Foto pixabay.com
Miloš Zeman se nechal slyšet, že uvažuje o udělení státního vyznamenání Petru Piťhovi. Knězi, kterému se povedlo největší špeky dezinformačních kampaní dostat až za kazatelnu u sv. Víta. Varoval před násilným dělením rodiny, koncentračními tábory a krádežemi dětí. Naštěstí se ze strachu před nastupujícími násilnostmi, nerozhodl vykolejit vlak, ale „pouze“ rozšířil pár poplašných zpráv. Římskokatolická církev navíc tuto nešťastnou figurku dál staví na piedestal také tím, že Piťhovi svěřila vedení requiem za Jana Palacha.
Pro ideologii nadvlády mužů nad ženami jsou zneužívány všemožné biblické texty. Nejčastějším příkladem jsou dopisy apoštola Pavla, ve kterých píše o tom, že „muž by měl být ženě hlavou“.
Nad problémy okolo Piťhova kázání se bohužel nezavřela země. Církve, které postoj tohoto informačního poplety podpořily, stále nepřijaly nutnost hlouběji se zabývat problémem domácího násilí. Kritice je stále znovu podrobován text Istanbulské úmluvy, a ne jednání sexuálních agresorů. Věčný argument odpůrců přijetí úmluvy – tedy, že současný stav ochrany před domácím násilím je dostatečný – se přitom vůbec neanalyzuje. Z celkového počtu znásilnění zůstává nahlášeno jen několik desítek procent a pouze přibližně ve dvou procentech případů je viník potrestán. Tato statistika je opravdu nelichotivá. Těžko ji interpretovat jinak, než že sexuální násilí není dostatečně ošetřeno.
Jak udělat z oběti viníka
Církev má velký problém s násilím ve vztazích, což potvrzuje i skutečnost, že podle některých studií žije v násilném vztahu až čtvrtina všech návštěvníků kostelů. Podle britské studie z roku 2018 sedmdesát procent aktivních křesťanů ví o tom, že v jejich komunitě dochází k domácímu násilí. Pouze dva ze sedmi si ale myslí, že je jejich církev připravena na to takový případ řešit. Šokující také je, že téměř polovina lidí, kteří o domácím násilí vědí, ho nepovažují za problém. Pětaosmdesát procent pravidelných návštěvníků kostelů si ale přeje, aby se v kostelech o nebezpečí domácího násilí mluvilo, a šedesát pět procent by si přálo, aby církev toto téma řešila více než dříve.
Autoři studie si kladou otázku, zda k domácímu násilí vedou pevné, církevní, hierarchické struktury nebo nepochopení učení. Žádné oficiální církevní učení samozřejmě násilí ve vztazích neschvaluje. Ale některé výklady rozdělení rolí muže a ženy mají k tolerování násilí velmi blízko. Populární článek publikovaný na serveru Křesťan dnes nabádá ženy, aby si více vážily svých mužů, u kterých se může objevovat násilné chování.
Už svým názvem (Kdyby žena věděla, co muž prožívá…) článek představuje ženu jako tu, od které je vyžadována změna. Násilné chování je líčeno jako výsledek nedostatečně projevené úcty. Pokud žena projevuje pouze lásku, a nikoli úctu, nemůže se divit, že je muž nespokojený a občas něčím nebo někým třískne. Zástupci církví se opakovaně diví, že je násilí ve vztazích spojováno s rozdělením mužských a ženských rolí, ale jsou to často právě církevní texty, které násilí mužů na ženách omlouvají.
Tabu doutnající pod povrchem
Pro ideologii nadvlády mužů nad ženami jsou zneužívány všemožné biblické texty. Nejčastějším příkladem jsou dopisy apoštola Pavla, ve kterých píše o tom, že „muž by měl být ženě hlavou“. Tento text, ale zároveň přirovnává partnera k části našeho těla, k níž se máme chovat s láskou a péčí. Ve prospěch agresorů může být užitý také křesťanský důraz na odpuštění. Odpuštění v sobě ale zahrnuje překročení problematické situace. Legendární „nastavení druhé tváře“ není znakem rezignace a ústupu, ale může být také odhodláním odejít z toxické situace a neztrácet se ve vracejících se vlnách agrese.
Některé církevní dokumenty mluví i o neodvratnosti odchodu ze společné domácnosti. V samotné církevní struktuře je ale přítomný prvek oddanosti vyššímu smyslu, který mohou tyrani snadno zneužívat. O ztuhlosti církevní hierarchie a klerikalismu jako jednom z důvodů výskytu zneužívání v církvi mluví i papež František. Oběti zneužívání v církvi také zmiňují důraz na poslušnost a mlčení o incidentech. Fyzické násilí a zneužívání má jistě svoji vazbu na strukturální násilí a nedostatek prostoru pro dialog mezi laiky a kněžími, mezi muži a ženami.
Častým církevním argumentem proti boji za rovnost pohlaví je tvrzení, že tato snaha staví muže a ženy proti sobě. Církevně pojaté genderové role podporují model, ve kterém muži rozhodují. Římskokatoličtí kněží se příliš nesetkávají ani s konflikty s kolegyněmi „v práci“ – protože zkrátka žádné „sobě rovné“ kolegyně nemají. K otevřeným konfliktům tak nedochází, protože jsou předem potlačeny. Pokud se ženy vůbec chtějí vyjádřit k určitým otázkám, jejich aktivita může být ihned interpretována jako agresivní. Veškerá její revolučnost může ale spočívat jen v prolomení mlčení. Názor žen na záležitosti římskokatolické církve je „tabu“, které tiše doutná pod povrchem zažitých zvyklostí.
Autorka je teoložka a feministka.