Lidé mají strach a hledají ochranu před globalizací

Přinášíme rozhovor s německou socioložkou Bettinou Kolhrausch o příčinách dnešního vzestupu pravicových populistů v Evropě.

Socioložka Bettina Kohlrausch, působící na univerzitě v německém Paderbornu, před nedávnem zpracovala pro německé odbory unikátní výzkum o současném vzestupu pravicových a konzervativních poltických sil s názvem Strach ze sociálního propadu v Německu. Jeho rozsah a příčiny v době pravicového populismu. Zjistila, že lidé mají strach z materiálního propadu, bojí se budoucnosti a hledají politiky, kteří je budou chránit. Její závěry se v mnoha ohledech týkají i dalších zemí včetně České republiky.

Jste autorkou studie o vzestupu pravicového populismu a příčinách podpory Alternativy pro Německo (AfD). Můžete shrnout, co jste zjistila?

Důvodem, proč dnes lidé volí pravicové populisty, jsou obavy ze ztráty společenského statusu. Je to něco jiného než deprivace nebo chudoba. Jde hlavně o strach ze společenského propadu a nejisté budoucnosti. Nejde ani tak o skutečnou výši příjmu a vaši objektivní sociální situaci. Jde o nejistotu.

Sice máme skoro plnou zaměstnanost, ale to na věci nic nemění. Potíže, které lidé pociťují, pramení spíše ze špatných pracovních podmínek a nedostatku autonomie v práci. Lidé nemají pod kontrolou vlastní život, jsou vystaveni systémovým tlakům, bojí se budoucnosti a nepředvídatelných změn. Rozhodující jsou obavy z materiálního propadu.

Lidé jsou vystaveni velkým změnám, jsou čím dál víc znejistělí, a proto poslouchají pravicové populisty. Ti totiž přicházejí s politickými příběhy a apely plnými strachu – straší lidi terorismem, migranty a celkovým úpadkem. Důležitou roli hrají i pracovní podmínky. Spousta voličů Alternativy pro Německo uvádí, že jejich práci negativně ovlivnila digitalizace, která zvýšila kontrolu nad jejich životem.

Čeho se lidé nejvíc bojí?

Hlavně změn v pracovním životě. Ty totiž dopadají nejvíc na vybrané skupiny hůře placených zaměstnanců ve službách. Typicky jde o špatně placené práce, ve kterých lidé nemají pod kontrolou pracovní dobou a nedostává se jim za jejich práci respektu ani uznání. Jde o jiný problém, než jestli máte práci, nebo ne. Třeba v Německu sice máme skoro plnou zaměstnanost, ale to na věci nic nemění. Potíže, které lidé pociťují, pramení spíše ze špatných pracovních podmínek a nedostatku autonomie v práci. Digitální technologie výrazně ovlivňují lidem život a ti nad sebou cítí čím dál větší kontrolu, a to i ve vyšších společenských vrstvách.

Opravdu si voliči AfD stěžují na digitalizaci a větší kontrolu nad životem? V Česku si tenhle problém podle všeho zatím uvědomuje málokdo…

Ano, skutečně to říkají. Setkala jsem se s lidmi, kteří jasně tvrdili věci jako: „Kvůli digitalizaci je můj život mnohem víc pod kontrolou – hrozně moc pracuji a mám málo volného času, dopadá to tvrdě na můj osobní život i rodinu“ nebo „Kvůli smartphonu jsem neustále k dispozici a podobně.“ Podobné věci uvádí asi čtyřicet procent voličů AfD. A tyto problémy zasahují lidi od nejnižších až po nejvyšší společenské vrstvy. Lidé dnes potřebují autonomii, a když se cítí pod kontrolou a mají strach z budoucnosti, jsou náchylnější k volbě autoritářských politických stran. V pozadí stojí psychologický mechanismus, který zatím neumím přesně popsat.

Není to tak, že lidé postrádají v životě základní jistoty, stávají se agresivnějšími a hledají nějaké záchytné body?

