, řezali nebo „jen“ plácali po zadku, nejspíš to budete dělat taky. A společenské klima vás v tom podpoří – dělají to tak přece všichni, tak na tom nemůže být nic špatného.
Absurdnost trestání dětí nespočívá jen v tom, že veškeré empirické důkazy stojí proti němu. Ještě zde existuje morální rozměr. Shpancer zmiňuje, že bít nesmíte vězně, kriminálníky, a dokonce ani bankéře z Wall Streetu, a přesto si většina dospělých skoro na celém světě myslí, že může bít malé bezbranné děti. Jak tohle všechno chcete obhájit? A proč?
Škoda každé facky, která padne
Jedinou cestou vpřed, vedle potřebných diskusí a kampaní o tom, že rukou se hladí, ale nebije, je zákonný zákaz trestání dětí. Za radikální byl tento krok považován také ve Švédsku, kde byl zaveden jako první. Ale to se psal rok 1979 a od té doby se úspěšně rozšířil do dalších zemí. Po čtyřiceti letech bychom tento experiment mohli také zkusit.
Když vám dá někdo v tramvaji pár facek, můžete jít na policii. Dítě je prostě dítě a nikam jít nemůže. Stát by měl proto explicitně stanovit, že je takové jednání nepřípustné. Facky a pohlavky nezmizí, ale alespoň se už nikdo nebude moci vymlouvat, že je to přece normální. Není.
Je fér, když někdo přizná, že své dítě plácnul, protože mu ujely nervy a mrzí ho to. Fér ale není, pokud v tom se stejnou omluvou nebo výmluvou pokračuje. A už vůbec není fér, pokud kdokoli obhajuje fyzické trestání rádoby racionálním variacemi na téma: „Mě trestali a prospělo mi to.“ Není to pravda a není to možné hájit ani obhájit. Prostě to nejde. Už to, že to někdo tvrdí, svědčí o smutných důsledcích takových trestů.
Neplatí, že je škoda každé facky, která padne vedle. Je prostě jen škoda každé facky, která vůbec padne. Když někdo trestá dítě, je to jen trest, který není pro ničí dobro a nikomu nepomůže. Možná jen tomu, kdo uleví svému vzteku, frustraci nebo radosti z násilí. Samostatným problémem je pak ještě skrytější psychické trýznění, které mnohdy dokáže fyzické násilí překonat a do podobných debat ani nepronikne.
Celou dobu se přitom bavíme o důsledcích pro jednotlivce. Tito jednotlivci ale tvoří společnost, ve které žijeme. A pro většinu naší společnosti bylo a je součástí výchovy násilí od těch nejbližších.
Nevíte si rady? Zkuste dítě vychovávat jako psa
Co si rodiče odmítají připustit u výchovy dětí, překvapivě (někteří) dokážou pochopit u psů. Když si projdete kynologická fóra o výchově, zjistíte, že téma tělesného trestání psa je velmi živé a obecný úzus se staví proti němu.
Každý pejskař, který to myslí vážně, brzy narazí na následující rady: „Fyzické tresty jakéhokoli druhu nepůsobí u psů výchovně, jejich následkem je zrazení, neochota cvičit a strach z chovatele. Fyzický trest také zvyšuje nedůvěru k ostatním lidem a zvyšuje pravděpodobnost zdánlivě bezdůvodného útoku a pokousání.“
„Trestům se vyhýbáme, nešetříme chválou a zaslouženými pamlsky. Štěně bývá v tomto období roztěkané, nesoustředí se déle na jednu věc. A protože je na dokonalé zvládnutí cviků poslušnosti v tomto období života ještě dost času, postupujeme s výcvikem pomalu a postupně, podle schopností štěněte a našich zkušeností. Štěně by hlavně mělo provádět cviky ochotně a s radostí.“
Tyto rady se překvapivě setkávají s pochopením. Nejspíš proto, že takové štěně nevychováváte skoro dvacet let, takže chyby jsou vidět velmi brzy. A brzy také zjistíte, že jsou obvykle takřka nezvratné. Je to sice zvláštní, ale cvičitelé psů doma nechtějí mít vystrašené, úzkostlivé, nesebevědomé a současně agresivní zvíře. Tak proč chcete mít takové děti?
Autor je publicista a sociolog.