A čekám, pořád a vždycky, až se znovu stane zázrak

Americký umělec Lawrence Ferlinghetti před pár dny oslavil sté narozeniny. Jeho celoživotní postoje i tvorba mají silné politické a environmentální poselství.

Když jsem před dvanácti lety navštívil v Praze výstavu obrazů Lawrence Ferlinghettiho, šel jsem najisto. Jeho obrazy mě nepřitahovaly jako světodějné umělecké vyjádření, ale jako něco, čemu budu rozumět a co se vyjadřuje mým jazykem. Bylo mi osmnáct a jméno amerického umělce pro mě znamenalo něco podobného jako jméno Egona Bondyho. Představovalo něco spřízněného s mým vnímáním, něco blízkého. Zatímco druhý zmíněný odešel ze světa záhy, americkému básníkovi tehdy táhlo na devadesát a je tu s námi dodnes. Ferlinghettiho dílo v sobě spojuje umění, politiku a každodennost, zázraky přírody a vědění, prožitky radosti i krásy, stejně jako utrpení, nespravedlnost a protest proti nim. Dokáže přitom citlivě a s porozuměním nacházet velikost, důstojnost a krásu tam, kde ji většina společnosti často nechce vidět: na ulici, mezi vězni nebo v divočině.

Nepřipustit relativizaci hodnot

Biografických popisů toho, odkud Lawrence Ferlinghetti je, co udělal a co symbolizuje, jsou fůry a většinou se opakují. Bohém, který není beatnik, protože je generačně starší. Anarchista, který hloupým představám, jak má prý anarchista vypadat, neodpovídá. Umělec, který oslovuje už několik generací. Jak říká česko-americký performer Milan Kohout: umění je politika je život je umění a stále dokola. A to pro Ferlinghettiho platí na sto procent. Nedělitelnou jednotu uměleckého projevu, vzdělávání a politické angažovanosti ve smyslu univerzální rovnosti, svobody a spravedlnosti poznal záhy a zachoval si v tom integritu po celý život. Nemusel ji pracně objevovat jako jiní představitelé této linie, jejíž kontinuitu můžeme sledovat od romantiků, revolučních demokratů a „buřičů“ přes beatniky, hippies a následné kontrakultury až k novým sociálním hnutím.

Existuje jeden velmi moudrý a současný moment Ferlinghettiho díla – jeho konstantní varování před devastací životního prostředí, válkou a ohrožením jadernými zbraněmi.

Ve Ferlinghettiho díle a životním postoji se hranice mezi doménami víry, vědy a smyslů nezdají tak nepřekročitelné, jak si je představujeme. Naopak – význam hranic spočívá v protínání množin. Byli to právě lidé jako Ferlinghetti, kteří položili základy „obratu“, který od šedesátých let vede k uvědomování si rozpornosti a složitosti moderní skutečnosti. A také k překonávání represivní představy vzájemně se vylučujících protikladů, které hledáme na každém rohu – k čemuž nepochybně přispěl i rozmach sociální antropologie a zájem o Východ a neprůmyslové kultury.

Zároveň – a v tom se vzhledem k popularitě zvulgarizované postmoderny mohl na jistou dobu zdát přežilý – Ferlinghetti nepřipustil svévolnou relativizaci hodnot, kterých se mezitím chytil kapitál, kariérismus ani pseudoindividualismus. Ne, každý příběh není z hlediska věčnosti ani velikosti stejně hodnotný. Nešlo však jen o docenění důstojnosti, hodnoty a respektu k jiným lidem a kulturám, ale i rozšíření tohoto myšlení za hranice lidského světa. Ferlinghetti a lidé v jeho okolí byli hlasitými ekology a environmentalisty dávno před tím, než to proniklo do přirozené výbavy myslícího člověka. Vždyť kdo jiný než básník a umělec by měl být mluvčím, který artikuluje hlas fauny, flóry, země, hor, řek a moří?

Varování před devastací planety

Existuje jeden velmi moudrý a současný moment Ferlinghettiho díla – jeho konstantní varování před devastací životního prostředí, válkou a ohrožením jadernými zbraněmi. Byla to ostatně jeho přímá zkušenost z návštěvy Nagasaki jen několik týdnů po svržení americké atomové bomby na město, která ho vedla k zásadovému pacifistickému postoji. Nové Guerniky jsou bohužel stále součástí našeho světa. A hrozba zbraní hromadného ničení se stala dnes – kvůli technologickému pokroku, rozpínavosti kapitálu a lidské neodpovědnosti – nejspíš ještě větší. Hrozby klimatických změn, války a nenávisti odbily za minutu dvanáct. Za všechny z nich může člověk, a stejně tak s nimi může něco udělat.

Ferlinghetti tyto hrozby cítí a ve své specifické americké zkušenosti s nimi zápasí důstojně a celou svojí tvorbou, podobně jako Howard Zinn, Kurt Vonnegut nebo Noam Chomsky – v duchu demokratického socialismu. Bezpochyby i knihkupectví, antikvariát, vydavatelství a sociální a kulturní centrum City Lights, které spoluzakládal a dodnes nad ním bydlí, nese tento odkaz. Svoboda slova, jedna z velkých hodnot Spojených států, je mu vlastní a starostlivě ji opatruje od procesu o vydání Ginsbergova Kvílení v padesátých letech až dodnes.

Poezie jako povstalecký čin

Snad i proto, že se Ferlinghetti stal kulturní ikonou, nenahlížíme ho jako undergroundového spisovatele, jakkoli duchovně patří k socialistickým a podzemním proudům. Dokazuje to jeho důraz na sebeorganizaci, odpor k elitářství a autoritářství, což ho zároveň spojuje s anarchismem, kterého se u nás tak zvláštně mnozí bojí. S anarchismem, který brojí proti násilí a válce, proti utrpení druhých, i kdyby náš podíl na nich byl nepřímý.

Ferlinghettiho „ars poetica“ odhaluje. Svou hravostí dává najevo, že jazyk je tu pro nás, pro naše porozumění a radost ve světě tváří v tvář úzkostem a útlakům, jak ostatně ukazuje název jedné jeho sbírky: Poezie jako povstalecký čin. Jeho aktuálnost spočívá i v ohledu na nezamýšlené důsledky našeho jednání. Dávejme si pozor, ale nedovolme strachu nás ovládnout. Buďme odvážní, ale nepřestávejme být pokorní. Vedle oprávněných obav a kritiky tu najdeme neskutečný prostor pro radost, sdílení a tvorbu. A dodejme, že Ferlinghettiho čerstvá vzpomínková kniha, která nese stejný název jako atomová bomba svržená na Hirošimu, tedy Little Boy, vyjde v českém překladu Luboše Snížka ještě v tomto roce.

Autor je filosof.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image