Levicová politika je (opět) poslední naděje ČSSD

Po krizi znovu sjednocená sociální demokracie se prohlasovala a prodebatovala až k levicové a sociální politice. Trvalo to.

„Zdravím vás jako jednu z posledních nadějí, která zbyla lidem v této zemi,“ oslovil delegáty na 41. sjezdu ČSSD v Hradci Králové kandidát na místopředsedu Michal Šmarda. Sjezd se snažil ukázat, že na to tradiční partaj („Od roku 1878,“ hlásaly nápisy na pultících) ještě má a že se hodlá vrátit na výsluní české politiky. Úspěšný starosta Nového Města na Moravě Šmarda ve své kandidátské řeči nekomplikovaně zformuloval palčivou otázku každé politické strany: Co dělat? Šmardův recept je jednoduchý: nerozdělovat voliče na městské liberály a venkovské tradicionalisty a místo toho pracovat pro dobro slabších v celé společnosti, tedy těch, kteří jsou existenčně závislí na příjmech z práce nebo na důchodech. Šmarda jakožto ve svém městě nebývale populární politik nabídl i konkrétní podobu takovéto snahy: proti oligarchiím a lidem s výhodami a zlatými řetězy se podle něj musí bojovat už na místní úrovni a sociální demokraté musí být v tomto boji vždy angažovaní a stát na straně obyčejných lidí. Pokud dokážou, že to umějí, mají podle Šmardy vyhráno.

V jednotě je síla (přijel i Zeman)

Přestože zvolení Jana Hamáčka předsedou ČSSD po volebním debaklu strany v roce 2017 působilo spíš jako z nouze ctnost, než se najde někdo výraznější, nakonec je to Hamáček se svou partou, komu dala členská základna důvěru a do kterého vložila – možná poslední – naději na záchranu ČSSD. Hamáček se za krátké období v čele strany dokázal obklopit novými tvářemi, které nyní stranický sjezd schválil do vedení. Ve chvíli, kdy ČSSD nemá silného lídra, může být její síla právě v několika osobnostech ve vedení, které stranu potáhnou. A zdá se, že právě na to nyní sociální demokraté vsadili. Z vedení vypadla – a celkově se odmlčela – celá názorová platforma kolem Jiřího Zimoly a Michala Haška, kteří oba měli v minulosti ambici stanout v čele strany, a z vedení zmizel i profesionální bad guy Jaroslav Foldyna. Se sympatizujícím Zemanovým projevem na sněmu je tak strana jednotná, jako už dlouho nebyla. A navíc došlo ke generační výměně, což má výhodu i v tom, že si nikdo se současných tváří ČSSD nenese z minulosti konflikty s Milošem Zemanem.

Sociální politika v podání této vlády bude vždy spíš než radikální pouze drobečková a Babiš bude vždy spolehlivým garantem tohoto drobného rozdávání.

Jedna z nových tváří, ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová, dokázala hned po svém nástupu do politiky zaujmout a zaplnit novinové titulky celou řadou na české poměry radikálních návrhů sociálních opatření. Jasně si tak řekla o pozici místopředsedkyně ve straně a sjezd ji potvrdil. I ona se ve svém kandidátském projevu zaměřila na sociální politiku a jako nejdůležitější do budoucna zmínila výběr daní, které nemohou ležet jenom na střední třídě. Sektorové daně a daně z příjmu velkých korporací by podle ní měly financovat sociální politiku státu.

V podobném duchu – tedy o levicové politice, jednotné sociální demokracii, zbavování se nálepek rozhádané strany a politické práci odshora dolů a zdola nahoru – mluvili na sjezdu nakonec všichni (a skoro všichni přitom citovali Winstona Churchilla). Nebyl proto důvod se na závěrečné tiskové konferenci nevychválit do nebe a vyhlásit konec zhruba roční krize způsobené šokem z mizerných volebních výsledků. V této konsensuální „dobré náladě“ po dlouhé době z vnitrostranické debaty v ČSSD zmizela kulturní válka. Protože zrovna v ní nemůže ČSSD jako strana pracujících nikdy doopravdy vyhrát, mohlo se všem jenom ulevit.

Kupředu optimisticky (ale s Babišem)

Skoro by se mohlo zdát, že sociální demokraté teď vyrazí do ulic, pojmenují problémy české společnosti a završí to vítězstvím v příštích volbách do poslanecké sněmovny. Jenže sociální demokracie je také vládní stranou spojenou v koalici s oligarchickým hnutím ANO a právě na úspěšném působení v této vládě závisí její osud ze všeho nejvíc. Je tedy nejen potřeba vyhrávat ve vládní PR přetahované o to, kdo „má zásluhy“, ale hlavně být rozeznatelně levicovější než Babiš. To však neznamená jen navrhovat vyšší důchody a vyšší minimální mzdu než hnutí ANO, ale také představit veřejnosti, jak by vypadala ona „solidárnější společnost“, ve které stát myslí na všechny slabé a nikoho nenechá spadnout na dno.

Hamáčkova taktika zůstávat ve vládě tak dlouho, jak to půjde, respektive dokud se bude dařit prosazovat volební program ČSSD, může být účinná jen tehdy, když bude ČSSD zřetelně odlišitelná od ANO a bude to dávat najevo i rétoricky. „I za Kalouska měli senioři více než dnes,“ řekla na sjezdu Maláčová jako výpad vůči Babišovi a jako obhajobu pro svůj návrh zvednout důchody o devět set korun. Otočit Kalouska proti Babišovi, který se jím neustále zaštituje, může být dobrým příkladem takové rétoriky. Za současné konstelace je totiž jasné, že sociální politika v podání této vlády bude vždy spíš než radikální pouze drobečková a Babiš bude vždy spolehlivým garantem tohoto drobného rozdávání. ČSSD by i z toho důvodu měla mít celkovou vizi spravedlivější společnosti, ke které směřuje (ale kvůli Babišovi nemůže).

Autor je redaktor Alarmu.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image