Těžko říct, jestli se stávají agresivnějšími. Nejsem psycholožka. Je ale jasné, že když dostanete lidi pod větší ekonomický nebo pracovní tlak, má to nepochybně vliv na jejich chování. Musíte bojovat o místo na slunci, věříte, že si ho musíte nějak zajistit, a podobně. Je to důležitá otázka, ale přiznám se, že na ni zatím neznám odpověď.

Voliči AfD si kromě odporu k migraci stěžují na digitalizaci a nadměrnou zátěž v práci. Foto Oxfordian Kissuth (CC BY-SA 3.0)

 

Nehledají lidé zachránce, který dostane turbulentní změny kolem nás pod kontrolu? Někoho, kdo prostě vyřeší naše problémy?

Ano, lidé hledají někoho, kdo dostane věci pod kontrolu. Někoho, kdo bude kontrolovat migraci a zmírní dopady globalizace. To je klíčové. Stále přece čelíme důsledkům neoliberalismu minulých let. Tedy přesvědčení, že neexistují alternativy, hlavní je volný trh, a že politika – na rozdíl od ekonomiky – ve skutečnosti nedokáže svět kolem nás měnit. Lidé proto nedůvěřují starým, „tradičním“ stranám. Nevěří, že pro ně politici něco udělají. Hledají někdo, kdo dokáže zformovat nějakou představu o společnosti a dostane pod kontrolu ekonomiku.

Jeden z hlavních důvodů pro volbu pravicových populistů jsou obavy z migrace. Existují výrazné rozdíly v přístupu k migrantům a dalším kulturním otázkám v bývalém východním a západním Německu?

Je to podobné jako v zemích středovýchodní Evropy. V bývalém východním Německu opravdu moc migrantů nenajdete. A přesto se jich lidé bojí mnohem víc než v západních částech. Na druhé straně – zajeďte se podívat do některých oblastí bývalého západního Německa, které prošly deindustrializací, zavíráním dolů a továren, a najdete tu sociální podmínky srovnatelné s chudými oblastmi v Rumunsku. A opět tu narazíte na stejné postoje a strach lidí z migrantů – tak jako ve zchudlých východních částech. Proto si myslím, že musíme začít řešit strukturální a ekonomické podmínky, které vedou ke strachu z migrace a dalším problémům. Bohužel zatím na ně přinášejí falešnou odpověď pravicoví populisté.

Jaké motivy hrají hlavní roli při volbě pravicových konzervativců a populistů? Je to zmíněný strach z migrantů a kulturní otázky, nebo sociální a ekonomické příčiny?

Často je to vzájemně provázané. Můj výzkum nicméně ukazuje, že klíčovou roli hrají socioekonomické příčiny. Podívejte se na tak různé země, jako je Německo, Maďarsko, Norsko nebo Dánsko. Je jasné, že ve všech rostou ekonomické nerovnosti a na lidi čím dál víc dopadají změny pramenící z digitálního kapitalismu. Kulturní důvody pro volbu pravicových populistů jistě hrají roli a sami populisté je zvedají jako politickou kartu. Jenže ve skutečnosti hrají až sekundární roli. Někteří mí kolegové sice říkají: „Podívej se, vždyť v Evropě prožíváme ekonomický růst, máme nízkou nezaměstnanost, lidé rozhodně netrpí hlady.“ Podle nich jsou tedy hlavní kulturní důvody. Jenže moje studie jasně ukazuje, že prvořadý je strach o společenský status. Lidé nemají pod kontrolou vlastní život, jsou vystaveni systémovým tlakům, bojí se budoucnosti a nepředvídatelných změn. Rozhodující jsou obavy z materiálního propadu, pocit, že se děti nebudou mít dobře, a podobně.

Jde tedy o ekonomický tlak? Lidé cítí, že je nikdo nechrání před kapitalismem a globalizací?

V řadě evropských zemí donedávna vládly sociální demokracie. Jenže praktikovaly víceméně stejnou neoliberální politiku jako pravice, tedy politiku bez alternativ. A tím opustily většinu lidí, pro které tu byly a které měly chránit. Nechaly je napospas ekonomickému neoliberalismu. Důležitou součástí politiky pravicových populistů je přece tvrzení, že představují hlas přehlížených a obyčejných lidí. A funguje to, protože lidé se cítí opuštěni a bez politické reprezentace. Chtějí někoho, kdo je bude tváří v tvář změnám a globalizaci chránit.

Strach ze sociálního pádu se často zmiňuje jako jedna z příčin podpory nacistů v třicátých letech minulého století. Není naše situace v něčem podobná?

Někteří odborníci tvrdí, že se dnešní situace v něčem opravdu shoduje. Po ekonomické krizi se změnilo postavení střední třídy – stejně jako tehdy. Je to stejný příběh. Lidé se bojí, že klesnou a společensky si pohorší, a tak volí autoritářské síly. Přesto se dnes lišíme v odolnosti a síle politických institucí. Přinejmenším v Německu nemůžeme současné instituce srovnávat s Výmarskou republikou, která vznikla po první světové válce. Její instituce byly nesmírně křehké a zoufale nestabilní. AfD má dnes kolem dvanácti procent, a ani její význam bychom neměli přeceňovat. Její voliči mají kulturně konzervativní postoje jasně dané jen v otázce migrantů. Když se podíváte na taková témata, jako je sňatek stejnopohlavních párů, zdaleka to není tak jednoznačné. Jedna z mluvčích AfD je dokonce lesba. Otázkou ale je, co přijde, když udeří další finanční krize. Pak se může vše změnit a politická scéna se daleko víc zradikalizuje. Jestli do té doby něco nevymyslíme, budeme mít skutečně důvod k obavám.

Co je třeba udělat, abychom předešli ještě větší pohromě?

Dnešní doba přináší spoustu ohromných výzev. Máme tu již zmíněnou globalizaci, digitalizaci, klimatickou změnu nebo růst sociálních nerovností. A nemáme na to žádné jednoduché odpovědi. Základní problém je, že levice postrádá jazyk, kterým by vyslovila sociální konflikt. Nemůžeme přece dál popírat, že ve společnosti existují různé ekonomické zájmy. Artikulace sociálního konfliktu je nezbytná. Můžeme se od ní také odrazit k budování něčeho nového – k obraně společnosti a vytváření institucí, které nás budou chránit tváří v tvář dopadům globálního kapitalismu. Popravdě řečeno, jinou cestu dnes nevidím.

Jak to ale máme přeložit do konkrétní politiky?

Nutně potřebujeme nové levicové projekty, které nebudou přitažlivé jen pro západní liberální elity, ale i pro normální lidi. Musíme stále využívat klasické nástroje, jako je zvyšování minimální mzdy nebo regulace nájemného. Nájmy v poslední době na mnoha místech světa vylétly do astronomických výšek. Evropské metropole nemůžou být jen pro bohaté elity. Lidé si musí znovu vydobýt právo na město. Další problém je, že klasický model, kdy lidé pracovali pět dní v týdnu, v budoucnu zmizí a je dost pravděpodobné, že práce za mzdu přestane stačit k obživě. Myslím si, že správným směrem jde třeba nový návrh německých sociálních demokratů na rok placeného volna za každých dvanáct odpracovaných let. Pak tu máme třeba návrhy na nepodmíněný základní příjem. Alternativy existují, ne, že ne.

Myslíte si, že někdo skutečně podobné návrhy prosadí? Zatím to nevypadá, že by je někdo měl jako prioritu v politickém programu…

Prosazování zmíněných kroků jistě není snadné a znamená to samozřejmě riziko politických a ekonomických konfliktů. Toho se dnes kdekdo bojí. Jenže levicoví politici se zároveň musí bát, že když nezačnou pro lidi rychle něco dělat, sami zmizí v propadlišti dějin. A já věřím, že tomu budou chtít zabránit. Nebavíme se tu jen o volebních prohrách, ale také o riziku úplné destrukce politické levice.

Rozhovor vznikl ve spolupráci s nadací Friedrich Ebert Stiftung.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image